Čásť I. 1.

lidily se ječmeny. Cyril, odbyv rychle oběd, zastavil se u strýce, aby se s ním stran postupu prací odpoledních dorozuměl.

Meškalť Cyril, mladík as dvacetiletý, dokončivší právě studia, která ho pro život praktický připra- viti měla, tou dobou v Ošelíně na Berounsku, byv po nedávné předčasné smrti svého otce povolán ke strýci Bartošovi, aby mu po čas nemoci jeho otce, svého děda, v hospodářství vypomáhal.

Prošed kuchyní domovního jednopatrového stavení a malým pokojíkem, vešel do jídelny v přízemku. Byl to pokoj dosti veliký se dvěma okny v silných zdech, na dvftr vedoucími. Klenutý strop pokoje toho spočíval na mohutném, širokém, stěně podobném pilíři, který pokoj na dvě, skoro stejně veliké polovice přepažoval. Po obou stranách této příčné stěny byly vchody z první části pokoje, ke dvoru obrácené, která za jídelnu a pracovnu hospodáře sloužila, do drahé, zadní části, ložnice to déda Cyrilova. Tato byla, nemajíc oken a osvětlována jsouc pouze světlem oběma vchody do ní z prvního pokoje. padajícím, i za dne v stálém poloieru.

Jídelna měla na sobě známky konservativnosti rodinné. Jak to před padesáti a více lety děd nynějšího majitele statku zřídil, tak to stálo i dnes: podél oné mohutné, příčné stěny táhlo se nepotažené a nenatřené sedadlo z tvrdého dřeva s prolamovaným lenochem u zdi a po obou jeho koncích. Nad tímto sedadlem visela prastará rytina Ukřižovaného s nápisem: „Consumatum est". Před sedadlem, po celé jeho délce stál čtyrrohý stůl z tvrdého dřeva, voskovaným plátnem potažený, na němž se jedlo a při němž rodinné porady konány. V levo ode dveří ke schodům, do prvního patra vedoucím, stál malý psací v stolek hospodáře, starobylé práce, a na něm ležely obchodní knihy, kalendář a zápisky.

V právo ode dveří visely veliké pendlovky s kukačkou. Mezi oběma okny byla pohovka, na které nynější hospodář, strýc Cyrilův, v zimě v létě spával, nad ní pak obraz Jiřího Poděbrada.

Kromě malých dvou obrazů krajin, visících naproti sobě nade dveřmi na chodbu a do kuchyně vedoucími, a zmíněných dvou rytin Ukřižovaného a Jiříka Poděbrada 'nebylo v celém pokoji jiných obrazů.

Stejně prosté a starosvětské bylo zařízení zadní tmavé části pokoje, sloužící za ložnici dědovu.

V jídelně našel Cyril pouze děda, sedícího na kraji dřevěného sedadla u příční stěny. Byl to kmet asi čtyryaosmdesátiletý.

Měl čelo vysoké, nos podlouhlý, v prostřed po- vypouklý, ústa jemná, ale ovSem zapadlá, což při šedém plnovousu, tvář tu kryjícím, ještě ji výrazněji činilo. Drnhdy býval •Cyrilův děd dle mody za jeho mládí panující bJadce oholen; ale od několika let odpíraly mu třesoucí se ruce službu a již se neholil.

Jeho krásně modré oči těkaly posud s mladickým ohněm s předmětu na přadaaět. Tváře měl vpadlé a vráskami rozorané. V posledaí lobě ztratily původní svou, osmahlou barvu; pouze kolem pozapadlých očí a výše k čelu byla pleť kmetova bledší. Vysoké čelo měl bílým šátkem ovázáno, nad nímž se jevily šedivé prořídlé vlasy. Byl širokých plecí, vysoký, statuého, mohutného těla, málo posud vysokým věkem skloněného.

Oblečen jsa po domácku, v pohodlný župan, měl na nohou teplé, volné střevíce.

Před starcem ležela na stole rozevřená bible.

Pravou ruku měl položenu na této knize knih, když Cyril do pokoje vstoupil; snad v ní četl, neboť měl do nedávná zrak nad míru by3trý. Tvář jeho jevila výraz jakéhosi duševního nepokoje; levou ruku vztahoval často k obvazku na čele.

Cyrilovi při pohledu na něho vytanul na mysli známý Čermákův obraz bitvy u Lipan: Táboritský bojovník s ovázanou raněnou hlavou, s mečem v ruce sestupuje s válečaého vozu v poslední boj.

Jemu podobal se v této chvíli Cyrilův děd: nemělť ovšem brnění a místo meče držel v ruce bibli; ale jako on chystal se naposled v boj, v němž po celý život mužně stál, z kterého však tentokráte nebylo vyváznutí.

Cyril pozdravil děda a otázal se silným hlasem, neboť kmet pro věk nedoslýchal: „Jak je vám, dědečka?"

„Dobře, dobře; jenom hlava a nohy bolí." Při tom vztáhl ruku k obvazku, „Kam jdeš?"

„Pod les, k hrušce. Budeme nahrabovat ječmen."

„Bývají často bouřa a deště?"

„A no a škodily nám již mnoho; pšenice místy na stojato vzrůstaly."

„Jen si pospěš. Syn má mnoho starostí; buď pilný."

„S bohem, dědečku!" pravil Cyril a sehnul se, aby mu upracovanou, bledoa, vrásčitou ruku políbil.

„Jdi, jdi, pospěš si — bud hodný —" Dle násilného pohybováoí rtoraa, rychlosti slov a prudkosti dechu, který ubohému již velmi se krátil, znamenal Cyril, že děd jeho jest velmi pohnut, a proto se obrátil ke dveřím, vedoucím na chodbu.

Ale u nich, puzen zvláštním pocitem, obrátil se ještě jednou k starci a spatřil, jak za ním svým pronikavým, jasnémodrým zrakem patří.

Zdálo se mu, jakoby nemocný tajil otázku a přece věděl sám více, než se tázati chtěl. Vždyť museli před ním tajiti nedávnou smrt Cyrilova otce, a vnuk byl skoro přesvědčen, že děd ji uhodl.

Postřehnuv zvláštní pohnutí v očích ctihodného kmeta, řekl pohnut: „Bucfte zdráv, než se vrátím; s bohem!"

Stařec máchl jen rukou a Cyril vyšel.

Vyhledav strýce a dohodnuv se s ním opakoval Cyril na dvoře ještě jednou rozkazy šafářovi a vypravil poklasného se žeaskými a hochy pod les ke hrušce, nahrabovat ječmen.

Obešed za úpalu srpnového vedra pracující na vzdálenějších polích, zastavil se též za hodinu u hrušky.

Dnes nepanoval mezi dělnicemi obvyklý jindy ruch, který druhdy i veselou písní vyzníval z řady děvčat, ke které je Cyril rád pobízel. Ale daes byl zamlklý, a lidé, pozorujíce to, utichli také. Bylo sly- Seti pouze šelestění obilí pod hráběmi pilných děvčat a hochů.

Přiblížila se pátá hodina odpolední. Vedro ule- vovalo. V tom zazněl ze vsi umíráček.

Lidé pracující zfistali mimovolně, jako na povel stát, a jakoby to mezi nimi někdo neznámý vyslovil, zašumělo: „Starý pán umřel.a Tatáž myšlénka projela jako blesk nitrem Cyrilovým. V tom běžel ode vsi hoch a přiběhnuv k němu udýchán, řekl: „Pán vzkazuje, že máte jít domfi. Starý pán zemřel."

Mezi děvčaty a hochy nastal Sum.

Vše se jako na povel obracelo ke vsi. Po- klasný chtěl lid opět ku práci pobidnouti, ale Cyril pravil: „Jděte již domů I" Děvčata běžela podél doubravy, snažíce se do- honiti hochy, kteří je předběhli. Cyril kráčel v myšlénkách za nimi. Neposlouchal hovor starého po- klasnébo, který vypravoval o rozličných příhodách, ve službě u nebožtíka zažitých.

Lidé však nadarmo běželi, aby zemřelého ještě jednou spatřili.

Cyrilův strýc odjel, aby učinil přípravy k pohřbu, a zapověděl vpouštěti do domu cizí lidi.

„Kde je dědeček?" otázal se Cyril domácích.

„Nahoře v sále."

3.

Dům byl prastarý. Pamatoval války švédské a snad i husitské; základy, rozsáhlé sklepy a spodní zdi svědčily alespoň, že jsou to zbytky prastaré tvrze, zde již v šerém dávnověku stávavší, neboť dnes se již tak nestaví.

Po velkých, dřevěných, prostranných schodech vystoupil do chodby v levo k hostinským pokojům vedoucí.

Ye velikém sále, čtyřmi okny, z nichž rozkošná vyhlídka k východu a severu do hor se otvírala, osvětlovaném, panoval příjemný svit a chlad.

Na stěnách světlými barvami omalovaných visely v pozlacených rámech čtyři veliké olejomalby z doby rokokové, představající výjevy ze života sv. Václava a sv. Ludmily a zároveň též symbolicky čtvero ročních počasů. Na stropě sálu pak byl vymalován výjev ze života knížete Bořivoje, zastřelivšího bílou laň sv.

Ivana, s kterýmžto světcem se před jeho jeskyní setkal.

Sál ten, skoro po celý rok opuštěný, sloužíval pouze o významných dnech v roce ku shromáždění hostí.

Daes hostil naposledy toho, který zde přes půl století hostíval jiné. Mrtvý děd ležel na veliké tabuli, poblíže oken k východu vedoucích, jsa v černý oblek pečlivě oděn; v sepjatých na prsou rukách měl křížek.

Týž energický výraz, který v životě u mládeže úctu s bázní hraničící vzbuzoval, setrval na tváři té i po smrti. Jakoby dřímal, měl oči přivřeny. Cyrilovi se zdálo, že víčka přiklopená se otevrou a děd s ním bude pokračovati v rozmluvě dnes o polednách přerušené.

Cyril patřil do tváře zemřelého s tou resignací životní, která u něho nedávno ztrátou otce počala. Život počal se mu jeviti ve své přísné podobě.

Tento zemřelý nevzbuzoval v něm pocity hrůzy, Naopak, Cyril sčítal s jakousi lítostí každou vrásku, vyrytou v tomto sestárlém obličeji, každý ten tah. svědčící o bouři života, zanechavší stopy žalosti, hněvu neb rado3ti. Četl v těch rysech jako v písmě, nenapsaném rukou lidskou, ale rukou neznámou, všemocnou ; jemu odhalovalo se v nich velebné tajemství záhrobní.

„Blahoslavení pokojní, neboť jejich jest království nebeské," šeptali mimovolně jeho rtové.

A čím více se na zemřelého zahlížel, tím více cítil, jak se kolem jeho srdce jakýsi nevýslovný, vyšší klid uhošíoje, jak všechny příměty slabé při- rodnosti lidské ho opouštějí a on stává se lepším, dokonalejším, jakýmsi hlubokým poznáním, nabytým z tajemných hlubin života záhrobního, mluvícího k němu z této klidné tváře nebožtíka.

Jasný klid v něm byl povýšen nad zármutek, výbuchy pláče se jevící; bylo to více než smutek a pláč; bylo to očištění.

A v této povznešené náladě truchlil za otce svého i za děda — a políbil tu upracovanou, vrásčitou dědovu ruku, která se tentokráte proti tomu nevzpouzela jako před několika hodinami, když se s ním dole v jídelně naposled za živa loučil. Klidně přijal mrtvý děd hold lásky dětinné, který, živ jsa, vnukovi odepřel.

Viděl ho opět jasně před sebou, jak naposledy se ním does loučil, sedícího s obvázanou hlavou u stolu, s pravicí na knize knih, jako božího bojovníka, očekávajícího, až ho Pán povolá' „Ano, byla velká víra našich předků, a proto vítězívali vždy a proto i v dobách našeho pokoření nám zachovali mnoho . .

Dumaje takto Cyril nad mrtvolou, nepozoroval, jaká v něm samém děje se proměna, nepozoroval, že část té veliké víry dědovy přelévá se do jeho duše, že ji sílí, zoceluje pro veliký zápa9 života jakožto nejkrásnější dědictví, které vnukovi edkázati mohl.

Usednuv na stolici u okna, pohlížel Cyril na tvář dědovu, pokrytou majestátní velikostí smrti a myšlénka za myšlénkou, vzpomíaka za vzpomínkou vynořovaly se z paměti jeho. Zdálo se mu, že ne- božtik s ním mluví, že on se ho táže a že děd mu odpovídá.

Zatím vynořil se nad vzdálenými vrchy Karlštejnskými úplný měsíc a počal šeřiti v komnatu. Ruch venkovský tichnul vždy více. Bledý svit měsíce ulehnul na předměty v sále a dodával jim nových tvarů, bloudil, bloudil — až utkvěl na postavě a tváři nebožtíka, osvítiv též křížek v sepjatých rukou jeho.

4.

Cyril viděl v duchu praděda svého, který Ošelín koupil, a jeho radost nad dědicem. Hošík jevil velikou živost a chápavost Přišly však tehdy zlé časy: praděd jeho, v duchu vyznávač víry českých bratří, ačkoliv po vydání tolerančního patentu císaře Josef* II. katolíkem zůstal, převzal statek od dřívějšího majetníka áplné vyhořelý. Počátek byl krušný; přišly časy velké francouzské revoluce a světových bouří ji doprovázejících.

Byly to doby pohnuté, o nichž dnešní pokolení pojmu nemá. Věčné války, kontribuce, průchody vojsk císařských a ruských — sotva s nouzí postavený dvůr mohl vše to unésti.

Lidu ubývalo, rekruti se ukrývali v lesích a po- řádáoy na ně honby . . .

Konečně hrůzy ty se zosobnily v jedno jméno : Napoleon Bonaparte. Bylť vyličován lidu jako nějaký zloboh, démon, vtělený satan, zjevením sv. Jana před* pověděná šelma, který se proti Bohu i jím ustanoveným mocnostem zbouřil a v pýše své chtěl celý svét opanovati a všechny mocnáře svrhnouti. Přes to v* % ¥ však lid náš zachoval pro něho, navzdor všem těm strázním, doprovázejícím jeho vítězoslavný pochod Evropou, jakýsi obdiv až podnes, porovnávaje ho se svým národním hrdinou Žižkou.

Nadšení vlastenecké dospělo tehdy až k uspořádání studentské legie proti Bonapartovi, táhnoucímu k Vídni.

Cyril viděl v dushu děda svého, mladého, sličného muže s hnědým, bujným kadeřavým vlasem, svěží pravidelnou lící a jasným blankytným zrakem, oděného v kroj studentského legionáře.

Vídeň kapitulovala však před příchodem českých legionářů.

Brzy na to vedl týž švarný mladý muž k oltáři hezké černooké děvče. A okolo párku toho počaly se po letech shromaždovati drobné lidské bytosti mužského i ženského pohlaví.

Tehdy rodiči!m jejich nastaly kruté časy. Bylo se co ohánět. Rány válek francouzských byly posud nezaceleny: státní bankrot, neúroda a jiné metly stíhaly českou zemi.

Z onoho jinocha — legionáře stal se vážný muž, hospodář vzorný, který však někdy býval v těchto starostech dosti netrpělivým. Přece však i v nejkrutějších dobách vždy zachoval si zdravý humor a ráznost, která někdy až v prudkost přecházela; hlavně nepozbyl nikdy chuti k životu.

Poupátka dospívala v růže a brzy nalezli se ctitelé růží těch. Přišel též otec Cyrilův a jednu z nich si odvezl.

V roce 1848 súčastnil se děd jeho všech národních podniků, a brzy na to nastaly vlastní upomínky Cyrilovy.

■r V 13 — Znal ještě babička svou — ono černooké, sličné druhdy děvče — nyní vážnou, ustaranou matronu, v jejíž tváři však dosud stopy bývalé krásy se jevily.

Byl na jejím pohřbu před deseti lety a viděl výbuch zoufalé bolesti svého děda, když ji do rodinné hrobky ukládali.

A nedávno dlel u nemocného děda, kterému o smrti otce svého říci nesměl a který přece mu tajemství to z očí vyčetl.

Nyní setkali se již oba, jeho otec i děd, v tajemství záhrobním. — * * * Děd Cyrilův uložen do hrobky pod kostelíček nad řekou Berounkou, odkud byl rozkošný pohled na spanilý dol a hory velebné, podlé své Marie.

Ony hory, které přes tři čtvrti století jeho skutky viděly — byly jako přikrovem jeho ohromným a z důli zpívala mu řeka věčnou svou ukolébavku v Ben nepřespaný.

5.

Uplynulo deset let. Cyrila nalézáme opět v starém jednopatrovém domě Bartošů v Ošelíně, tentokráte v pokoji, nalézajícím se právě nad jídelnou. Byla to jednoduchá, bílá komnata s několika obrazy z doby rokoka a se starými skříněmi podle zdi až ke stropu sahajícími. Byly v nich nakupeny knihy, rodinné listiny, přírodniny a starožitnosti archaeo- logické, malý fysikální a přírodnický kabinet, jako znamení, čím se Cyril v prázdných chvílích zabýval. Vedle tohoto pokoje byla jeho ložnice a soukromá pracovna.

Z Cyrila za těch deset let stal se vysoký, štíhlý muž, silný a otužilý ve stálém boji s přírodou. Po matce měl jemnou, ač osmahlou poněkud pleť, ale po otci rovný, souměrný no3, plné zdravé rty, šedomodré oči a pěkně klenuté, bílé čelo. Husté, kučeravé, světle hnědé vlasy a takový též plnovous objímaly jeho pěkný obličej. Na pohled zdála se tato intelligentní hlava svědčiti spíše umělci než hospodáři.

Seděl tu v pozdní hodině noční ve svém pokoji při stole, na němž pomalu dohořívala svíčka, opíraje v hlubokém zamyšlení hlavu oběma rukama. Před vážným rozhodnutím, k němuž se chystal, přehlížel v duchu dosavadní běh svého života. Byl pečlivě vychován, jak zámožnějším rodinám v letech padesátých prostředky a tehdejší učební pomůcky dovolovaly, a to v uvědomělém duchu českém. Později, když hlavně návodem otcovým minulost národa svého lépe seznal, sníval živou obrazností svou nejraději o hrdinských bojích, které za lid svůj podstoupí.

Když však život poznávati počal a do škol v Praze vstoupil, záhy pochopoval pravé položení národa. Byl stále horlivým jeho milovníkem, ale poznával, že ne hmotnými zbraněmi a již nyní rozhodne se tento boj, ale že musí býti bojováno, alespoň v přítomnosti, převahou ducha. V jakém stavu nalézal se národ náš před rokem šedesátým, o tom dnešní mládež nemá jasného ponětí. Každý cítil nedostatečnost toho, co posad stávalo, co bylo vytvořeno, napsáno, a proto hleděl každý něčím alespoň přispěti ke vzrfista literatnry, pokusiti se čímkoli, třeba nějakoa básničkou, nějakou povídkou na tomto kolbišti, na kterém tehdy jedině talenty vyniknouti mohly. Vše se tísnilo, tlačilo k novému životu, jako bujný podrost mohutného kmenu prastaré lípy, které bouře rozdrtila korunu.

A jaké kvašení duchů nastalo teprve po prvním uvolněni politickém r. 1860! Zdálo se, že národ chce rázem dohoniti to, co 2001etým spánkem zanedbal. Tak jen dají se dnešní úspěchy naše, kterým cizina se obdivuje jako nějakému zázraku XIX. století a na které po třiceti letech s oprávněnou hrdostí pohlížíme, vy světli ti. Ale kolik jich na nastoupené cestě vytrvalo ? Xolik talentů předčasně, bezejmenně zaniklo v nepříznivých okolnostech, aneb utonulo v životě všedním? Ale i těch udušených, zavátých, klíčících semének bylo k našemu vývoji zapotřebí: bez nich by byli nepronikli výše šťastnější soudruzi.

Cyril snad by se byl stal též dobrým spisovatelem, kdyby úpadek jmění jeho otce a následující na to jeho smrt, nebyly daly rázem jiný směr jeho životu. Pokusil se sice, když viděl skoro veškeré nadanější své kollegy psát povídky nebo verše, též v tomto směru. Napsal delší báseň, která vzbudila v kruzích literárních pozornost. Ale marně pátráno po mladistvém, anonymním poetovi. Stačilo mu, že se potkal se zdarem a že mohl říci: „také bych to dovedl." Zaniknul tedy nepoznán a pokládán za mrtvého. Rodinná katastrofa dala myšlénkám jeho jiný směr. Poznal, že. národ náš musí dříve vybojo- vati si posici svou, a to duševně i hmotní, aby mohl s těmi, kteří za jeho mdloby půdu jeho opanovali, důstojně soupeřiti.

„Nemůže každý býti spisovatelem," řekl si, maje před očima hlavně smutně výstražný přiklad svého otce, který utonul navzdor svým vznešeným humánním zásadám a svému idealismu, v boji — se hmotou.

„Dobře lw pravil k sobě rozhodně. „Pustím se s tou hmotou v zápas; nastoupim jinou cestu, než ji volí většina mladých mých soudruhů dnes. Zachovám si své ideály, ale půjdu cestou praktického života."

Tak se sílila a tříbila povaha jeho od stupně ke stupni. Nutnost péče o bratry a matku vedla ho k tomu, že přijal nabídku strýcovu a oddal se hospodářství. Studoval na technice v Pra¿o lučbu a odbyl skvěle studie na vyšší hospodářské škole v Táboře. Když vystoupil činně na statku strýcově, byl tento dosti zadlužen. Jsa bezdětným vdovcem, neměl strýc Bartoš po roce šedesátém mnoho péče o hospodářství. Stržen politickým proudem a volen do sněmu, tím méně měl času o svůj statek se starati.

Cyril přišel mu právě vhod; předsevzal si, že vyseká strýce z dluhů. Nasadil dny a noci, veškeren důvtip a horlivost mladickou pro úkol, který si sám vytknul a dovedl „tott také. Po desíti letech úmorné práce mohl si oddechnouti a s uspokojením pohlížeti na vykonané dílo.

Strýc stárnul vůčihledě. Žil v posledních letech pouze v Praze. Do Ošelina dojížděl zřídka kdy.

Y poslední době cítil náhle potřebu uspořádání svých záležitostí. Byla to vděčnost, náklonnost, láska k Cyrilovi, co přimělo ho k rozhodnutí, že předá jemu statek? Či byl veden svým rozmarem a zmáhajícím se v stáří pohodlím? Yymínil si ovšem svůj stálý důchod — s jedinou podmínkou, když si vezme Cyril vzdálenou svoji příbuznou Irenu, sirotka, jehož vychování podobně jako Cyrilovo řídil. Byla vychována po jeho vůli v klášteře. Po smrti strýcové měl statek připadnouti Cyrilovi. Dána mu však lhůta jednoho roku k rozmyšlení a kdyby ke sňatku nedošlo — ponechal si strýc nad svým jměním disposice další, o nichž se blíže nevyjádřil.

Cyril znal Irenu již z mládí a cítil vždy náklonnost k této sličné dívce, nad svůj mladičký věk usedlé a klidné. Y posledních letech sice málo ji vídal, ale ze všeho, co o ní zejména od své matky slýchal, nabyl přesvědčení, že Irena je dívka hodná, řádná a že by se povahou svojí k němu hodila. Sám sobě se přiznával, že ze všech dévčat, které dosud seznal, nejlépe se mu líbí, a že, kdyby byl rozhodnut pro sňatek, jinou by si nevzal. Ale nechtěl se nyni již sňatkem vázati a choval zásadu, že muž má si především takového postavení sám svým přičiněním dobýti, aby rodinu založiti mohl. A právě to, že strýc Irenu jaksi napřed pro něho ustanovil, bylo závadou, že mezi ním a dívkou nevyvinul se srdečněiší poměr. To pouto bylo pro něho pokořující a dráždilo jeho odpor.

Dospěv až sem ve svých myšlénkách, vzchopil se a přecházeje po pokoji, přemýšlel o svých záměrech do budoucnosti.

Opět se budilo v něm něco, co dobře pojmeno- vati nedovedl: vědomí své síly a nadání. Vzpomněl, že pevnou vůlí vše se mu posud zdařilo: ale co dosud LIBUŠE: Boj ■ kapitálem. 2 vykonal? Dal se ceston praktického života, vyzval hmota v zápas. První počátky se jeho železné vůli zdařily. Ba byl by mohl již již sáhnouti po ovoci činnosti své, jsa dosud mlád, však pln síly a zkušenosti. Ale proti tomu se vzpírala jeho povaha. Byl přece jen na rozmaru strýce odvislým. Věděl sice, že strýc dobře s ním smýšlí; ale přece jej omrzelo, poslouchati časté jeho výčitky; byl li starý pán ve špatném rozmaru, nic mu nebývalo vhod a vyčítal rád synovci celou litanii jeho chyb, ba i nezaviněný úpadek jeho otce. Cyril musel se pak leckdy pře- máhati, aby to dobrodiní strýcovi nehodil pod nohy. Kromě toho poměry tyto zdály se mu malé, příliš úzké. Toužil po širším poli činnosti, na kterém by mohl všestranněji vyniknouti. Cítil v sobě sílu, aby pomohl stavětí hráz proti příboji z ciziny. „Ano, boj s kapitálem, proti kapitálu, hmoty proti hmotě la pravil náhle nahlas, zastaviv se s jiskřícím zrakem na své pochůzce pokojem. BAle boj nikoliv bezúčelný, slepý, bezduchý, nikoliv za pouhým hromaděním kapitálu, ale boj intelligentní, za účelem hmotné pomoci těm, kteří bojují duchem. Musíme jiti rukou v ruce, duch se hmotou, jen tak konečně zvítězíme. Tak mnoho nám činiti zbývá a ke všemu třeba peněz, peněz a opět peněz!u „Ano,a pravil pevně. aRozhodnuto. Zde nepotřebuje strýc již mé pomoci. Zde bych se zakopal. S malými prostředky mnoho se nedokáže. Strýc vzpíral se dosud veškerým mnou navrhovaným podnikům, které by byly mohly jmění jeho zdesateronásobnit!. Mimo to Irena — sňatek — to by podvázalo příliš záhy síly mé, které v sobě cítím. Jinde třeba pomoci mé a vím, kde jest pro mne ono kýžené pole činnosti. „A matka?" Ta se na chvíli zarazil. „U ni bode Irena; jsem zde zbytečný.0 Řka to, počal do příručního vaka skládati některé potřeby na cestu. — 6.

Čtrnácte dní na to procházel se v rodinném pokoji Bartošů ve známé přízemní jídelně vysoký, statný muž, as šedesátník, hustého, přihnědlého, prošedivělého plnovousu a takových též, dosud hustých vlasů, na svá léta ještě velice zachovalý, tak že se téměř padesátiletým býti zdál.

U stolu, na svém obvyklém místě v lenošce seděla matka Cyrilova, sledujíc očima ostýchavě za každým pohybem svého bratra.

Byla to paní postavy prostřední, spíše malé, ale dosti ještě statná, věkem jen poněkud ku předu nachýlená, a měla ve vrásčitém obličeji, dosud stopy jaré duševní čilosti jevícím, tolik dobroty, že každému byla sympatickou. Cyril říkal si o ní, že ani zlou býti neumí. Kulatá tvář, drobná malá ústa s málo vyčnívající, pevně rýsovanou bradou s důlkem, jemné zahnutý táhlý nos, jasně modré oči pod těžkými víčky a jednoduchý účes nad čelem rozdělených, dosud málo prosivělých kaštanových vlasů, jakož i zdravá barva lící činily ženu tu na pohled také o deset let mladší. Pouze vrásky kolem úst, očí a spánků svědčily o věku jejím.

„On je taková nepokojná .hlava ; jako jeho [nebožtík otec," mluvil strýc Bartoš povýšeným prudkým hlasem, pronášeje s důrazem jednotlivá slova. „Samý plán, samý podnik; — já myslel, že startf Žil ma převrátí svít na ruby, aneb alespoň nám starých našich práv a svobod vydobude — tak se všechno před nim třáslo. Bylť r. 1848 jedním z hlavních agitátorů vlastenců; kázával ve svém Javoru lidu, také v Dobříši a jinde; když pak nastala reakce, poskytoval všem kompromitovaným a vlátfou stíhaným kompatriotům na svém statku útočiště. Po ufcuchnutí pak veškerého ruchu politického, místo eo by byl na hojení svých, politickými agitacemi rozrušených financi aneb na řádné spravování svéno statku za nových, po vydání robotního patentu, poměrů pomýšlel, vyhazoval peníze v samých odvážlívých Spekulacích. Mezi tím staral jsem se já krok za krokem, abych zachránil to z rukou lichvářů, co jsem po otci zdědil. Co zatím nebožtík Žilina brzy Veselou prodal a hned zase Javor koupil; malý statek mu nestačil, musel míti velkostatek. A tam hned samé stavby, dolování, Bilnice, skupování polí — a tu máš; když zemřel, neměla jsi s dětmi ani kam hlava uchýlit — tu jsem vám byl dobrý. A Cyril je celý po něm; vypiplal jsem ho od malička a když se porozhlédl ve světě, kroutí nad starým strýcem nosem ; vše je mu v Ošelíně zastaralé, úzké, malé. Ať si tedy jde k šípku! Uvidí, co se s*ými novými theoriemi, které mu ve školách do hlavy nacpali, ve světě pořídí. Čekají tam již na nčho, aby svět zreformovai: dovedu bez něho také hospodařit."

„Myslím, že ti Cyril nic neprohospodařil, co tu je," pravila ostýchavě sice jako vždy před svým bratrem, jehož autority si ode xsládí vážila, s jistou však pevností, ano i mateřskou hrdostí paní Žilinová. „Můj nebožtík muž nebyl ostatně také hospodářem špatným, ale podnikal mnoho najednou. Pravda, mnoho prostavěl a mnoho v těch nešťastných dolech peněz zakopal, ale to jen pro to, že ho nesvědomití lidé okrádali a cn sám všude dohližeti nemohl, když se v Praze s dětmi na stadiích zdržovati musel. Alespoň z nich vychoval řádné lidi a poctivé povahy, to jim nevezme žádný, třeba jim jměrií nezanechal. Však kdyby ho b>li přátelé neupustili při veřejném prodeji Javoru, byl by statek udržel, vše by se bylo napravilo. Nebylo k tomu mnoho potřebí —u Tu se paní Žilinová zarazila, pozorujíc, že se dostala v horlivosti své při zastávání svého syna a muže příliš daleko. Bylo to poprvé v jejím životě, že se odvážila svému bratra, kterého celá rodina pro jeho bohatství za hlavu svou pokládala, tak zřejmě oponovatí. Pozdé zpozorovala svou chybu a očekávala všecka zaražena nezbytný výbuch vrtošivé, ne- vypočítatelné povahy svého bratra. Dobrá ta paní, po celý život málo energie projevivší a vždy jen dobrotou vládnoucí, divila se sama své odvaze.

Ale bratr její procházel se po pokoji nepro- nášeje ani slova, neboť se dotekla sestra jeho, nevědouc o tom, nejbolavčjšího místa jeho minulosti, prodeje Javoru. Po chvíli posadil se Bartoš na dlouhou, dřevěnou pohovka u zdi. Bylo to znamením, že na polo kapituluje, ale že se nepoddává.

„Kdybys ty byla hospodařila na Javora a nebyla ve všem Žilinu poslechla, mohl být Javor váš ještě dnes."

„Však on nebožtík muž dosti vytrpěl a já s ním. Dost jsem se poslední léta i na Javoru nastarala, ale bylo již pozdě. Však to dobře víš," pravila měkce stará paní.

Nastala pomlčka. Každý přál si patrně změna rozhovoru.

„A co Irena ?u začal opět po chvíli Bartoš.

„Já Cyrila nepochopoji !a pravila horlivě ŽíIh nová. „Každý jiný mladý maž by si ji s radostí vzal. Dost se mu nadomlouvám —" „Opět následek dobrého vychování!a pravil s novou kyselosti její bratr. „Jak jsi ho vychovala, takového jej máš. Je viděti, žes v rodině své nic neplatila —" Y tom zaštěkal na dvoře pes, který okřiknut, proměnil zuřivý hlas v útulné mručení radost nad příchozím projevující.

Y předsíni ozvaly se kroky, a do dveří vstoupil Cyril, příruční vak v ruce nesoucí, s hlasitým: „Dobrý večer !tt Y zápětí tlačil se za ním do dveří černý velký pes Nero.

„Kde jsi jezdil?" pravil strýc po prvním uvítání, když matka do kuchyně odešla, aby večeři přinésti dala.

„Byl jsem v Praze za příčinou urovnání některých obchodních záležitostí a hlavně k vůli zakoupení některých semen k jarnímu setí.a „Tak dlouho?" pokračoval strýc zcela změněným hlasem a výrazem, než jakým před chvílí se svou sestrou mluvil, jakoby byl ani prudké výčitky o rodině Žilinově nepronesl.

„Byl jsem také za Prahou!" vyprávěl Cyril s úsměvem. „Navštívil jsem dávného přítele, s kterým jsem se náhodou v kavárně sešel a který vší mocí mne nutil, abych se na jeho hospodářství podíval. Poněvadž jsem věděl, že zde nic nezameškám, jelikož přípravy k setí ještě nepočaly, dal jsem si říci a zajal jsem k němn.a „Ale nyní jez," pravila jeho matka, mezitím z kncbyně se vrátivší. „Po jídle nám vše to lépe povíš."

„Odkud je tvůj přítel?" tázal se strýc jednotvárně — jak míval ve zvyku, když nějakou představu úporně sledoval, — nedada se sestrou vytr- hovati.

„Jest pachtýřem v severních Čechách. Sousedí s velkostatkem Krapinami."

„Ah, to je velkostatek, který Dolanský koupil?" tázal se strýc dále, mhouře levé oko.

„Tentýž; jest to objekt poněkud rozsáhlý a pan Dolanský nemá, tuším, dosti rozhledu v hospodářství tak velikém. Přítel můj mne s ním seznámil. Pan Dolanský je joviální, světa zkušený muž, který mne požádal, abych s ním jeho statek prohlédl a úsudek svůj o něm mu projevil. Tím jsem se tak dlouho zdržel."

„Líbil jsi se mu tedy?" tázal se opět strýc, pohlížeje pravým okem pátravě na svého synovce.

„Tuším že ano," pravil krátce Cyril, pokračuje jaksi horlivě v jídle, ač před chvílí matku ujišťoval, že v Praze před odjezdem večeřel a hladu nemá.

„A jak se ti líbil statek?"

„Namnoze výtečné, opukové půdy, v mírné, vlnité poloze. Tam by se dalo s řepou něco pod- niknouti! Dvakráte tolik by jí tam mohli pěstovat. Nyní ji prodávají dvěma nebo třem cukrovarům. Ale v samých Krapinách je starý, vykuchaný cukrovar. Dolanský ho koupil za babku, ani ne za celých 40.000. Byl prodáván od velkostatku odděleně. Ten tak zařídit na difřusi, dle nejnovějších vymoženosti la To vše mluvil Cyril horlivě, s nezvyklým ohněm. „Radil jsem tak přímo panu Dolanskému ~u „A co ti odpověděl?" otázal se strýc se zvláštním úsměvem.

„Abych sehnal kapitál a podnikl to s ním společně!"

„Babaha, to si myslím !a vypuknul se smíchem Bartoš. „Mlelo by se to, kdyby bylo z čeho," „Nevidím zde tak velkých obtíží," odvětil vážně Cyril. „Kapitál možno dnes poměrně lacině za- opatřiti. Peněz je dost, ale málo mezi námi podniká vosti. To jsou židé a Němci čilejší. A zisk byl by nepochybný. Proč ponechávat vše cizímu, k nám se deroucímu kapitálu ? Proč bych nedovedl, co dovede ten, který se cukrovarnictví, lihovarnictví neb jakémukoliv průmyslu neb obchodu neučí a každý ihned s prospěchem provozuje?"

„Můj drahý, znám dobře poměry Dolanského; ten asi brzo doklepe; je tam potacFI" řka to, ukazoval rukou nad hlavu. „A dobře mu tak, proč se plete do něčeho, čemu nerozumí. Á ty bys měl, jak vidím, tisíce chutí s ním se spolčiti a v bahně dluhů utonou ti?"

„Vždyf jste mi tisíckráte říkával, že my, mladé pokolení, za nic nestojíme, že jsme samé studie a jen studie a zatím že nám skoupí cizí kapitál půdu pod nohama, t. j. naše vlastnictví. Sám říkáváte, že je toto vlastnictví naší vlastí, a národ, který prodá svoje vlastnictví, že vlasti nemál" o „Máš pravdu. Horlím proti věčným studiím, které z naší mládeže dělají jen úřadníky, učence, kněze, právníky, mezi tím co cizí kapitál velkoprůmyslníků z jedné velkostatkářů z drnhé strany statky naše kapaje a tak brzy národ bez vlasti bade. Co jest též takový úřadník, byť sebe výše stál, než nevolník, nesamostatný člověk? Ale to chce každý pohodně ve službě jakékoliv živ býti a pána dělati, považuje to za vrchol blaženství. — Horlím pro samostatnost ve všem, jak v obchodě, tak v umění, jak v průmyslu, tak v politice. Ale do neznamená ještě, že se máme vrbati střemhlav to podniků, které jsou nad naše síly, aneb kterým nerozumíme, jako učinil pan Dolanský. Kdyby byl zůstal při svém obchodě a pachtu, nebo co dříve měl, byl by jmění své nejen zachránil, ale i rozmnožil. Takhle přijde úplně ca mizinu, i s rodinou* — aNe! Troufám si ho nejen z dlahů vytrhnoutii ale i jeho jmění rozmnožit), výše jej povznésti, než dříve stál!a „Mluvíš, jako mluvíval tvůj nebožtík oteel* řekl popuzen odporem strýc.

„Právě že můj dobrý otec je mi výstražným příkladem," pravii Cyril horlivě, nedbaje prosebných pohledů své matky, která se obávala, že vypukne nedávno ututlaný spor o předmětu jí nade vše drahém, „jest Bnahou mou, jiti toutéž celtou, kterou kráčel on, ale na základě jiných, odborných zkušeností, a jsem přesvědčen, že se mi podaří vše, co podniknu s rozvahou, ale jda neuhybně za cílem svým. Krapiny jsou krásný statek, a bylo by škoda, aby padly do spárů lačných cizinců. Vypočítal jsem, co by nesl, jsa v dobrých rukou intelligentně spravován, a co by nesl cukrovar, kdyby byl řádně zařízen. Dolanský byl úplně přesvědčen a hodlá se dle návodu mého zachovati."

„Ty mluvíš, jako bys byl již ředitelem na Kra- pinách, ne-li společníkem pana Dolanského!" řekl s nádechem ironie pátravě strýc.

„Uhodl jste 1 Pan Dolanský přijal mé podmínky a představuji se vám jakožto řiditel velkostatku Krapin", odvětil pevně, sebevědomě Cyril.

„Cyrile!" zvolala mimo volně jeho matka, uchopivši syna za ruku. „Rozvážil jsi všechno dobře? Ty chceš mne — ty chceš svého starého strýce opustit?"

„Nemohu jinak, milá matko!" odtušil Cyril. „Nehledejte v tom žádnou umíněnost, milý strýče. Yše dobře jsem rozvážil. Vnitřní hlas mi pravil, že nesmím déle nechati ladem ležet sílu, kterou v sobě cítím. Vaše řeči samy mne k tomu pohádaly, jsem vaším učněm. Děkuji vám Brdečně a vděčoě za vše, co jste mi dosud prokázal. Ostatně na novém působišti jsem vám stejně k službám, a myslím, že vám a naší rodině budu moci platněji posloužiti, než zde."

Strýc mlčel. Byl překvapen a pohlížel na synovce svého nenalézaje slov pro to, co v něm vřelo.

„Nehněvejte se na mne, milý pane strýče," mluvil po chvíli mírněji Cyril, kterého mlčení starého Bartoše skoro jako výčitka nevděku. tísniti počalo. „Doufám, že se mi podaří sehnati kapitál, potřebný k zařízení cukrovaru v Krapinách, a nabízím vám podíl v podniku, jehož úspěch je neomylný!"

„Poslyš," pravil po chvíli strýc, který seděl, maje oči zavřeny, na svém místě u stolu, opíraje hlavu levou rukou a pohrávaje prsty pravé ruky bez cíle po bílém ubruse. „Tys mi hospodařil na statku téměř po dvanácte let, z počátku pod mým dosorem a as od osmi let samostatně. Hospodařili dobře a jsem ti k díkům zavázán — " „Milý strýče !a „Za tu celou dobu/ pokračoval starý pán, ne- dada se vytrhovati, „nebyls ode mne řádně peněžitě odměněn, jak tvé namáhání zasluhovalo. Statek je skoro jako bez dluhů a vládnu i jakýmsi kapitálem. Ty tedy odmítáš návrh můj, který jsem ti před čtrnácti dny učinil?" To řka, otevřel oči, upíraje je pátravě v Cyrilovu tvář.

„Dal jste mi laskavě rok na rozmyšlenou. Ještě jednou opakuji vám svou nejhlubší vděčnost za vše, co jste mně a rodině mé prokázal. Zde u vás, pod vašim vedením dozrál jsem v muže. Závazek, v který jsem s panem Dolanským vešel, nemohu jako čestný muž již přerušiti. Za rok, myslím, že se rozhlednu lépe v poměrech hmotných v Krapinách, po roce vám pak definitivně svůj úmysl upřímně sdělím."

„Dobře," pravil po delší pomlčce strýc. „Jednej, jak rozumíš; vážím si tě jako muže poctivého a ty aby dnes po světě za bílého dne s lucernou hledal; nejsou penězi k zaplacení. Nerad tě ztrácím — ale Bohu poručeno. — Hlecf jen, ať někdy svého rozhodnutí nelituješ. Počkej, ještě nejsem hotov," pokračoval, máchnuv odmítavě rukou, když zpozoroval, že hodlá Cyril něco pronésti. „Pravil jsem, že jsem tvým dlužníkem. Počítám 12 let u mne ztrávených při honoráři as 1000 zlatých na dvanáct tisíc, které u mne máš. Jsi s tím srozuměn?"

„Milý strýče l" pravil, zardívaje se, Cyril.

„Ano, nebo ne?" otázal se rozhodně strýc, „či je ti to málo ?rf „Hospodařil j^em vám nezištně, aniž bych co požadoval,* odtnšil Cyril. „Pokořujete mne svou nabídkou —u „Nebud nepraktický dětins. J3em tvým dlužníkem. Ostatně jak chceš; máš je n mne uložené; vydám ti na ně úpis. Možná, že je budeš potřebovat do podniku s cukrovarem za rok, až se v Krapinách poohlédneš?" dodal; mhouře opět, tentokráte s úsměvem, levé oko a pravým na Cyrila pátravě po- hlížeje.

„A snad ?y časem též se súčastníte v podniku. Dvanáct tisíc — to víte, že by nestačilo —u „Jdi mi k šípku! Sám nic nemá a již mi podíly nabízí. Však jsi pravil, že kapitál sám seženeš, s takovou sebedůvěrouv jako bys byl již pánem na Krapinách, jako bys nejméně půl milionem vládnul, jsa jako Napoleon přesvědčen, že se ti vše podaří, cokoli začneš !tt Napoleon bý al zamilovaným koníčkem starého Bartoše. Kiadiť ho v rozmluvách i prostým vesničanům za vzor, jako muže ve všem praktického, který prý se potřeboval pouze na nějakou věc podívati a již její praktickou stránku poznal a ji provedl.

„Ano,a pravil pevně Cyril. „To věřím pevně. Nevede mne však žádná mladická fantsaie, nebo slepá víra v osud, štěstí. Věřím svým zkušenostem a energii; nejsou to žádné čáry la „Dobře tedy, to umluveno," děl stručně strýc.

„A já půjda s tebou, Cyrile,44 pravila oddaně s něžným úsměvem jeho matka, jíž se počaly zápal a sebedůvěra Cyrilova sdíleti.

„Ty zůstaneš prozatím zde !u odtušil prudce její bratr. „Ireně budu ostatně psát, aby k tobě přijela.

To takc odejděte všichni a nechte mne zde na stará kolena samotného. To abych se ještě jednou oženil. Však bez toho bude míti Cyril první rok sám s sebou co dělati."

„Strýc má pravdu," řekl Cyril něžně k matce. „Musím se tam dříve poohlédnout. Kdo ví, zůstanu-li tam.u doložil s úsměvem, patrně aby jen matku uchlácholil.

„Aha, již zpíváš jinak! To je brzy." zasmál se strýc.

„Nikoliv!"

„Mlč — a Irena?"

„Dříve musím sám něčím být, než budu moci pomýšleti na sňatek. Nechci být z ničí milosti živ, najmě ne z milosti ženy. Vždyť tam teprve otevře se mi pole k samostatné činuosti a dokážu-li to, co v sobě cítím a postavím-li se na vlastní nohy, tím spíše budu mod potom na ženění pomýšleti jako mnž, který má za vše sám sobě co děkovati."

„Dobře tedy, milý hochu. Není po mém úsudku vše praktické, co činíš a nesvédčí to hlavně ve prospěch Ireny, ale mluvíš alespoň upřímně. Jsi plnoletý a od- povíoáš za vše jen sobě. A kdy hodláš nastoupiti v Krapinách?"

„Prvního března. Zbývajícího do té doby času použijí, abych vám, vlastně svému nástupci, odevzdal zdejší hospodářství, které je ostatně v nejlepším stavu, a v Krapinách abych ještě nutné disposice pro rozsáhlejší pěstování řepy učinil."

„Nuže, dej ti svou modrost ten, který veškeré naše kroky řídí!" řekla jeho matka, objímajíc a líbajíc syna.

„Kdybys tam pohořel" — započal znova starý Bartoš přísně a zasmušile, ale změniv svůj úmysl, nedokončil větu. „Nebojím se sice o tebe, ale — tvůj pokojík a tvé sbírky tam nahoře zůstanou ti zachovány — to jest, jestli Ošelíu nepropachtuji, aneb neprodám. Nadřel jsem se již dost a pro koho ? Dětí nemám a ten, kterému jsem mínil jednou vše odevzdati, mne opouští. Ale dobře tak!" pravil náhle prudce. „Nechť si jde — uvidí, jak je v cizině. Půjdu si také odpočinout do Prahy. Měj se na pozoru, Cyrile, opakuji ti to ještě jednou — návrat bývá často těžký — ne-li nemožný 1" Část II.

1.

Bylo svěží jarní ráno koncem měsíce dubna 187*, v kteréžto době mnohdy na severu Čech krásnější pohoda bývá, než v první polovici máje. Na rovinatém poli statku Krapin, řečeném v Rybníčkách, panoval čilý ruch. Bylo na velikém tom honu k půldruhá sta měr rozsáhlém činno přes třicet párů koňských a volských potahů, tak že byla zde vřava neobyčejná. Matka země jakoby dýchala z čerstvě rozoraných brázd svůj syrý zápach, jakoby pod rádly pluhů její tmavá prsa sténala k nebesům. Do hlasů lidských, skřípění plužných koleček, frkání koňů a jednotvárného šumu secího stroje mísil se s výše nebes — která byla nad hlavami lidí, tak čile zde zaměstnaných, modrá a nedohledná jako tůně oceána — vítězný zpěv skřivana, jemuž podál z jiných polí sou* druzi jako živé zvonky odpovídali. Ale ta skřivánči píseň nevrhala nesouzvuk v ten rach zde dole na zemi, naopak, zdála se jaksi doplněním té píle lidské, těch lidských hlasů práce a jejích nástrojů v jedna h&rmooii; pro acho hospodáře bylo to pravoa symfonií. Časem zazpíval též některý koňák, kterému při vláčení branami lehčí práce toho dovolovala, nějakou, tehdy oblíbenou písničku, nejspíše kasárnickoa, v češtině cizomluvy promíchané, která však šla dobře do kroku, jako: „feldmaršál Laudon*. Bývali ti hoši téměř všichni vojáky a lepších vojenských písní bohužel neznali.

Mírná úbočí nepřehledného toho rozsáhlého pole byla ještě pokryta modravou mlhou, kterou teprve tepelné paprsky slunečné trhati počínaly, tak že se tu a tam mezi potahy, pole brázdícími, jako malé, bělavé chumle válela, dodávajíc práci zde konané skoro podobu bojovného zápasu, ale zápasu ni* koli krvavého, nýbrž požehnaného, poněvadž podniknutého za výbojem o chléb vezdejší. Tmavá, načer- venalá půda role lišila se od bělomodré mlhy tak, že se zdálo Cyrilovi, který uprostřed toho pole stál, že stojí na ostrově, který z pěny mořské se vynořuje. „Tak vypadala asi naše země za prvních dnů stvoření, tak se vynořovala ze spoust mlh a vody —u myslel mimovolně, pohlížeje přitom se zálibou na podál pracující armádu lidstva a potahů. „Pah, — geologicko-poetická žíla mne posud neopustila, " pravil po malé pomlčce. „Zapomínám, že jsem nepřišel sem filosofovat, a básnit, ale pracovat a to usilovně. Však ne!tt pravil opět po chvíli, „nezapru přece nikdy zcela tento pocit liboBti, který prsa má nevýslovnou jarostí naplňuje při pohledu na tato svěží zeleň obilí na soasedním poli, jehož každý hrot má na konci malou perlička rosy. Ne, již to nejsou perly — slunce trhá mlhy, líbá to moře operlené zeleně, perly se měaí v rubíny, hrající barvou topasů, žlutých opálů, déaianfcy — ba již to vskutku celá duha barev. Ne, nepotlačím nikdy zcela tyto city, které činí člověka věčně mUdým, Dobře jsem porovnal před chvílí tento kouteéek světa s matkou zemí vystupující z mlhy oceánu, jakoby nyní byl první den jejího stvoření či znovuzrození. Pro mne vskutku jest jaksi doba znovuzrození a pro to snad vidím vše lesklejším, poněkud poeticky zbarveným hranolem zraku fysického a daševního. Dobrý, ale přísný můj strýc by mne nepochopil a snad by se mi vysmál. Však on se nebude vysmívati, až se vykážu úspěchy. Pro to nepřestanu býti dobrým hospodářem a půjdu za vytkautým cílem neuhybně vpřed. Jen počkej, hocha, však ony starosti hospodáře dost záhy na té přikvačí a pak ti bude zapotřebí té trochy svěžesti duše a těla!"

Při této satiiomluvě procházel se Cyril po ' rozoraných hrudách, poklepávaje jízdeckým bičíkem o své vysoké boty, zemí a rosou provlhlé a zablácené.

Byl vskutku jako proměněný a jak dobře pravil, znovuzrozený. Našel konečně rozsáhlé pole činnosti, svým silám a snahám ponékad přiměřené. Šedomodré jtho oči zářily odvahou, osmahlé tváře byly pod dojmem svěžího jitra ruměnné. Měl na sobě šedavý, myslivecký krátký kabátec se zeleným límcem, šedý zeleně lemovaný klobouček s úzkou střechou, do týla posunutý, a šedé, jízdecké spodky do vysokých bot s ostrahami.

Po nedaleké cestě prováděl poklasný jeho osedlaného koně.

Cyril nepozoroval ani, jak doba pokročila. Dávno již slunce zaplašilo mihy a objevil se v jeho svitu šírý, rovinatý, úrodný kraj, z kterého tu a tam kostelní vížky vísek, v zahradách skrytých, vystupovaly a na jehož dálném obzoru modravé dvojvrší Bezděze, Yrátenské hory, ba i táhlý šedý hřbet Ještěda se rýsovaly.

Na západ, východ a jih kraj mírně stoíipal, prostoupen jsa tu a tam lesy, jako v dolinách se skrývajícími.

Tu beze hluku téměř po měkkém^ zoraném poli přiblížil se kočár, který se na blízku Cyrila zastavil. Z kočára vystoupily tři dámy, kterým Cyril, posmeknuv kiobouk, vstříc popošel.

Zároveň ztstavil se na blízku secí stroj.

„Co se stalo ?tt otázal se Cyril vodiče stroje.

aMouchova vrazila si do nohy jakési železo, na které šlápla, když se po kočáru ohledla," řekl vodič VeBelý, silný cha3ník, kteréhož Cyril pro opatrnost, jakož i pro bodrost povahy náviděl.

„To nic nedělá," pravilo silné, vysoké, plavo- vlasé a pihovaté děvče, kulhajíc o holi, železným hrotem opatřené, za strojem.

„Poklasný!" zvolal Cyril na muže, který jeho koně prováděl, „dejte Mouchovou vystřídat."

„To, to! milostpane, vydržím to; mě to nebolí. Marečková vymyla mi ránu vodou a obvázala nohu šátkem."

„Přijďte do kanceláře; pan Kfira vám dá na ránu vodičku, po které se brzo zahojí," pravil Cyril.

IiTBU&B: Boj • kapitóltm. 8 „Jak statečný to, pracovitý lid," pravil Cyril mladé dámě, přiblíživší se spolu s dvěma drnhými.

»Snad to tak necítí: jako jiní," odtušila Milada, itíhlé, vysoké, snědé děvče havraních vlasů a tmavomodrých očí, pohlížejíc za strojem, který se vzdaloval, a kulhajícím za ním děvčetem.

„Ba cítí," pravil Cyril, hledě poněkud nespokojeně do pěkné tváře dívčiny před ním stojící. „Ale jsou otužilejší než my; mimo to bojí se, aby jí výdělek neušel."

„Olga, Olga! Venez ici!" volala mezi tím gou- vernantka, as čtyřicetiletá švýcarská Francouzka Blečna Durieux, pospíchajíc za svou svěřenkou Olgou, mladší dcerou pana Dolanského, která běžela za secím strojem nedbajíc, že si botky pošpiní.

Konečně ji dohonila a přiváděla vzpouzející se čtrnáctileté dévče zpět.

„Olgo, že pojedeme hned domů, nebudeš-li hodná I" pohrozila Milada své mladší sestře.

„E col" pravila O ga, běžíc přímo k mladému muži. „Pane Žilino, kdy pak mne budete učit jezdit? Vysaďte mě na koně!"

„Až jindy, Olginko, jen co vám pan otec přiveze dámské sedlo z Prahy."

„Já bych na tomhle také dovedla jezdit!"

„Olga!" zvolala na oko přísněji její sestra, sotva udržujíc smích nad zoufalými pokusy Francouzky, která rozličnými „shoking" — ačkoliv angličinu méně pěstovala, užívala onoho slova se zvláštní oblibou — a proudem své výmluvnosti mamě se namáhala dívčího diblíka zkrotit."

„Za to nyní hned pojedeme domů! Zbytečně jen pana Žilinu zdržujeme," pravila Milada. „Vyjeli jsme si před učením trochu." pokračovala obrácena k mladému muži. „Je tak krámě, jak letos ani ještě nebylo. Apropos," dodala, když již v kočáru s gouvernantkou se usadila. „Mama vám vzkazuje, abyste přišel dnes jistě k večeři; papa přijede večerním vlakem z Prahy — OIgo!tt vyrušila se, hledíc zadržeti mladé děvče, které již na kozlík vylezlo, „Papa mi slíbil, že budu moci jezdit!" bránila se Olga.

„Když se budeš dobře učit a dobře chovat. Ale takto no! Pane Žtlino!" dodala s prosebným pohledem, ukazujíc na svos se3tru, která již opratě kočímu z rukou brala.

„Počkejte, Olgmko, pojedete někdy se mnou, když tatínek váš tomu dovolí. Naučím váá řídit koně i jezdit!" To řka sesadil Cyril Olgu s kozlíku a vsadil ji do kočáru, který se rychle hnal ku předu.

„Je to s ní kříž I" pravila Milada, děkujíc a úsměvem mladému muži. „Tedy na večer — nezapomeňte — adieu!" volala ještě z rychle se vzdalujícího povozu, pozdravujíc uklánějícího se Cyrila.

2.

Slunce zapadalo za táhlou výšinu, na které se R . . . ý prastarý, druhdy českobratrský dřevěný kostelíček s vížkou na červáncích, do oranžova přecházejících, jako tmavý pomník rýsoval. Od něho něco na levé straně týčil se do krvavé níže záplavy na obzoru Říp i s kapličkou svou na temeni, jako nepatrnou značkou, kterou dovedlo pouze cvičené oko lovce venkovana rozeznati. Na západě chmuřilo se s postnpem večera; ochladilo se sice, ale přece bylo všem, kteří dlouhým tahem ze vzdálených polí ke dvoru Erapinskému se ubírali, dosti teplo. Chasa měla haleny po většině vysvlečeny a přehozeny přes kleče pluhft, košile pak na prsou porozhaleny. Mladší měli rftznotvárné čepice nebo klobouky na spocených hlavách v týle nebo na uchu.

Napřed jelo severním stromořadím několik koňských spřežení s vozy se zbylým semenem anebo pluhy a zavěšenými na nich branami, za těmito pak dlouhá, téměř nekonečnou se zdající řada potahů volských, nejvíce bílých volů uherských s ohromnými rohy. Na konci té po páru jedoucí karavany ubíraly Be dva Garrettovy secí stroje. Poslední pak za nimi jel na své hnědce, Lise, Cyril.

Vytrvalť mimo poledne, kdy se na krátko k obědu odebral, po celý den na poli a nyní se vracel spokojeně k domovu, naslouchaje mimovolně rachotu vozů, skřípotu kol a koleček, bučení volů, řehotu koní a křiku chasy, biči práskající.

Opožděný skřivan doprovázel jako z rána ubírající se k domovu karavanu svým zvonivým popěvkem. Cyril jel krokem, aby mu stačiti mohli šafář a poklasný, kterým cestou disposice pro zítřek dával, vyptávaje se při tom na postup práce na polích vzdálenějších.

„Všem chasníkům, kteří dnes přes čas vydrželi, dejte úplncu hodinu; u secích strojů pak dvojnásobně."

„Ano, milostpane," odtušil šafář. „A jak pak s tou Mouchovou," pravil váhavě poklasný. „Je to nejopatrnější holka při mašině; bylo by jí škoda, kdyby měla zůstati doma —" „Nebude-li moci zítra přijíti k setí, dejte jí, pokud to zastane, lehčí práci; nechci, aby se nntila do těžké práce, nebo byla zkrácena. Zítra vypravte se k setí co možná časně, tuším, že přijde déšť. Co říkáte, šafáři?« „Nemyslím, že již zítra," odtašil šafář. „Ale loupá mě dnes v levé noze, myslím tak pozejtří že sprchne. Nebude škodit, zem je vyprahlá."

„Ylažička přijde jak na zavolání," dodal po- klasný.

„Nic nedělá," pravil Cyril. „Jsme se setím pozadu ; je dosti připraveno a za dva dni budeme hotovi."

„Nikdy ještě tolik řepy jsme neseli," řekl usmívaje se šafář.

„Tedy zítra před pátou vypravte garr6ttky; dám panu Kfirovi potřebná nařízení. Dobrou noc!"

Řka to, popohnal Cyril koně a brzy předhonil dlouhou řadu potahft, jsa chasou uctivě pozdravován.

Ku podivu brzy získal si Cyril nejen autoritu vůči svým podřízeným, ale i jejich příchylnost. Do všech jakoby s jeho příchodem na Krapiny byl vjel nový duch energie.

„Nevím, nevím," pravil po jeho odchodu šafář, drže obvyklou motyčku, odznak své hodnosti, pod paždí. „Tuze daleko se pouští náš nový řiditel. Seje tolik řepy!" sprásknul podivením mimovolně ruce, tak že mu motyčka na zem upadla. „Čtyrykrátě více, než se kdy selo," dodal, shýbaje se pro ni.

„Však on ví proč," odvětil poklasný Rojek, zarostlý štětinatým vousem; zastaviv se a vyňav taba- těrku z březové kůry, vysypal na hřbet své levé ruky notnou dávku tabáku, kterou pak obratně, s labužnickou rozkoší gourmanda ústřice požívajícího, čichovým svým ústrojím ssál.

„Myslíš, že budou Stavět cukrovar?" zeptal se ho šafář.

„To si asi ještě rozmyslí. Co říkáte, pane Skálo?" otázal se, pozdravuje zároveň vyčouhlého, kostaatého lovce velikána osmahlých, téměř bronzových tváří se sivými kníry, ostrým krahulčím nosem a bystrým pohledem, který u stromořadí je potkal, nesa přes levé rameno přehozenou dlouhou dvojku staré práce. Na hlavě měl vybledlý myslivecký širák s perem a na sobě myslivecký, deštěm a sluncem vybarvený šat, na nohou pak těžké, vysoké boty. U brašny lovecké, přes pravé rameno převěšené, visely důtky s píšťalkou. Vedle něoo netrpělivě poposedal veliký, černě a bíle strakatý stavěči pes Orkán.

„Dejte pozor!" vzkřiknul velikán na dva chas- níky, kteří dovádějíce, od potahů svých se vzdálili, tak že tyto se zapletly a do příkopu s pluhy zajely.

„To je čeládka!" zvolali šafář a poklasný, pomáhajíce vyprostiti potahy.

„Ale co je pravda," začal poklasný za chvíli, když vše v pořádek uvedeno a karavana opět dále se pohybovala, „na krejcar nehledí a je spravedlivý —« „Nehubuje a nekleje," doložil šafář.

„Takový pořádek zde ještě nepamatuji," promluvil vážně starý lovec Skála.

Mezi tím sestoupil Cyril s koně před jednopatrovým zámečkem v Krapioách a odevzdav koně přikvapivšímn chasníkovi, odebral se do svého bytu v ievo dlouhé chodby. Po malé chvíli pak ubíral se v salonní oděv přestrojen, po schodech do prvního patra.

Ve velkém, lampou se stropu visící osvětleném sále bylo nakryto k večeři. V právo seděla u piana Milada, hrající se sestrou Olgou na čtyři ruce. U dlouhého stolu, stojícího trochu v levé straně prostranného sálu, seděla paoí Dolanská s gouvernantkou, slečnou Durieox. Paní Dolanská byla dáma čtyřicetiletá, vysoká, plná brunetka ku podivu na svá léta - zachovalá, distingaovaného zevnějšku a ehování.

„Že přece jednou jdete!" přivítala, usmívajíc se, právě vstoupivšího Cyrila.

„Nebylo mi možno dříve, milostivá,0 pravil Cyril, klaně se dámám. „První rok a v seti to jinak nejde."

„Ale podívejte se do zrcadla, jak vypadáte! Pohleď, Milado!" pokračovala žertovně dále domácí paní.

Cyril se mimoděk zarděl a přelétnul ve vysokém zrcadle, mezi okny visícím, svou postavu.

„Já nic nápadného na panu Žilinovi nevidím,* řekla Milada naivně, pohlížejíc na Cyrila.

„Jak je opálený!" upozornila paní Dolanská.

„Jako cigán!" zvolala s veselým smíchem přiběhnuvší od piana Olga.

»Olga, je vous prie . . ." řekla přísně gouver- nantka.

„Ale posaďte se přece, pane řiditeli. Jste asi unaven. Muž hned přijede a budeme večeřet. Vypravujte nám, jak jste u nás spokojen? Jak jste daleko se setím?"

„Doufám, že za dva dni dosejeme řepu a pak jsme již jako hotovi; jen něco míchauice a brambor zbude —" „Vy čarujete. A povězte, co jste dělával doma v zimě a v masopustě?"

„Byl jsem před lety v masopustě několikráte v Praze, ale posledaí léta trávil jsem doma."

„Yšak my vás tu nenecháme dlouhou chvílí se trápit; až uvidíte ty naše zábavy a plesy, viď, Milado ?c pravila s nádechem ironie Dolanská.

Y tom se ozval v rondellu před stavením rachot přibližujícího se povozu.

„Papa přijel z Prahy!" zvolala Olga a nedbajíc volání gouvernantky, pospíšila ze dveří ven.

Brzy po té vstoupil pan Dolanský a pozdravoval s úsměvem přítomné. Bylt téměř padesátník, pěkně vysoké, souměrné postavy, zahnutého, silného nosu, modrých očí s brýlemi a tmavých, silně prošedivělých vousů, které na bradě nosil vyholeny, yiasy míval vždy pečlivě uspořádány. Oděn byl s bezvadnou elegancí.

y nastalém poněkcd příchodem jeho nepořádku vklouznel spíše než vešel do pokoje mladík as 241etý, světlých, kadeřavých vlasů, modrých očí, pravidelné, trochu přibledlé usměvavé tváře a nesmělého poněkud chování. Byl to pan Kůra, adjunkt při velkostatku, který po nedávném odchodu účetního jeho místo zastával.

Když se pan Dolanský v pohodlný domácí oděv převlečen vrátil, zasedli všichni ke stolu.

„Nesu vám novinu z Prahy, pane Žilino," řekl bodře domácí pán. „Hádejte jakou?"

„Budeme snad stavět?" opáčil otázku Cyril, potlačuje svoje radostné pohnutí.

„A to říkáte tak klidně vy, který jste všeho toho původcem?" odtušil s úsměvem joviální Dolanský.

„Nejsem překvapen, neboť jsem to očekával; peněz jest více než dosti, ale leží ladem. Ovšem jsem však zvědav na podmínky našeho společníka."

„Vše se mi zdařilo nad očekávání," vypravoval Dolanský. „Sešel jsem se dle úmluvy b vrchním řiditelem Hamaném, kterého dávno dobře jako výtečného finančníka znám. Není sice podnikům cukro- varnickým valně nakloněn, ale chce výhodně zužit- kovati peníze svého chefa, pana Rabe z Liberce. Přijede sem tyto dny, aby poměry na místě vyšetřil."

„Pan Rabe je tuším, jedním z bavlnových baronů libereckých, kovaný Němec ?" otázal se Cyril.

„Ano, je milionářem, ale není Němcem. Začal s krosnou, prodávaje tkalounky. Ve zdejší krajině jej starší lidé dobře pamatují, když byl ještě nepatrným obchodníkem. Pílí a obezřetností, hlavně však obratným využitkováním poměrů za bouřlivé doby r. 1848 přivedl to tak daleko, že má dnes tři velké textilní továrny a je jedním z největších přádelníků v Rakousku, ne-li na kontinentě. Ostatně není smýšlením ani Němcem, ani Čechem, pokud vím. V Liberci ovšem za dlouhého pobytu přivykl němčině, ale jest ieden z těch „starých", t. j. spravedlivý k oběma národnostem a především obchodníkem; do politiky a národnostních sporů se nikdy nemíchal. Jeho vrchní řiditel Haman pak jest rodem i smýšlením Čech. Však je oba brzy seznáte — ale mějme se na pozoru; Haman je sice bodný muž, ale ve všem jen obchodnik, hladký jako úhoř, ač nepošle-li snad starý Rabe za sebe svého syna, nebof on sám již velmi věkem schází. A poslední operace odňala mu též poslední naději na získání úplného zdraví. Byl až v Berlíně, ale tuším nadarmo."

„Snad abys nechal, muži, obchodní záležitosti až na zítra; budeš mít na to s panem Žili nou dosti času. Tamhle pan Kůra sotva již oči drží —" pravila s úsměvem Dolanská. pohlížejíc na adjunkta Kůru, který v patrných rozpacích se chystal odpově- děti, když jej Cyril zastoupil.

„Není divu, milostivá," pravil. „Pan Kůra je na nohou od noci do noci —* „Nejsem unaven," bránil se Kůra.

„Slyšel jsem po cestě, jak jate byli pilni," pravil Dolanský.

„Připravuji vše již pro přechod k intensivnímu hospodářství. Postupně hodlám zvýšit seti řepy na čtvernásobnou míru dosavadního výsevku, tak abychom dodávku její do našeho cukrovaru in spe sami z polovice uhraditi mohli."

„Papa, přivezl jsi mi z Prahy sedlo?" vskočila v tom do nudné pro dámy rozprávky Olga. „Vicř, že mne bude pan Žilina učit jezdit?"

„Jak pak jsi se dnes učila, nezlobila jsi?" otázal se s úsměvem otec svého miláčka, obraceje se s otázkou ke gouvernantce.

„Naučila jsem se dvě básničky, V étoile a V hi- rondelle!" pravila spěšně Olga, laskajíc se jako kočička lichotivě ke gonvernantce, chtějíc tak přísnou slečnu Durienx obmékčiti, která ye jí hleděla přísným : „Assez, assez, Olgal" zbaviti.

Neroluvilať mademoiselle s Olgou nikdy jinak než francouzsky neb něco anglicky, lámajíc němčinu a ještě více češtinu až běda, jen co k dorozumění se služebnictvem nejnutněji potřebovala.

„Byla hodná!- pravila s dvojsmyslným úsměvem Milada.

„Objednal jsem pro tebe, Milado, sedlo, poněvadž doktor ti trochu gymnastiky k sesilení radil. A až budež, Olgo, vétší a budeš li se dobře učit, budeš smíti také na ponýnku jezdit."

„Já jsem již veliká jako Milada!" řekla polo plačtivě a polo hněvivě Olga.

„Dnes jsem ti přivezl něco jiného. Hle, tam je to!" ukázal Dolanský na baličky na stolku u okna ležící.

Žilina a Kúra vstali, poroučejíce se. Kůra po celou dobu večeře skoro slova nepromluvil, chovaje se za to se vzornou pozorností a úslužností k dámám, najmě k M ladě, které každé přání takořka z očí vyčisti se snažil.

4.

Z nárožního pokoje prvního poschodí zámečku Krapinského otevírala se rozkošná vyhlídka na přívětivé údolí s mírnými svahy, lemované k jihu pěkným hájem nejvíce listnatých, ač v tu dobu roční ještě holých stromů, Byla to elegantně zařízená pracovna — 44 — • pana Dolanského, který zde drahého dne v pohodlném křesle a svého pracovního stolka seděl. Na pohovce pobliže něho seděl Cyril Žilina. Dolanský podal svému společníku krabičku s doutníky a zapáliv si, pravil: „A nyní o záležitostech obchodních. Musíme rozvrhnouti plán a spočítati své síly.0 „Myslím, abychom vyčkali, až jak se rozhodne vyjednávání s panem Rabem, chci říci s jeho zástupcem, panem Hamaném. Nevíme posud ani, jaký návrh nám učiní; máme zde starý, co do zdiva většinou zachovalý cukrovar, který ovšem musí býti adaptován a na diffusi zřízen. Bude třeba dříve znáti rozpočet stavitele, náklad celého zařízení ~u „Spočítejme však alespoň předběžně síly, kterými vládneme. K vnitřnímu zařízení hodlá povolati pan Haman odborníka, kterého mi velice doporučoval jako muže nejen energického a na výši dnešních vymoženosti v oboru technickém stojícího, ale též spolehlivého. Pravil jste, že vládnete sám malým kapitálem?"

„To jest," pravil poněkud v rozpacích Cyril, „nestojí to skoro ani za řeč. Mám u strýce as dvanáct tisíc uložených. To jest však obnos příliš nepatrný —• „Nikoliv," odvětil Dolanský. „A dal-li by se váš pan Btrýc pohnouti, aby k našemu podniku jako společník přistoupil — rcete, jak vysoko byste ho cenil ?"

„Netroufám si naprosto nic slibovati za svého strýce," řekl Cyril, pohlížeje na dým svého cigara, který se v sluneční záři, plným proudem do pokoje oknem padající, modravě ke stropn kroužil. „Yím sice, že má pěkný kapitál uložený. Jest však z míry opatrný a nedůvěřivý; jest ještě ze staré školy: pouhý hospodář. Nepřesvědčí-li se o výhodě nějakého podniku, nepřistoupí k němu. Co jsem se mu marně nadomlouval, aby zařídil na svém statku kruhovou cihelnu ve výhodném položení u samé silnice, čtvrt hodiny vzdálí od nádraží a okresního města. Váhal, počítal a přemýšlel tak dlouho, až jistý pán, právě naproti takovou cihelnu založil, která se mu výborně vyplácí. Podobaě se mělo s vápennými pecemi, a přece tamější vápno rovná se pražskému. Proti cukrovarům zvláště má tisícerých námitek, říkaje, že je stavíme pro někoho jiného...0 „To nedodává plánům našim ovšem valné naděje. Navzdor tomu však myslím, abyste se o to pokusil, k strýci dojel a jej k súčastnění pohnouti hleděl. Ale víte co, přivezte ho s sebou !u zvolal náhle, jako vítězně.

„Nepůjde to, ujišťuji vás,a pravil vážně, skoro trpce Cyril. „Zajedu k němu, jakmile bude výška nákladu na stavbu definitivně stanovena; ale opakuji, že nekladu ani ve svou výmluvnost velké naděje.0 „Myslím, abychom alespoň polovici nákladu a tím většinu vlivu na podnik sobě zabezpečili my. Cukrovar je můj a má dle odhadu i s pozemky cenu asi čtyřicet tisíc. Dejme tomu, že bude adaptace a zařízení stát sto tisíc, tedy musíme hledět sehnat alespoň hotových čtyřicet tisíc. Studoval jsem tuto palčivou pro nás otázku v Německu Tam se nám diví, jaké nádherné paláce zde v Čechách pro cukrovary stavíme a tím již z předu výnos kapitálu ohromně stěžujeme — nfgmě započne-li se s dluhy ...

Tam jsou praktičtější a věnují sřavbě sotva polovinu nákladu co my."

„Pokusím se o to vší silou," pravil po malé pomlčce Cyril, „abych svého strýce získal. Chci celou svou energii vynaložit, ba svou existenci na zdar podniku našeho vsadit. A jestli se strýc zachová passivně, budu se zdvojenou silou o dosažení cíle precovat. Musí se to zdařit!" pravil téměř vášnivě.

„Tak se mi líbíte!" zvolal Dolanský, poklepávaje mu důvěrně na ruku. „Nepochybuji též ani dost málo o zdaru našeho podniku; vždyť částečně i existence má na tom závisí * dodal tiše, pohlížeje důvěrně, bodře ve tvář svého společníka.

Cyril opět zvážněl. Cosi jako stín mihlo se jeho myslí i jeho tváří. Viděl před sebou úkol životní, ale prohlížeje pana Dolanského až na dno důvěřivé, poctivé jeho duše, zachvěí se mimoděk, když uva žoval, že by mohl existenci této rodiny, která ho tak srdečně, přátelsky přijala, v které takořka druhý svůj domov naleznul, nezdarem podniku s sebou v záhubu strhnouti.

„Nevíra." počal po chvíli skoro jako k sobě v myšlénkách mluviti — „nevím — to sdružení naše s cizím, nám nepřátelským kapitálem se mi nelíbí. Česká firma a kapitál by mi byly milejší —" „Kam myslíte, pane Žilino? Také vás ovládají tyto předsudky?" pravil s netajeným podivem Dolanský. „Je to pouhá soutěž — nanejvýše —" „Nikoliv 1" pokračoval horlivě Žilina, „hledím na to jinak. Mé přesvědčení jest, že to není soutěž, ale zápas!"

„Ano, boj kapitálu 1 A ten je všude na světě; to jmenujeme soutěží." ' „Nikoliv, pane Dolanský, je to boj o půdo, o naše vlastnictví, boj o život."

„Nerozumím vám," pravil se vzrůstajícím údivem Dolanský. „Vyjádřete se, prosím, zevrubněji. Dobře bude, když obapolně názory své zcela vyjasoíme, vytříbíme. Tak se uvarujeme nejlépe pozdějšího skla- máni. Naučil jsem se vás znáti jakožto muže energického, v nové škole s moderními názory vyrostlého, při tom přímého, vší falše prostého — a řeknu vám proto přímo, aniž bych vám tím lichotiti chtěl, že hned z předu jste si mou náklonnost úplně ziskal. Pokládám váš příchod za zřejmou pomoc v mém těžkém postavení, vyšším řízením mně seslanou; pokládám vás ne za svého úřadníka, ale za důvěrníka, za přítele. Pro to však," — pokračoval spěšně, pozoruje, že mladý maž chce něco namitati — „pro to však doufám, že jste dobrým obchodníkem, hospodářem, nikoli však přívržencem oněch lidí, které vede — jak bych to nazval — pouhý fanatismus národní, pro který jako slepí se vyhýbají prospěchům, kynoucím nám ze součinnotti s našimi sousedy druhého kmene na poli kulturním a národohospodářském. Jsem sám, jak víte, upřímný Čech a skutky mé, tuším, za mne mluví. Nestraním se žádných národních podniků, ano obětí. Zde vizte královský reskript!" doložil, ukazuje na tuto listinu, ve skvostném rámci na stěně visící a tehdy úřady proskribovanou, a zamlčel se, jakoby odpovědi svého mladého společníka očekával.

„Děkuji vám, pane Dolanský, upřímně; cítím se poctěna důvěrou mi prokázanou. Nazval jste mne přítelem a buďte ujištěn, že se nestanu nabídnutého mi přátelství nehodným. Nejsem národaím fanatikem, ano odsuzuji slepou vášeň, která pouze citem horuje, co nám cizinec naši půdu krok za krokem podrývá. Nespasí nás horování a blouznění za nedostižnými ideály; dříve, v jisté době snad to bylo dobré, ano nutné. Také toto ideální hnutí vyplnilo svůj úkol a bez něho nebyli bychom tam, kde nyní jsme. Ano i dnes máme ideálů do jsté míry zapotřebí, ale k přiblížení se jim třeba hledati nyní cest schůdných. Jistá část naší intelligence musí sestoupiti s té nadoblačné, mlhavé výše na zemi, musí protříti zrak a pracovati krok za krokem proti podkopům cizího kapitálu — opět podkopy!"

„Dobře, tak se mi líbíte. Jsem celý váš v těchto zásadách, a nenahlížím posud, v čem se naše názory dělí?"

„Dovolte, abych ee poněkud šíře vyjádřil, a sice jak jste sám říci ráčil pro to, abychom předešli pro budoucnost všemu nedorozumění. Dvojí mám výstražný přiklad v životě svém, který mi úplně oči otevřel. Neboť člověk nevěří poučováním historie a napomínáním jiných lidi, pokud sám nezkusí. Také já byl z mládí pouze horujícím blouznílkem a viděl jsem dráhu svou dlouho předepsanou pouze v úkolu spisovatelském. Působiti slovem a písmem bezprostředně na lid, jako buditelé naši, zdálo se mi vrcholem činnosti pravého muže. Žádné oběti, ani mučennictví jsem se tehdy nebál, ba zdálo se mi to korunou, důstojnou mých činů. Ale z mladického, nadšeného dumání vytrhnul mne děsný pád muže, kterého jsem na světě nade vše miloval a sobě vážil, jakožto ideálu člověka osvíceného zásadami pravého humanismu, kterému v životě praktickém půdu získati hleděl, a zásadami svobody pro celé lidstvo, který neznal falše ani přetvářky — mého otce. On byl mužem podni- kavým, všestranně činným, ale — pouhým theore- tikem. Domohl se značného jmění, ale budoval dále a dále, nedbaje,- zdali slabé základy snesou tak velikou budovu. Krátce řečeno, otec můj upadl do dluhů, které chtěl zcela poctivě a nezištně nákladnými podniky krýti. Kdyby byl býval podvodníkem, jakých na tucty ve velkých městech vidíme, zcela vážených pro své bohatství, poněvadž massy lidu se neptají po prostředcích, ale po výsledku, byl by fiogovaným úpadkem zachránil rodině značné jmění. Rozhodnutí záviselo na jistém obchodníku ze severních Čech, který mu neočekávaně v kritické době kapitál vypověděl, ač mu otec úroky řádně dle smlouvy platil. Marně ho otec ujišfoval, že nyní okamžitě mu vy- hověti nemůže, zapřísahal ho, aby ho neuváděl požadavkem svým v záhubu. Víte, co mu odpověděl onen rumburský poctivec ? „Warum helfen ihnen ihre Čechenbrttder nicht?" byla výsměšná odpověď jeho na prosby muže tonoucího. Bylo to v letech šedesátých; marně se můj otec u všech zámožných svých přátel vlastenců doprošoval pomoci — nebyly ještě pomůcky peněžité tak vyvinuty a zařízeny jako dnes. Došlo na proces, exekuci a zájem jeho jmění. Otec prohrál ve všech instancích — ač tvrdíval do posledního dechu, že kdyby bylo jen zrníčko spravedlnosti na světě, musel by vyhráti — a zaplatil to životem® — Nastala dlouhá pomlčka, kterou ani Dolanský, pozorně a s účastenstvím vypravování mladého muže poslouchající, přerušiti se neodvážil.

„To bylo obratem v životě mém," pokračoval po chvíli Cyril. „Slova onoho penižníka, vyslovená k otci v mé přítomnosti, utkvěla mi jako výstražný UBUdB: Boj S kapitálem. 4 ě přiklad pro celý život v paměti. Poznal jsem, kde je moje místo. Druhý příklad" — pravil, oddechnuv si a přicházeje jaksi k sobě, „dovolím si snad někdy jindy vám přednésti. Svým dnešním vypravováním jsem vás beztoho až příliš zaneprázdnil a mimo to jsem trpkými upomínkami poněkud rozrušen — odpusťte! I mne volají povinnosti!"

To řka, Cyril s úklonou povstal s pohovky.

„Děkuji vám srdečně za vaši sdílnost," pravil vřele Dolanský, podávaje mu pravici, a pravím vám, že bych byl hrd na vás jako syna svého."

Cyril odvětil mu pouze stisknutím podávané ruky.

„Ostatní ponecháme tedy až do úplného vývinu věci a činěných nám návrhů."

„Potom hodlám též zajeti k svému strýci a učiním, co bude v mých silách," odvětil Cyril, odcházeje.

5.

Bylo krásné ráno koncem měsíce června; povrch zemský zdál se býti plný jasu slunečního a zpěvu skřivanů. Zeleň obilí, která při žitech přecházela v šeď, ale při pšenicích a ječmenech posud byla sytá jako brčál, leskla se v záři sluneční, doplňována jsouc zelení lesní, tu a tam tmavější, kde na stráních a pahorcích jednotlivé borovice v listnatých lesích se lišily od sálající téměř, lesklé zeleně habrů, buků a lip, které tvořily většinu vůkolních lesů, alespoň podlé řeky Berounky. Zdálo se, jakoby ten mocně kypící život rodící země nejzřejměji se jevil v této bujarosti mladých, lesklých výhonků stromo- vých a panenského listí. Krajina vzdálenější nesla onen modravý nádech listnatých le&fi, který v této době zdá se nsmívati a probouzet! ve vnímavé mysli neurčité upomínky na minulost a naději v budoucnost, šťastnou, jasnou, jakou ta příroda vůkol se jeví.

„Jakoby mi tento kraj a ty táhlé vršiny se zelenými hřběty lesů mluvily o věčnosti, o nesmrtelnosti. Proč mi to vždy napadá, kráčím-li touto krajinou, když spatřím onen kostelíček na skále nad řekou, kde můj děd odpočívá a zahledím-li se do bledého modra na mizícím obzoru nad vzdálenými lesy? Ale vždyť i jinde měl jsem tento pocit: v mém rodišti Javoru, nedávno v Krapinách, ba i v rovinách uherských a nedávno v horách, kterými jsem cestoval. Ale nikde tak živě nevytanou mi tyto vzpomínky jako zde a jako to bývalo na statku mého otce v Javoru. Ale tam byly lesy tmavé, nekonečné, pochmurné; zde však veselé — a přeca je dojem podobný. Čím to je? Zvykem? Snad poněkud, ale ne zcela. Zajisté to leží více v oku mém, které tyto chvějné paprsky barev přírody absorbuje, a ve zvláštním ustrojení duše mé, která je prismatem vzpomínek propouští. A což nejdivnějšího: vždy v těžkých chvílích mého života — a měl jsem jich dosti, — obráželo toho nekonečné nebe, tyto tvary horské a lesní jakousi tvář, mně milou, zesnulou. Snad jsem přenášel dojem ztráty v přírodu, či je tato výrazem ducha neskonale vyššiho, nám nepojatného, ale příbuzného, tak že v ní vidíme odlesk svých citů a přenášíme tvary známé^a v nás se nacházející na ni ? Jaká to tajemná souvislost všeho stávajícího, nám neproniknutelnou rouškou zastřená! A přece tento kontrast, alespoň zdánlivě věčné přírody, pro nás lidi, jedno- denní život jepic vedoucí, tvoří to pravé kouzlo, prazdroj všech citů mravních, vznešených a doufajících, až k úplné bezútěšnosti hlubokého smutku a zoufalosti Máchovské nad pomíjejícností všeho pozemského. Brrr" — pravil náhle mladý muž nahlas — „kde jsem se to octnul? Poetická žíla, o niž, že nadobro ve mně utuchla, jsem se domníval, probouzi se opět, vstoupím-li na jeviště činů mé mladosti. Já, Cyril Žilina, řiditel a společník továrníka, muž za praktickým cílem života se ubírající a pouhé cifry v hlavě nesoucí — stávám se sentimentálním. Měl bych spíše vypočítávat, co by tyto vápenné skály vynesly, jsouce dobře zpeněženy, anebo při pohledu na tuto bujnou pšenici zvolati se strýcem: „to je buchet!tf Či by v tom něco jiného vězelo? Snad láska? Hm — dej pozor, hochu 1 Na to času dost, až ve světě něco dokážeš. Láska je mocnou pružinou citů, jde-li rukou v ruce s činem a odvahou, když jsme již jistého vrcholu v životě dosáhli, ale stává se pouhým přítěžím na cestě života, pokud lezeme ještě po žebříku do výše, na skály. Dobře řekl Puškin: „v spřež jednu spojit možno není bujného oře a s ním chvějící se laňa — brrl opět verše. Což mne očekává nějaká katastrofa srdečoí? — Pah — již jsem opět chladný. Ale přiznám se, že jsem nějak neobyčejně vzrušen, snad následkem blízkého shledání se s matkou a se strýcem, které jsem dlouho neviděl.0 Tak asi mluvil k sobě Cyril, kráčející od stanice ve městě po silnici pěkným stromořadím k Ošelínu.

Blíže zahradní zdi u samé vesnice dal se polní pěšinou a vstoupil zadními vrátky do rozsáhlé zahrady, v niž jistá část, pečlivě pěstovaná a zvláStě ohrazená, byla vyhrazena květinové záhradě.

A byla plna vůně tato malá, rozkošná oasa jako vždy a připomínala Cyrilovi ony doby, když zde na statka strýcově dlonhá léta trávil. Sem se ntíkával, když ho něco tížilo, zde za slanných dní zdržoval se v nedělní odpolední čas, v klidné besídce. I na podzim, když jen ta a tam astry kvetly, bývala zahrádka ta plna omamující vůně šalvěje a levan- duly, tak že jí mimovolně se hřbitovní vůní umírajících květin a přírody porovnával.

Bloudil tak chvíli bez cíle po chodníčkách, pečlivě vysypaných. Chtěl urovnati své myšlénky, než před strýce předstoupí. Přijel na den sv. Petra a Pavla, poněvadž svátek a neděle následovaly a jemu vzdálení z Erapin umožnily ke strýci s určitým návrhem. Věděl však, že nesmí na svého otcovského přítele z přímá udeřiti a proto hleděl myšlénky se- brati. Ale divno, tyto stále se rozprchávaly na všechny strany jako hejna pestrých motýlů: tu na vzdálená, bleděmodrou mlhou jako závojem zastřená lesnatá - návrší, tu na záhonky květin, a všude se mu rýsovalo to, co zapuditi hleděl jako dětinské, nepraktické: neurčitý cit touhy.

Usedl do besídky, hustě zelení zarostlé a zapáliv doutník, zapomněl zcela na své okolí, když jej vyrušil šust lehkých kroků, zcela na blízku.

Pozvedl hlavu a rázem povstal. Před nim stála Irena.

Ne ono děvčátko plných, ruměnných tváří, které znával před lety: ale dospělá dívka, vysoká, štíhlá s lahodným výrazem v pěkném, ač ne zcela pravidelném obličeji. Ale bílé klenuté čílko, vroubené bohatými, hnědými kadeřemi, hnědé, jasné, dosti velké oči, pozastřené dlouhými tmavými brvami, které na společníka tak moudře hleděly, plná ruměnná ústa, jemně rýsovaný nosík, zdravá pleť tváří a bezvadná postava činila každému tento dívčí zjev dosti příjemným. Zachovalý panenský půvab činil ji mladší; ač jí bylo třiadvacet let, zdála se postavou a zevnějškem děvčetem sedmnáctiletým.

Přišla po domácku ustrojena v jednoduchých, ale vkusných šedých šatech, které výborně její pleti i postavě slušely, nesouc košíček s chřestem.

Postavila košíček na stolek v besídce, kde již hromada rozličných květin a růži ležela. Cyril dotknul se s úklonou ruky dívčiny.

„Ireno, vy jste v Oielíně?" otázal se, pohlížeje s upřímným podivením na dívku.

„A to vy nevíte? Jsem ide již od počátku května.® „Kam jsem dal jen pamět! A doma jsou všichni zdrávi ?"

„Díky, jsou. A co vás k nám tak náhle přivádí?8 „Jdu se na vás podívat!" žertoval Cyril. „Ani vás nepoznávám."

„To svědčí nepříliš lichotivě o vaší paměti. A proč mne nepoznáváte?"

„Jak dobře vypadáte."

„Lichocení vám nesluší, pane Cyrile, llaději mi pomozte srovnati tyto květiny v kytici."

„A jak se vám vedlo v Praze?" tázal se Cyril, vybíraje a podávaje Ireně květiny.

„Jak vidíte, dobře," zasmálo se děvče, ukazujíc dvě řady bezvadných zoubků.

„A nebude se vám zde o samotě stýskat?"

„Po čem ? Po Praze a po těch módních loutkách v ní? To ne. Líbí se mi zde. Bývala jsem v klášteře, jak víte, a není skoro rozdílu mezi klášterním tichem a venkovem. Ale —" pravila náhle. „Nemohl jste odstranit dříve trny z té růže?"

„Dejte mi ji na památku, Ireno. Bude mi upomínkou i výstrahou.® „Výstrahou?" zasmála se Irena, podávajíc mu růži.

„Upomínkou na vás a výstrahou před myšlénkami — " „Nerozumím vám. Stal jste se snad pověrčivým?"

„Snad, nevím to sám. Člověk je podivný.tvor, věčně nespokojený. Ale kdyby si všímal malých, zdánlivě všedních příhod, mohly by mu být výstrahou," „Mluvíte tajemně, stal jste se filosofem, mystikem. Ale kytice je urovnána, pojcfme."

Mladí lidé kráčeli pěšinkami, pro dva chodce poněkud úzkými, tak že Cyril se zastavoval, aby nadzvedl Ireně překážející větve ovocných stromů a keřů. Pozoroval při tom bedlivě úkradkem svou společnici a mimovolně porovnával nedávný dojem junonské, pyšné postavy Milady, za kterou se fantili všichni mužští, její vzdělání a společenský vkus, s touto prostou, skromnou květinou, zde v zátiší skrytou. A porovnání to sklánělo se ve prospěch Irenin. Mi- ladina přítomnost strhovala k sobě, Irenina konej- šila, jako přítomnost dávného dobrého přítele.

„Jak dlouho se zde zdržíte ?" otázala se Irena, pozorujíc zamyšlení Cyrilovo.

„Do zítřka."

„Tak na krátko?"

„Neodkladné práce a starosti volají mne do Krapin. Tam je vše v začátcích, v nových kolejích a ta třeba nejvíce dozora —a odtušil Cyril.

„Budete asi anaven, již se blíží jedenáctá. Zavolám pana Bartoše. Matka vaše bude v kostele."

V tom zavrzla zelené natřená vrátka zahrádky a vážně vstoupil Cyrilův strýc.

„To je hezké, žes přijel," vítal Cyrila. „Nuže, jak Be ti vede? Ireno, přines něco k zakousnutí. Nuže vypravuj, co robíš?" dodal, když Irena odešla, mhouře dle zvyku levé oko a patře pravým pátravě . na synovce, který v dírce u kabátu měl zatknutou krásnou nachovou růži od Ireny.

„Představuji se vám jako společník firmy Do- lánský a Rabe."

„Aj, Rabe, z Liberce?"

„Ano. Přijel jsem se na vás podívat a s vámi se poradit —" Bartoš neodpověděl mu přímo.

„Měl jsem trochu potíží se setím po tvém odchodu," pravil, „ale vše je šťastně odbyto. Obilí stoji celkem výborně a řepu máme již částečně ovo- ranou. A jak daleko jsi ty? Seješ hodně řepy?"

„Ke pěti stům měrám jen u dvora Krapin —" „To je skoro polovice výměry Ošelína. A se vším hotov?"

„Ovorávám jako vy."

„Budete stavět?"

„Ano, již je to rozhodnuto. Byl u nás mladý Rabe jako zástupce těžce churavého otce a jejich — 57 — vrchní řiditel Haman, který je vlastně a Rabů fak- totum. Započali jsme již více než před měsícem stavět."

„Celou novou továrnu?"

„Z počátku tak zamýšlel pan Dolanský a mladý Rabe klonil se k jeho náhledu. Ale řiditel Haman se tomu rozhodně opřel a musím se přiznat, že jsem s ním musel souhlasiti."

„A peníze?" tázal se stručně Bartoš.

„Peníze poskytla firma Rabe, částečně pan Dolanský a —" „Nuže?"

„E vůli té poslední částce přicházím k vám, milý strýčel" pravil Cyril, překvapen tak neobvyklým u strýce útokem.

„Hm," pravil Bartoš a procházel se mlčky dále. „Podívej se, Cyrile, jak jsou tyto hrušky letos ovocem jako osy pány," pravil náhle, zastaviv se u starého stromu na blízku besídky.

„Ty mi trhával ještě nebožtík dědeček, ty jsem nejraději jídal."

„Ano, tu hrušku rouboval ještě tvůj nebožtík dědeček. Schází chudák stará, schází. Letošní jarní vichr připravil ji o část koruny. Půjdeme asi tak spolu."

Přišla Irena, doprovázena služkou, nesoucí zásobu čerstvého másla, medu, chleba a piva.

„Kam spěcháš?" otázal se Bartoš odcházející opět dívky.

„Jdu paní Žilinové naproti. Mimo to mám práci, však víte."

■ „Co říkáš Ireně?" pravil strýc, osaměv s Cyrilem.

„Sotva jsem ji poznal; jak se změnila!"

„Stalo se z ní řádné děvče. Á chová se tak, že se ani nezdá, že přichází z velkého města. Jest mi ve všem k rnce. Jest mým adjunktem, sekretářem a dílem i fioačním ministrem," žertoval strýc. „Do všeho se umí vpravit."

Cyril byl poněkud již netrpěliv, ačkoliv strýce dobře znal a věděl, že nesmí přímo k cíli. Nedávné přerušení náběhu jej o tom znovu přesvědčilo.

„Odpoledne tě provedu po polích. Ale jez a pij! Všechno to je výroba mého statku," dodal sebevědomě.

Zatím přišla Cyrilova matka, doprovázena Irenou, a nové vítání a vyptávání nastalo.

Přiblížila se doba obědu. Ale ani po obědě neměl se pan Bartoš k nějakým otázkám, které by záměry Cyrilovy byly ulehčily.

„Slíbil jste mi," pravil Cyril konečně, „že mne provedete odpoledne po polích. Nepůjdeme?"

„Počkej, mám zde noviny. Co říkáš posledním volbám ?"

„Věru, šlo to do tuha a prohráli jsme poprvé."

„Kdo to?"

„Náš starý kandidát. Usmyslili si tentokráte rolníci postaviti stůj co stůj svého kandidáta — ačkoliv starý byl řádný muž a též z jejich středu, ale nepromluvil, tuším, za všechna ta léta, co na říšské radě byl, ani slova. „Co je nám pláten takový kýval," pravili voličové a postavili jiného. V naší krajině sice propadli, ale v celém okresu zvítězili."

„Vidíš, tak to půjde nyní všude. Starý pořádek nemůže déle potrvat, přicházím nyní sám k tomu náhledu, nechceme-li přijít v úplné opovržení — a ztratit i to poslední, co máme. Lid to cítí instinktivně a hledá nápravy —" „Ale nezná proudů tam nahoře, nám nedostupných a myslím, že ani nejradikáloější oposice nic v tom nenapraví —" „BucTsi. Ale osvěží alespoň naše sebevědomí, zahýbá tím bahnem, v kterém se dusíme, až zahyneme —" „Aj, pane strýčku," pravil s úsměvem Cyril. „Vy, dříve ten nejkonservativnější z konservativních, změnil jste se tak v radikála, že vás ani nepoznávám ?"

„Počkej, podíváme se ven," pravil náhle Bartoš.

„Vrátíte se brzy?" otázala se matka Cyrilova.

„Do večeře jistě."

Strýc vedl Cyrila na stráň, odkud bylo možno přehlédnouti důl, nejúrodnější to pole statku.

„Vidíš, to jsem skoro celé posázel řepou a brambory."

„Vy, který jste tak dlouho intensivnějšímu sázení řepy se bránil ?"

„Ano, mám akcie zdejšího městského cukrovaru. A —" pravil náhle, jakoby se upamatoval, což bylo znamením, že záměr jeho pevně se ustálil, „ty si vlastně jdeš pro svoje peníze? Máš je mít."

„Milý strýče, přicházím ještě s jednou prosbou, s návrhem, ač nevím, zda budete potom, co jste mi řekl, souhlasit —" „Co máš ještě?"

„Náš cukrovar se bude dobře vyplácet. Velkostatek Krapiny uhradí sám polovinu potřebné řepy. Ale stavba, vlastně adaptace starého cukrovaru bude stát více, než jsme očekávali. Počítali jsme s panem Dolanským nejvýše na jedenkrát sto tiBic a ono je to rozpočteno o polovina výše."

„A ty myslíš, že se toho sáčastním?"

„Myslíme, aby se Rabe súčastnil s polovičkou a my dva t. j. Dolanský a já též s polovičkou, abychom nebyli slabšími —" „To by bylo as pět a sedmdesát tisíc. Mnoho-li vám do té sumy schází?"

„As třicet tisíc."

„H&ha, dobře jsem Dolanského posuzoval," smál se Bartoš. „A ty myslíš, že se honem do toho zakousnu? Tvůj u mne uložený podíl dvanácte tisíc ti vyplatím. Ale zbývající, vlastně nedostávající se část hled si zaopatřit jinie. Koupil jsem sám akcie cukrovaru v městě a nemohu se súčastniti v podniku, který neznám."

Cyril mlčel. Nenadál se odporu úplného.

„Můj podíl nevystačí —" „S dluhy nezačínej."

„Ab, my to nikdy nikam nepřivedeme," promluvil trpce, jako k sobě Cyril.

„Co tím chceš?"

„Podívejte se na naše krajany druhé národnos ti a hlavně na židy. Z nich každý je hybnější, speku« luje, jak by kapitál lépe zužitkoval: Jeden podporuje druhého a tak jejich kapitál mezi námi stále víc a více kořeny zapouští; staví kolem nás zeď, která se stane časem nerozbornou. Čech, když něco ustřádá, uloží peníze nejvýše do spořitelny a neví pak dále co s nimi. Leží mrtvy. Sám jste mi to o nás často vytýkal a nenadál jsem se —" „Cyrile, poslyš," pravil BartcS. „Máš je mít, těch plných třicet tisíc, ale jen pro případ nejnutnější potřeby a na úplnou jistoto, dobrou hypotéka na Krapinách a cukrovaru; nutno podívati se dříve do knib. Budu-li vidět, že ti s nimi vskutku prospěji, súčastním se v podniku. O tom mě časem uvědomíš. Zatím vyplatím ti dnes tvůj podíl.* „Rozmysli si to ještě jednou dobře," pokračoval, když spolu po chvíli k domovu kráčeli. „Nebylo by lépe, kdybys zde se mnou hospodařil, než pouštět se v nejistotu, kde můžeš ztratiti vše?"

„Nemohu couvnout," pravil rozhodně Cyril. „Jsem čestným slovem vázán a nepochybuji o výsledku.0 „Budsi. Ale upozorňuji tě, že v další pftjčce svěřuji ti též věno Irenino."

Když Cyril po večeři ve svém starém bývalém pokoji ke spaní se ukládal, cítil zvláštní pohnutí. Slova strýcova zanechala v něm hluboký dojem. Urovnávaje věci své k zítřejšímu odjezdu, dloaho pohlížel v myšlénkách na r&ži, darovanou mu dnes ráno Irenou a ssál její vůni. Po té uložil ji pečlivě do velké náprsní tobolky.

„Ano," pravil *k sobě. „Dobře jsem dnes řekl k Ireně: člověk je divný tvor, věčně nespokojený — ale nedokončil jsem před ní nahlas svou myšlénku, „že se mnohdy pachtí za neznámým cílem, který se mu žádoucím zdá a odstrkuje při tom nevážné skutečné, blízké štěstí." Proč mi právě nyní tane určitě na paměti skupení, které jsem viděl před lety v pa- noptiku berlínském? Byla to reprodukce známého obrazu „Honba za štěstím", provedená figurami v životní velikosti a dokonalé plastiky, ve zvláštním tmavém pokoji, ozářeném pouze svitem, vycházejícím z hvězdy nad hlavou Štěstěny zářící, která jezdci ve středověkém vojenském kroji kyne přes polozbořený most k městu, přes hlubokou propast. V šíleném chvatu pohání jezdec svého oře přes krásnou * dívčí mrtvolu milenky nebo sestry, kterou kůň jeho nohám svými deptá; on vidí pouze čarovnou postavu Štěstěny k blízkému cíli kynoucí a nikoliv hlubokou propast, do které se v nejbližSim mžiku zkáceti musí, aniž pozoruje smrt na černém, divokém koni s napřaženou kosou v šíleném chvatu na ním letící. Postavy byly jako živé a dojem skupení toho úchvatný. Vím, že se odebírám do Krapin na dlouho — ba co více — cítím, že každým krokem ke Kmpinám Ošelín, matka, strýc, Irena se noří za mnou do mlh nejisté vzdálenosti; a až se pohřížím zcela v zimničnou činnost v Krapinách, budou se pohybov&ti tyto postavy jen jako neurčité stíny na obzoru mého života. A přece chvatně tam pospíchám a nemám smyslu pro nic jiného. Vstoupením do Krapin budu zcela změněn, nevím kdy a jestli se sem vrátím. Ale jakás železná vfile nutí mne ku předu. Nemohu jinak, bohu poručeno —u Ráno, mcge cestu před sebou, byl opět jako proměněn, osvěžen; veškerá nejistota uprchla jako stíny noční. Polovice účelu, za kterým se na Ošelín odebral, již dosáhl a věděl, že časem dosáhne i druhé. Jak, o , tom nyní nepřemýšlel. Obdržel od strýce slíbený svfij podíl a veškeré s tím spojené formality byly vyplněny. Nastupoval s odvahou zpáteční cestu do Krapin.

Když jej však matka naposled objala a jemu pravila: „Nemohl bys tu raději zftstati u nás?u ucítil opět divné jakÓ3 pohnutí, zvláště^ když se setkal s pohledem Ireniným.

„Ať jde za svým povoláním,tt pravil rozhodně, skoro tvrdé starý Bartoš. „A. dávej nám časté o sobé zprávy, či ještě lépe, navštiv ná3 opět brzy.a Odjel s Cyrilem, doprovázeje ho na nádraží. „Zdá se mi nějak celý změněn,tf pravila matka Cyrilova polo pro sebe, když s Irenou v pokoji osaměla, majíc před sebou otevřenu starodávnou bibli po svém dědovi a snad pradědovi. „Jak se změnil v chování a zevnějšku za ten krátký časl Nemohla jsem ho skoro ani poznati. Ale svědčí mu to mužné, sebevědomé vystupování —a „Také on prý mne nemohl poznati,u poznamenala polo k sobě Irena, zabývající se horlivě zapisováním do jakési účetní knihy hospodářské.

„Všechno se stane tak, jak se to státi má," pokračovala s pevnou důvěrou, která ji charakteriso- vala a přes všechny hojné útrapy jejího života přenášela, paní Žilinová. „Doufejme, že se k nám vrátí zdráv na těle i na duši —a „Jen zdali se kdy vrátí ?tf pomyslela si Irena, zadívavši se na dvůr, kde pár sivých holubů, jejích miláčků, se procházel a miliskoval.

čásť m. i.

V právo ode vchodu do zámečku v Krapinách byly v přízemku hospodářské kanceláře. Byly to dva klenuté pokoje, dveřmi vespolek spojené, z nichž první měl čistě vybílené, ale všech obrazů a ozdob prosté stěny, na kterých jen poblíže jednoduchých kachlových kamen, nade dlouhou bílon lavicí z měkkého dřeva viselo několik křiklavých annoncí. Uprostřed této první místnosti stály dva palty, hřbety k sobě obrácené a za nimi, v kontě, prastará patri- moniální pokladna, ještě z doby knížete Rohana, kterémn na počátku tohoto století panství Krapiny náležely. Drahé, větší kanceláře, která byla vymalována a vkusně zařízena, používal řiditel Žilina.

V první kanceláři seděl za větším, „účetnickým" poltem, na blízka pokladny, adjunkt Alois Kůra, chovaje na kolenon hezké, as tříleté děvčátko, svátečně ustrojené, které svýma jasně modrýma, hezkýma očima a světlými vlásky jemu poněkud bylo podobno.

Opodál stála po městsku, ačkoliv nepříliš vkusně, svátečně ustrojená dívka as téhož věku jako Kůra, silná, ale hezky rostlá brunet&a, dosti jemného, ale opáleného sluncem, málo intelligentního obličeje, jejíž hrubé, mozolné rnce poukazovaly na těžkou venkovskou práci. Hlavní okrasou její byly neobyčejně bohaté, tmavé vlasy, které byly spleteny ve dva silné, volně v zadu splývající vrkoče. Byla to první před lety kráska nejen v Krapinách, ale i ve vflkolí, Terezka Drozová.

„Nyní si vezmi pannu a jdi si domfl hrát, Rézinko !tt řekl Kůra malému sličnému, stejnojmennému s Drozovou děvčátku, sesadiv je s kolenou na zem.

„Musím pracovat, Rési,tf obrátil se k Drozové, „odveď ji domů, snad přijdu na večer,tt dodal zticha, důvěrně.

„Pojcř, Résinko," pravila Drozová, berouc holčičku za raka, která s nové patrny své skoro očí neodvracela, ale nyní náhle po Kůrovi se ohlédla a zvolala: „Réíinka si bode tady hrát, u tati . .

V tom se dvéře na chodba vedoucí otevřely, a Olga Dolanských vběhla do kaaceláře. Spatřivši malou Résinku, zvolala tleskajíc rukama: „To je hezká holčička! Je to vaše^ pane Kůro?" a již chtěla vzíti zdrahavé děcko do Dáruče, když zazněl z chodby volající, přísný hlas mademoiselle Durieox: „Olga! Olga!"

„OJne* dítě domů!" řekl přísně, zamračiv se poněkud, Kůra. Zároveň zahrčel v rondeUu před zámečkem kočár.

„Papa jede!" zvolala Olga a vyběhla ven.

Z kočáru vystoupil s panem Dolanským řiditel Cyril Žilina a poručiv se panu Dolanskému, vstoopil přímo do kanceláře, kde se ve dveřích setkal s Terezií Drozovou, malou Résinku právě vyvádějící.

Kůra povstal, aby svého chefa u?ítal, který mu vlídně sice, ale s jakýmsi vážným pohledem poděkoval a do své kanceláře mimo něho prošel.

Haed po té byl Kůra skloněn nad velikou, ztuha vázanou knihou, před ním na pultě rozloženou, a horlivě zdál se do práce pohřížen.

Tak uplynulo v úplném tichu as čtvrt hodiny, když z řiditelovy kanceláře se ozval Žilinův hlas: „Pane Kůrol" Mladý muž rychle povstal a vstoupil do vedlejší místnosti. Žilina seděl u svého pultu, pokrytého papíry. Při vstoupení svého adjunkta odložil péro a LIBUŠE í Boj ■ kapitál**». 5 pohlédnuv vážně na příchozího, pravil: „Posaďte se, pane. Jak daleko jsme s bilancí?0 „Jsem již téměř hotov a učinil jsem přibližnou závěrku, jak jste mi nařídil."

„Nuže a jak vypadla?" otázal se Cyril.

„Pokud nebude snad nějaké dodatečné opravy zapotřebí, která však asi konečný výsledek již příliš nezmění, jest dosti příznivá. Vykazuje jedenatřicet tisíc čistého výtěžku."

„Jedenatřicet tisíc," opakoval Cyril. „A nemýlíte se?"

„Jak praveno, difference při konečné uzavírce nemůže být značná, spiše ku prospěchu."

„Za dvě, za tři léta bude, doufám, dvojaásob tak velký čistý zisk," pravil k sobě řiditel.

,A co zde máte za mé nepřítomnosti nového?"

„Pokračovalo se se svážením materiálu k stavbě cukrovaru. Polní práce obmezují se pouze na kalturu řepy a na seno3eč. Počasí máme výhodné. Koňské potahy téměř všechny zaměstnány vožením stavebního materiálu."

„Proč nepřijel dnes pro mne Josef Veselý?"

„Ah ano — přihodilo se mu neštěstí — jest mrtev," dodal jaksi váhavě Kůra.

„Mrtev?" zvolal překvapen Cyril. „A co se mu přihodilo ?"

„Byl dnes také pro dříví. Pan Dolan^ký nařídil, aby byl dovoz uspíšen a proto jsem také jeho vypravil. Když se vracel s druhými chasníky od řeky skrze Charpy, — tak mi praveno — zastavili prý se všichni na sklenku kořalky v hospodě. V úvoz© k továrně pak, místo co měl Veselý podié koní jít, vylezl na vůz, těžkými kameny naložený, zapomněv zavřít kolo, ač prý ho druzi ebasníci napomínali. Vůz se v krutém úvoze rozejei a byl by zvráúl. Veselý pak — pozdě již, chvěj« zadrželi koně u chybu napraviti, skočil v nejprudším rozjetí z voau, zametl se do posti uňků a spudí pod vůz. Zaúní kolo iqu přejelo hlavu. Bjl okamžitě mrtev.u Cyril mezi vypravováním povstal a iiledói zamračeně na míavícfko, který též dle jeho příkladu se síé židle se zdvihl.

„Proč nejel šafař k vů:i dozoru s nimi?" otázal se Cyril přísně.

„Šafář se pozdržel u zbdaich pocahů u nařizoval všem. aby kola v úvoze zavřeli. Veselý jediný neposlechl."

„Ubohý hoch, sam to zavinil," zamručel prj sebe řiditei.

„Kde je nebožtík?" začal Cyril po malé pomlčce.

tV komoře u ratejnj, kde ve dvoře zemřeli zvykle bývají uloženi před pohřbem. Dal jsem na rychlo sbiti truhla a čekám právě na doktora k ob- dukci mrtvoly."

Opět nastalo pomlčení.

„Pane Kůro," pravil po chvíli Cjrilj přecházeje po pokoji, mám s vámi ještě vážné slovo promluvili. Jsem s vámi jak náleži spokojen. Jste neobyčejné piluý, svědomitý a spolehlivý úřadník, kterého si vskutku vážím. Potkal jsem se dnea s vaším panem otcem a od něho mám pro vás vzkaz. Jak víte, nemíchám se a nemám ani práva míchati se do soukromých záležitostí síých podřízených. Jak jste též asi již pozoroval, byl jsem vždy, v každém ohledu k vám úplně liberálním. Ale váš pan otec mnu tak 6* úpěnlivě prosil, abych přihlédl též k soukromým záležitostem vašim, že jsem, ač nerad, svolil s vámi o tom promluviti." Opět pomlčel Cyril na chvíli a zapálil si doutník, jakoby myšlénky sbíral. „To děvčátko, které jsem, vcházeje do kanceláře před chvílí potkal, jest vaše?" zastavil se náhle před adjunktem. Bledá obyčejně tvář páně Kúrova pokryla se ruměncem.

„Ano, pane řiditeli," odvětil zticha.

„Jak praveno, nerad s vámi takto mluvím a činím jen dle slibu, vašemu otci daného, když vás žádám jako přítel, abyste přání jeho vyhověl a poměr ten přerušil. Jste ještě mlád — a věřte zkušenému muži — máte ještě dost a dost času na vážné spojení. Jste teprve na začátku své kariéry. Kromě toho jest Terezie Drozová, tuším, starší vás, vzděláním i stavem naprosto k vám se nehodící \ dívka, pouhá dělnice, která ani k vedení domácnosti úřad- níka schopna není. Též mezi dělnictvem činí to pohoršení, demoralisuje to — nechci se o tom zevrubněji vyjádřiti, ale pochopíte, co tím míním. Také jen mimochodem podotýkám, že rodině pana Dolan- ského poměr váš není příliš milý. Váš otec mne prosil, abych vám řekl, že jestli v známosti té budete pokračovati — vás vydědí a za syna svého vás považovati nebude.u Mlčky stál Kúra před svým představeným. Nebylo v jeho nyní opět zbledlém obličeji zdáti, zdali hněv nebo strach zmítá jeho nitrem. Konečně odpověděl : „Děkuji vám, pane řiditeli, za účast, kterou mi věnujete. Otec můj mi již vícekrát podobně domlouval a hrozil a já po prvé, při prvním dítěti —" „Při prvním?" zvolal udiven Cyril. „Což je toto děvčátko již —tf „Druhé, pane řiditeli," doplnil, nabývaje zvláštní pevnosti Kůra. „Slíbil jsem tehdy svým rodičům, že ten poměr přeruším. Chybil jsem, neučiniv tak. Nyní nemám již dost síly, abych tak učinil, ano přímo vyznávám: že se od Terezky Drozové více nikdy neodloučím, pokládám ji za svou manželku."

Mimovolně imponovala Cyrilovi tato pevnost mladého muže.

„Pane,a pravil, „rozmyslete si dobře, co jsem vám pravil, abyste toho jednou nelitoval. Mimo to příčí se mi vaše jednání s toho stanoviska, že se děje proti vůli rodičů."

„A kdyby můj otec i ruku na mne vztáhl, jako již jednou učinil, aneb kdyby mne vydědil, nemohu jinak jednati."

„Považte však, s vaším malým platem — kam to povede? I kdyby to bylo děvče vzdělané a vám úplně se hodící, zda byste ji mohl pojmouti za ženu? A nějak to skončit musí,0 dodal rozhodně. „Sám farář mne žádal, abych na vás působil."

„Pan faráři" pravil trpce Kůra. „Málo mi na tom záleží, zdali ty své ceremonie nad námi udělá. Proto svazek náš nebude ani světější, ani trvalejší."

„To je věc vaše, a nemám práva do vašeho přesvědčení se míchat," řekl Cyril vážně. „Ale vaše svědomí vám neříká, že před světem alespoň máte svým dětem dáti své jméno? Nevíte, co se vám může přihodit. Jsme všichni smrtelní a jaká budoucnost je v případu takovém očekává? Svět je ukrutný, neúprosný a třeba by stejně, ano hůře chyboval, neodpustí tomu, který konvencionální zvyky nohann, šlape. Mstí se na něm a nemůže-li na něm, tož na těch tvorech nevinních, kteří za svůj původ nemoha. Jak praveno: vaše stálost vzbnzoje ve mně jistou úctu a moíná, ano nepochybuji o tom, žo váma -^ova dostojíme. Přijde sn*d jednou (lobn, kdy bu^ou společenské poměry jiné, alf? musíte dnes so říciiti zvyklostmi dnešního světa. Byl byste dobrým románovým hrdinou, ale jak svčta běhy jdou — odpusťte, nazvn-li vu$e jednání raději to, abych váí jemnocit ušetřil, ani nedopovím. Je tu však ještě jiný mement, praktický. Jak víte, ie místo zdejšího účetního uprázdněno. Pan Dolanský a poměry vůbec nntí k obsazení t^ho místa —u „P*ne řiditeli, netroufal j^em si dosnd o tom s vánu promluví t% ač dle postupu a pro dlouholeté platné služby a zkušenosti ir>é praktické jsem domníval, re na mí*to toto mám první nárok."

„Nuže?"

„Ale od té doby, co váš pan bratr na dvoře Orličné slouží — povídá se, že místo účetního jest — " „Jen dokončete, pane Kůro. Nebojte se, íe bych přímost vaši ve zlé vám vykládal."

„Odpusťte, p«ne řiditeli. Vfá pan bratr má veliké vzdělání a tu se vypravuje, že přijde sem za účetního," „Pane Kůro, vy jste od prvního července účetním při velkostatku Krapinách. U mne nerozhodují žádné ohledy, ani protekce, alo skutečné zásluhy a hlavni prospěch grnntovního pána. Můj bratr je zde ješt»^ příliš krátký čas a má kromě toho mal£ zkušenosti, aby ~oto důležité místo zastávjíti mohl. Neděkujte mi, činím pouze svoia povinnost a žádám vás jen, abyste i na dále tak horlivě zde sloužil jako dosud — a kromě toho — abyste právě mého bratra — jaksi do praktického vedení kněh zasvětil a dozor nad ním vedl I" „Pane řiditeli, vy mne přímo zahanbnjete, že jsem mohl míti podezření — slibuji vám —" „Dobře," přerušil ho Cyril. „Nyní však nahlédnete, že poměr váš k Terezce Drozové při vašem povýšení tak dále trvati nemůže. Je mi sice trapno tak mluviti s vámi, ale nahlédnete po tom všem, co jsem 8 vámi jako přímý mnž mluvil, že musíte na to pomýšleti, jak byste tuto delikátní záležitost čestně ukončil. Nečiním na vás žádný nátlak" — pokračoval povýšeným hlasem, pozoruje, že mladý muž hodlá promluviti. „Vidíte sám, že jsem mohl využitkovati poměrů, které se mi jaksi samy, všestranně nabízejí, ku protekci svého bratra a že jsem tak neučinil. Jmenování vaše účetním nemá také býti žádným podplacením vašeho rozhodnutí. Ale na tomto rozhodnutí musím setrvati a žádám vás, abyste vše, co jsem vám řekl, řádně rozvážil a své úmysly mi brzo sdělil."

Řka to, podal Cyril mladému muži ruku na znamení, že ho propouští, když tu dvéře první kanceláře se otevřely a jimi vstoupil tmavě oděný muž, as padesátník» malé postavy se širokým, tak zvaným výtečnickým kloboukem, dlouhými, tmavými vlasy a bradou a Já Napoleon III., maje zlatý skřipec na zahnutém nose. Za ním objevil se četnický závodčí Černý v plné výzbroji, salutuje po vojensku.

„Ah, pan doktor Hora; vítám vás," pravil Cyril potřásaje pravicí příchozího.

„Servitore," pravil doktor a odbočiv po krátké bezvýznamné rozmluvě, pravil: „Víte, proč přicházím, pane řiditeli?"

„Slyšel jsem a libo-li, podíváme se hned.tf „Musím sepsati povinný rapport o události," dodal závodčí Černý.

Všichni dali se přes dvůr k ratejně.

„Jest to zde jen as pouhá formalita," pravil cestou hovorný doktor Cyrilovi, „ale zákonu musí býti vyhověno."

Kůra předešed, kráčel ke komoře v ratejně.

Před ratejnou stálo skcpení žen a mezi nimi vdova po Veselém, hezká, rusá, zdravím kypící žena s děckem na mkou, která si oči zástěrou utírala.

S ženami rozmlouval vysoký, suctiý muž prošedivělých, hostých, kučeravých vlasů a řídkých tmavých vousů, osmahlých tváří, bystrých černých očí a zahnutého nosu. Byl to tesařský mistr Habil, který na požádání Kůrovo přišel, aby vzal míru na rakev.

Ženy umlkly, když spatřily příchozí.

Na improvisovauých márách leželo tělo, jehož obličej byl navlhčeným bílým platném přikryt.

Doktor odkryl roušku, pod kterou se objevily tahy mladého Veselého. Nebylo na tváři jeho známky těžšího poranění inimo slabé odřeniny na nose a zarudlé spánky. Výraz tváře byl jako za živa; měla týž. pouěkud divoký výraz, ale zmírněný klidem, hlubokému spánku podobným.

U dveří komory ozvalo se tiché štkání. Byla.to mladá Veselá, kterou ženy, těšíce ji, odvedly.

„Zde pro mne nezbývá co činiti,* pravil doktor po chvíli, prohlédnuv hlavu zesnulého, „napíšu pouze úmrtní list. Mrtvý vypadá však neobyčejně svěže.* — 73 — „Přikládala jsem mn stále studené obkladky na hlavu a umývala krev s tváře," pravila hlasem pláčem přerývaným matka zesnulého, stará Ve9elá.

„Divno," ozval se za zády Cyrilovými hluboký, mužský hlas. „Když jsem poprvé na továrnu knižete R. krov vyzdvihoval, spadl mi nejlepší tovaryš dolů a zabil se na místě. Haed tehdy z toho pro cukrovar nevěstili nic dobrého — a tu máš, přišel na buben; ale to je poubý tlach — ačkoliv kníže cukrovarem přišel na mizinu —" Cyril vytrhl se z myšlének a obrátil se k mluvícímu.

Byl to chladnokrevný, jak zvykle lidé jeho řemesla bývají, mistr tesařský Hubil. Nyní přistoupil k márám, vyňal coulovačku a bral míru na rakev.

„Je to jen tak ze zvyku," pravil klidně, patře na Cyrila. „Od oka vím délku — ano na vlas,* doložil, skládaje míru.

Závodčí černý znamenal cosi olůvkem do své tobolky. Cyril nepromluvil slova. Stál v myšlénkách, pohlížeje na mrtvolu mladého muže, kterého si v krátce pro jeho neúmornou pracovitost a úslužnost zamiloval.

„Již nám nebude troubiti k pochodu!" prohodil přítomný kolář Kratochvíl, člen sboru dobrovolných místních hasičů.

Bylť Veselý hornistou u pluku a výtečně svůj nástroj ovládal.

„Také muž práce, jako my — a jaká jeho odměna?" bzučelo Cyrilovi v hlavě jako neodbytná vosa, obletující tím hněvivěji člověka, čím více ji rukou odehnati se snaží.

Doktor spěchal však dále rozloučiv se s Cyrilem. Kůra odešel se závodčím Černým do kanceláře, aby mu k sepsání protokola potřebných dat poskytnul.

Cyril přecházel za chvíli po svém salonku.

„Rozdrtil ho vůz, kolo, něco neživého, stroj," tak uvažoval. aAle kdo rozhoupal toto kolo? Zdá se mi, jako by to bylo kolo obrovských rozměrů, které se valí světem a drtí nás jednoho po druhém. Muž práce jako já; ale on by pouhým nepatrDým kolečkem v tom stroji, který jsem spustil já. A přece jsem byl patnácte mil od něbo vzdálen, když se to stalo. Ano, kolo to se valí neúprosně ku předu a rozdrtí nás všechny, jednoho dříve, druhého pozdóji. Jenom že každý to tak rychle neodbude, jako ubohý Veselý, to jest nebude tak šťastný. A co řekl ten Habil? Že to neoí v tomto cukrovaru první případ? Co se v živobytí neopakuje? Shoda okolností, neboť náhoda jest pouze špatný výraz obmezenoati lidské. Má býti to, co pravil, pro mne výstrahou? Továrna ta přivedla knížete R. na mizinu. Pah —a pravil, zastaviv se. „Nejsem pověrčivým, Jdi svou cestou dále, krok za krokem a výsledek tě nemine — nesmí minouti!" dodal s iiskřícím zrakem, pohlížeje v neurčito. Návštěva Ošelína, slova strýcova, setkání se s matkou a Irenou zanechaly v Cyrilovi hluboký dojem. A toto neštěstí hned po jeho návratu do Krapin dojmy ty jen zvýšilo.

Ozvalo se zaklepání na dvéře. Na „volnoa vstoupilo děvče, oznamující, že by paní Dolanská ráda s řiditelem Žiliaou mluvila.

„Přijdu okamžitě 1" pravil Cyril uhádnuv, že s ním bude chtít dobrá paní promluviti o budoucnosti rodiny Veselého.

Upravnje před zrcadlem šat, pravil k sobě: „Co má býti, stane se; býti na vše připravenu jest to jediné, co nám vždy zbývá." Na to odebral se do prvního poschodí, zaplašiv alespoň zevně veškeré «ledy pohnutí, jako vždy činíval, když se k rodině Dolanských ubíral.

2.

Práce polní pokračovaly mezi tím zároveň 3 přestavbou cukrovaru rychle ku předu. Senoseč, kultura řepy sotva ukončeny a liž nastaly žně. Do žní vpadla seč otavy, nastávalo dobývání řepy, mlácení strojem a přípravy k oíimnímu setí.

V továrrě pracovano se zimničním chvatem. Dle plánu měly býti zařízeny rozsáhlé půdy na cukr, síň varní měla býti rozšířena. Za tím účelem bylo však nutno vylámati za továrnou ve skalnaté stráni značnou prostoru prachem. Poloha byla pro továrnu nepříznivá, poněvadž při zakládání jejím na takové rozšíření její nikdo ani ve snu nepomýšlel. Bylo nutno zvýšili ji o jedno poschodí a v zadní části přista- věti, uvnitř jinak rozdéliti. Mimo to musel býti ohromný komín zvýšen a za tím účelem celý dříve snešen a znovu postaven.

Obtíže byly značně větší, než tanuly Žilinovi na mysli, když k znovuzřízení jejímu dal podnět.

On však jakoby se byl zdvojnásobil. Nescházel ani při stavbě, ani při hospodářství, tak že obé správně a rychle pokračovalo.

Dojíždíval sice občas mladý Rabe z Liberce ku stavbě ve společnosti nastávajícího řiditele cukrovaru Hrubého. Ale přece hlavni silou a hybnou pákou celého podniku zůstal Žilina.

Varní síň a strojovna přivedeny nejdříve do pořádku a započato již i s dovážením a montováním strojů. Stavitel byl smlouvou zavásán, do kampaně podnikatelům hotovou továrnu odevzdati.

Bylo koncem měsíce září. Na rozsáhlém dvoře továrny v Krapinách panoval čilý ruch. Hemžilt se potahy a lidmi, sobě navzájem překážejícími, při čemž nezřídka křikem a vádou hleděli si pomoci. Tam stála dlouhá řada povozů naložených cihlami a jiným stavebním materiálem, čekající, až na ně řada ke skládání dojde. Tam skládána prkna na velikou, pečlivě výřezky podkládanou hranici, poblíže které na jiné, již urovnané haldě prken účetní Kůra se zápisníkem a tužkou v ruce stál a hlasitě prkna s lomozem skládaná počítal a zapisoval.

Tamo tesaři bnšili na střeše, jejíž krov již byl mistrem Hubilem vyzdvižen, jinde přebíhali zedníci, jako obyčejně pro samý chvat a práci nic nedělajíce.

Hluk zámečníků, montujících uvnitř továrny kotle a stroje, bouchání kladiv téměř ohlušující mísilo se v tuto vřavu, když do nádvoří přijel Cyril a seatoupiv hbitě se své Lisy a pohladiv ji po pěkné lesknoucí se šíji, odevzdal ji přichvátavšímu dozorci Roubalovi.

Bystrým zrakem přehlédl celé to mraveniště hemžících se potahů a lidí; zdál se býti v pekelném tom hluku jako doma, ve svém pravém živlu.

„Nu jak se vede?tt otázal se účetního.

„Všechno v pořádku, pane řiditeli. Dnes dovážejí poslední prkna. Mimo některá, která jsem poznamenal a vymítil, jsou všechna dobrá."

„Učiňte o nich konsígaaci. Odpoledne bude ve dvoře zdviž a bude nutno, byste se tam podíval. Nyní zůstanete již trvale ve dvoře, jak doufám; je tam vaSeho dozoru zapotřebí. Mimo to as máte práce v účtárně nahromaděné.8 „Práce všude dost,8 odvětil s Ú3měvem Kůra. „Ostatně vše zase dohoním. Adjunkt mne zatím zastane.8 „Je příliš ještě nezkušený; na yás jedině se spoléhám. Dobré jitro, pane Vernere. Budeme do kampaně hotovi?8 „Budeme, pane řiditeli, tak do čtrnácte dnů.8 „Zdržíme se tím letos trochu,8 řekl Cyril nemile dojat. „Zatím nerad začínám s dobýváním řepy. Musíme ji krechtovat. Ale přiberte přece sil, aby se stavba uspíšila.8 „Není již pro nikoho místa,8 odtušil stavitel Verner. „Překáželi by si jen.8 „A jak rozpočet — nebude překročen?8 řekl Cyril vzav důvěrně Vernera pod rameno a popošed s ním k továrně, kde pro hluk nebylo slyšeti jejich slov.

.Pane řiditeli,8 odpověděl stavitel, malý, zavalitý člověk s nepěstovaným plnovousem, „u nás stavitelů je pravidlem, že teprve při stavbě, když jsme již v plném proudu, můžeme říci, mnoho-li bude stát. Nabízel jsem panu Rabemu akkord — proč ho nepřijal?8 „Panu Rabovi," odvětil horlivě Cyril, „proč ne panu Dolanskému?8 „Ah, já to tak přísně neberu, neumím voliti slova anebo sekat poklony,8 řekl směje se opět stavitel.

„Ale přece jste vázán kontraktem, že do prvního října továrnu odevzdáte?"

„Nastaly neočekávané změny a nutné přístavby."

„Kdo je nařídil?"

„Pan Rabe. Víme, pan Hrubý, budoucí řiditel cukrovaru, chce míti všechno dle nejnovějších vymožeností — " „A pan Dolanský ničeho o tom neví?"

„Myslím, že je to jedno a že jednají páni ve srozumění?" odtušil jaksi pátravě lisíma, baštícíma očkama na Cyrila pohlížeje Verner.

„Ano," odtušil Cyril stiknuv rty. Viděl, že před tímto člověkem nesmí býti příliš důvěrným.

„Ao mnoho-li myslíte, že překročíte rozpočet?" otázal se na pohled chladně.

„Inu zněl na stopadesát a doufám, že s dvu- krátstotisíci vystačíme."

„Dvakrátstotisíc!" opakoval zticha mimovolně Cyril, jemuž na čele žíla naběhla. „Dvakrátstotisíc!" zvolal hlasitě. „Ale člověče, to jsme mohli mít celou novou továrnu a výhodněji dole, při potoce na lukách, blíže stanice postavenou, kde bychom byli vy užitkovali polohu lépe pro moderní potřeby 1" „Ano," pravil stavitel, bljště chytře očima. „Proč nepřistoupil zástupce pana Rabe, vrchní řiditel Haman, na můj návrh? Proč vy jste ho v tom podporoval? Radil jsem, jak víte, k tomu sám, a co mi odpověděl? Vypravoval, jak se naučil u paDa Rabe spořit, když měla střecha u továrny jejich v Liberci spadnout. Stavitel prý tenkráte také radií k úplné přestavbě továrny, ale starý pan Rabe mu odvětil: „Rotschild řekl, že nejtíže jest vydělati prvních tisíc zlatých. Od těchto k deseti tisícům jde to již lépe, až se dostoupí k jedenkrátsto. Edo pak tj má, jest milionářem. Od krejcaru se musí započíti." A postavili na továrnu starou pouze nový krov a podezdívku, což stálo všeho všudy osmnáct set zlatých. „A tento krov,* dodal pan vrchní Haman, „trvá nyní již deset let, jakoby byla celá továrna nová. Uspořili jsme tím nejméně sto tisíc." Proti podobným důvodům nestačil ani pan Dolanský, ani mladý pan Rabe, jemuž je řiditel jeho otce pravé orakulum," končil stavitel Verner.

„Pravda, pravda!" zamručel zamračeně Cyril a vsednuv na koně, vyjel z továrny. „Dvakrát sto tisíc," hučelo mu v uších, „pěkný to začátek I" „Jen počkej, až budeme účtovat!" šeptal k sobě hledě za ním blyštícíma očima Verner. „Uvidíme, stačí-li dvakrát sto tisíc! Našinec chce také žít, když přijde jednou za uherský měsíc k výdělku. V Praze je jináče; ale zde na venkově! Nevídáno milionáři —" 3.

Byl pošmourný, větrný, podzimní den. Po zasmušilé obloze proháněla se těžká mračna, z nichž ča3em hustý, studený deštík se spustil. Pouze k polednímu roztrhly se nad Krapinami trochu chmury, na kousku nebe objevilo se na chvíli říjnové, nízko stojící slunce, ozařující šírá, holá, červenavá pole, na kterých tu a tam s chvatem rolníci dobývali a odváželi řepu. Též zámeček Krapinský na mírném rávrší nad vesnicí a údolíčkem zabělel se ve svitu slunečním. A již opět se převalila mračna přes slunce. Na dolením konci Krapin, při rozsáhlých lukách dýmal k zachmuřené obloze vysoký, nový komín cukrovaru celými klubky hustého, čpavého kouře, který vítr časem k zemi srážel, tak že celé okolí ve stranu, kam padal, naplněno bylo čpící přiboudlinou.

V továrně šipělo, šumělo, klapalo a cvakalo; na dvoře, kde nepanoval posud úplný ^pořádek po stavbě, tísnily se celé řady for, přivážející řepu a také na blízkém poli za továrnou, kde se řepa krech- tovala, panoval čilý ruch lidí a potahů.

V cukrovaru, kde jako při každém začátku vládl jakýsi chvat, poněkud ještě neustálený, procházela se četná společnost.

Bylo dnes zahájeno slavnostní otevření továrny, podniku to ve zdejším okolí s inteligentním roloictvem dávno želaného.

V čele Četné společnosti kráčel pan Dolanský s mladým Garrikem Rabem, doprovázeni novým ři- ditelem cukrovaru Felixem Hrubým a vrchním řidi- telem firmy Rabe, Lvem Hamaném.

S panem Dolanským přišla zároveň nejstarší dcera jeho Milada, která poněkud před společností, řiditelem Cyrilem Žilinou doprovázena, slavnostnímu zahájení činnosti cukrovaru byla přítomna.

S mladým Rabem kráčel zároveň Herbert Geyer, přítel jeho a kollega z dob studií, a mladý továrník pan Stangel ze StaDgenau z Liberce. Stavitel Verner, mistr Hubil a několik vážených rolníků z vůkolí doplňovalo průvod. Všechno bylo na svém místě. Stroje leskly se a páchly novotou, adjunkti, dozorci a pracující lidé taktéž měli oděvy ještě čisté a pracovali 8 horlivostí.

Žilina, který kráčel továrnou jakoby unášen myšlénkou, nepozoroval ani dobře po svém boku jdoucí Miladu. Nacházeli se téměř u cíle svých plánů a tužeb. V jeho pěkném, mladistvém obličeji obrážela se síla vůle. Jeho zářící oči, produševnělá tvář jakoby mluviti chtěly: „Hle, to všechno je dílem mým; já jsem podal úrodnou myšlénku k této velkolepé činnosti, já ji pomohl uskutečniti a já ji provedu ke konečnému vítězství." Tyto myšlénky mimovolně se jevily v jeho očích, úsměvu jeho rtů a ve zvuku jeho hlasu.

„Jaké to zde horko, jaký zápach oleje, páry a řepy!" pravila Milada, sundavajíc s ramenou pláštík. 9A ten ohlušující hřmot — ne, zde bych nechtěla prodlévat. Jak to jen ti lidé zde vydrží 8 „Aoo, stárnou před časem, zvláště dělnice u di- fusérů, které v stálém vlhku a páře pracují. Záhy dostavují se kloubové a plicní nemoci, a dělnici se- stárnou bocř před časem, aneb umírají —" „Taková hezká děvčata, podívejte se jen, pane Žilino, zde na tuto dívku, tot vesnická kráska!"

Žilinovi, poděkovavšímu na pozdrav této krásky, přelétl přes čelo mrak. Vzpomněl na pana Kůru a kráčel dále.

„Bývala to první kráska zdejšího okolí," pravil, když byli z jejího doslechu. „Jest to Terezka Dro- zová."

„Ta?" zvolala Milada. „Povídá se, že pan Kůra —u „Ano, ovzduší továrny je zhoubné nejen tělesně, ale i dnševoě pro mnohé dívky. Je to smutná u nás i jinde kapitola, které se bohužel dosud nevěnuje náležitá pozornost."

„Vezme si ji pan Kůra?"

„Téžko říci, slečno —" LIBUŠE: Boj • kapitálem. £ »Takový hezký, mladý, vzdělaný muž. Ale opravda, mně je zde horko, skoro mdlo."

„Vraťte se, slečno, domů; nařídím kočímu —" „Ano, musím beztoho pomáhati matce v přípravách k hostině. Ale co říkáte mladému Rabemu?"

„Je to intelligentní obchodník."

„Pohlíží na vše tak, řekla bych, blaseovaně."

„Nedivte se, slečno. Člověk, který pracoval v komptoirech obchodních přátel svého otce v Německu, Anglii a Americe, viděl a zkusil již něco světa; bude míti asi mnohý románek za sebou."

„Tak mladý člověk!"

„Jest prý mu dvaadvacet let."

„Já bych mu hádala dle držení těla a chování nejméně již třicítku."

„Jak se vám líbí pan Geyer?" otázal se navzájem Cyril.

„Divná to tvář. Takový zamračený a zároveň výsměšný obličej posud jsem neviděla. Připadá mi — dovolte — skoro jako Mefisto."

„Slečno, máte zásobu zvláštních porovnání 1" zasmál se Cyril. „Onť prý nejdůvěrnějším přítelem mladého Rabe."

„Mluvím jak cítím," řekla dívka prostě. „To se mi pan ze Stangenau lépe líbí. Je sice neohrabaný jako medvěd, ale bodrý, veselý, a z jeho oka hledí upřímnosť."

„Jeho rodina je prý z Tyrolska," odpověděl Cyril, „a strýc jeho po panu Rabovi nejbohatším továrníkem v Liberci."

„Přece bych ho nechtěla!" pohodila dívka hlavou „Papa," obrátil« se k otci, ji s ostatní společností právě došedšímu, „vrátím se domů," a významně na něho pohlédla.

„Dobře, milé dítě," odpověděl laskavě Dolanský. „Ale jsi uhřátá. Oblec se dobře, než vyjdeš ven, do pláštíku, je venku sychravo a vyřiď matince, že přijedeme nejdéle za hodinu " Milada přijala z rokou Cyrilových svůj pláštík.

„Doprovodím slečnu, je3tli dovolí," nabízel se německy pan Stangel ze Staogenau, pomáhaje s Cyrilem úslužně Miladě obléci pláštík.

„Tebe jaksi cukrovarnictví nebaví?" zasmál se mladý Rabe.

„Není to můj odbor," odpověděl prostě pan ze Stangenau.

Po jejich odchodu prohlížela společnost cukrovar dále. Ale Cyril, jakoby mráček byl přeletěl přes jeho obzor, od té doby, co Milada se vzdálila, musel se vší silou nutiti, aby trpělivě vyslechl nekonečné uvítací řeči místního starosty a výklady řiditele Hrubého.

4.

As hodinu po tom byla četná společnost shromážděna v prostranném sále krapinského zámečku u skvostné tabule, v jejímž čele paní Dolanská důstojně plnila povinnosti přívětivé hostitelky.

Kromě rodiny pana Dolanského a veškerého téměř úřadnictva velkostatku byli přítomni též hosté, súčast- nivší se zahájení práce v cukrovaru.

Když podáno šampaňské, střídaly se přípitky ke zdaru nového podniku. Připíjeno panem Rabem panu Dolanskému, panem Hamaném oběma chéfům 6* podniku. Mluveno čtyřmi jazyky; nejvíce česky a německy. Anglicky prohodil někdy mladý Rabe slovo ku Geyenm a francouzsky neb anglicky napomínala gonvernantka Olginku, vždy živou a nepokojnou. Místní starosta Velebil povstal též a pravil: „Mužové, kteří razí cestu pokroku našeho národ* neúětne a obětavě, zasluhnjí obdivu a uznání našeho- Takovým mužem jest pan Dolanský. Naše obec a celé okolí pohlížejí s důvěrou k vám, slovutný pane, a prosíme, abyste i na dále nám zachoval přízeň, které štědře dosud od vás požíváme. Doufáme, že časem i samostatné školy, jejíž nedostatek tak dlouho již pociťujeme, vaším mocným přispěním dosáhneme a protož volána vám, slovutný pane, srdečné a hfímavé na zdar! Takovým mužům by měl být postaven pomník již za živa. ač m.ijí pomník zbudovaný trvale již v našich srdcích a vděčnosti naší i našicU potomků !a Hlučná pochvala, v kterou se mísilo cinkání sklenek, doprovázela tuto upřímnou, ale neumělon, improvi- sovanou prostým rolníkem řeč. Dolanský mu vřele poděkoval, slibuje, že se o zřízení místní školy na kompetentních místech všemožně přičiní a pochválil zároveň uvědomělé, pokročilé rolaictvo krapinského okolí. Nastal opět šum, z kterého pronikl hlas ři- ditele cukrovaru Felixe Hrubého. Byl to vysoký muž asi v stáří Cyrilově, levé rameno poněkud níže nesoucí. Usmáv se zkřivením úst, jak to ve zvyku míval, pohladil levou rukou ryšavou svou francouzskou bradu a drže v pravé číšku s šampaňským, promluvil úsečným hlasem: „Zapomínáme ještě na zásluhy jednoho muže. Pravá zásluha vždy skromně v ústraní se skrývá; ona chce býti odkryta a uznána, aniž hy chlubně vystupovala na světlo denní. A jestli kdo má o nový cukrovar náš zásluhy, jest to pan Žilina, řiditel velkostatku. On by zaslohoval pomník kovu trvalejší a navrhoval bych, aby jeho podoba na koni v bronzu ulitá postavena byla na zdejší kašně v- parku kra- pinbkém, as jako sv. Jiří stojí před zámkem hradčanským v Praze.tt Tlumený smích zazněl kolem. Hosté, povahu nového řiditele Hrubého ještě neznající, nevé^ěli, mají-li slova jeho pokládat! za nepodařený žert nebo pojímati je vážné. Na většinu z nicn však, vážících si vlastností Žilioových a znajících skutečné jeho zásluhy o znovuařizení cukrovar«, působila slova jeno trapně.

Dětinská Olga se hlasitě zasmála, kdežto její otec Dolanský zvážněv, přísně na pana Hrubého a potom starostlivě na Žilinu pohlédnul.

Cyril se zarděl, ani ne tak nad uštěpačnou nemotornou řečí Hrubého, jako nad úsměškem Geyera, který sarkasticky, tvrdou češtinou prohodil: „Co tomu říkáte, pane řiditeli Žilino?"

„Každý koná co může," pravil, nutě se do klidu Cyril, „a přál bych vám, pane Hrubý, abyste se také jednou pomoíku dočkal, pomníku, který je trvalejším kovu, a to jest klid pokojného svědomí, prýštící z vědomí poctivě vykonaných povinností."

„Nechtěl jsem nikoho uraziti," hájil se Hrubý, usmívaje se opét /křivením úst, což úsměvu jeho snad nevědomky tétépačnébo výrazu dodávalo a hladé levou rukou bradu. „Já jen myslel proto, že tak rád na koni jezdíte, pane Žilino."

Episoda tato neměla následků, ač bystřejšímu pozorovateli mohla býti psychologickým momentem dosti závažným k posouzení vzájemných vztahů některých přítomných osob v budoucnosti.

Vrchní řiditel Lev Haman, stále i při obědě v cifrách vězící, neodložil ani při stole tužku a svoji knížku poznámkovou z ruky, vypočítávaje horlivě panu Polanskému nastávající možný zhk nového cukrovaru, sypaje jako z rukávu spoustu cifer o konjunkturách světových a přešel z toho znenáhla na pole textilního průmysla, které s úplnou virtuositou dlouholeté praxe ovládal.

Obracel se v řeči často k mladému Rabemu, svému vychovanci a budoucímu chéfovi, který v jeho přítomnosti velmi ostýchavě se choval a téměř pro- mluviti si netroufal, uznávaje dlouholetého řiditele svého otce za mistra zkušeno3tí a převahou duševní nad něho daleko vynikajícího. Pan Lev Haman se při tom vína ani nedotknul, řka zdvořile, ale rozhodně paní Dolanské, že mu doktor zapověděl je piti Byl vysoký, poněkud otylý padesátník, rozcuchaných obyčejně tmavých vlasů, s vousy á la Vald- štýn, v jejichž knírech, když mluvil, ze zvyku pravou rukou potrhoval. Tyto rozcuchané, lví hřívě se podobající vlasy, ohnivé, mladistvým ohněm se jiskřící oko, rovný nos s náruživě povyhrnutými chřípěmi a hluboký, vášnivý hlas činily ho vskutku podobným lvu, jehož jméno nosil. Účetní Kúra choval se při hostině pozorně a dvorně jako vždy, ale hrál pouze němou úlohu.

„Chceš si zapáliti?" otázal se Geyer německy svého protějšku, mladého továrníka Rabe, když byla ku kávě nabízena cigara a hodil mu bezohledně přes stůl krabička sirek, kterou však pan Rabe v letu nezachytil, fcak že pod stůl upadla. Divoká Olga skočila mžikem se sesle a se smíchem podala krabičku mladému muži.

„Merci 1" poděkoval Rabe Olgince se zvláštuím úsměvem.

„Shoking, Olga!* řekla gouvernautka Durieux přísně, vstávajíc od stolu a zvouc pohledem svěřenku svon k následování.

Lev Haman pohlížel na výjev tento s divným úsměvem, což jeho téměř vždy chlaané tváři nezvyklého výrazu dodalo. „Abychom snad vypili kávu v kabinetě pana Dolanského ?" pravil. „Můžeme tam dokončiti rozhovor obchodní. Zde bychom dámy kouřem jen obtěžovali. Budeme prosit, milostpaní," dodal dle svého zvyku zdvořile, ale rozhodným tonem, vstávaje zároveň. „Musíme se ještě dnešním večerním vlakem vrátit do Liberce," obrátil se zároveň významné na pana Rabe.

„Ano," pravil Dolanský, také vstávaje. „Sidi, nech donésti kávu za námi, ke mně."

Pouze pan ze Stangenau zůstal s dámami pohromadě. Páni Dolanský, Rabet Haman, Žili na, Hrubý a Geyer odebrali se do kabinetu, kde kolem stolu uprostřed pokoje stojícího usedli ke kávě pokuřojíce.

„Co se týče vedení knih," pravil Haman, obrácen k řiditeli Hrnbému, vypouštěje mohutný dým havan- ského doutníku, „přeje si můj chéf pan Rabe, aby dostával měsíčně přehled nejen hrubé billunce, ale i veškerého stavu inventury a kampaně. Bude tedy nutno, aby se tyto výkazy vyhotovovaly trojmo. Pro nás, pro velkostatek a pro továrnu."

„Stane se, pane vrchní, jak si přejete," odtušil téměř nedbale řiditel Hroby. „Badu míti mimo to jisté návrhy stran potřebné pro cukrovar vody. Její množství jeví se při nynějším rozšíření cukrovaru nedostatečným."

„Tak, tak!" pravil velitelsky, netrpělivě paa Haman. „Podejte nám do Liberce návrhy své písemně. Tedy co se týče vedení knih —" „Mimo to," skočil mu do řeči bezohledně řiditel Hrubý, nakrocuje levicí svou ryšavou bradu, „bude nutno váhy cukrovaru dále pošinouti, abychom získali přítok cukrovky celého okolí, hlavně z nedotknutého, panenského posud Záboří."

„Ale to je přes hodinu cesty odtud, pane Hrabý!" řekl Dolanský.

„A nevedou tam než špatné, vozové, v deštivém počasí pro těžký náklad naprosto nesjízdné cesty," dodal Cyril.

„Na to nesmíme se ohlížeti," pokračoval se sarkastickým Ú3měvem Hrubý. „Malými prostředky nic se nedokáže a nechceme-li, aby nás předstihly cukrovary sousední, musíme je předejiti my. Také na jihu a východu musíme váby exponovat, tam blíže k Orličné a zde do Dolanska. Jednu však bude nutno zrušit a to je kutenská. Co vse cest týče, bude třeba založiti a provésti dobré silnice, spojující tyto váhy a nejbližší obce s cukrovarem krapin- ským."

„Silnice!" zvolali Dolanský, Haman a Žilina zároveň.

„To je mnoho najednou žádáno!" pravil horlivě Haman, probíraje se rozčileně v knírech. „To snad až v budoucím roce. Podejte nám v dorozumění s velkostatkem své návrhy písemné."

„Stavitel Verner již plány se mnou vypracoval a nabízí se k provedení jich. Dovolím si je předložití," dodal neúmorný řiditel Hrabý. „Sám jsem již kámen výtečné jakosti zakoupil, pokud nás nepře- dejdou jiní spekulanti," pokračoval se zvyklým svým uštěpačným úsměvem obrácen k Cyrilovi. „Přímo u stanice v Borkovicích."

„Dobrá, o tom později a děkuji vám jménem svého chefa za vaši horlivost o prospěch nového závodu. Ale vás to nebaví?" obrátil se Haman ke vstávajícímu se svého sedadla mladému mbemu.

„Odpočinu si před odjezdem. Půjdeš se maou ?" obrátil se Rabe ke Greyerovi, který sledoval pozorně a bystrým pohledem mluvící, ale slova nepromluvil.

„Pojďme, chceš-lilu odvětil stručně Geyer.

„Poshovte jen chvilinku," pravil rozhodným, skoro velitelským hlasem pan Hamaa. „Chtěl jsem ješté něco podotkaonti, pokud se týče řeči, v které účetní knihy cukrovaru vedeny býti mají."

„Myslím, aby se vedly německy," vpadl kvapně pan Hrubý, patře na Rabeho. „Jest to obchodní usancí, jsem tomu zvyklý."

„Jsem čech," pravil Haman, svým ohnivým pohledem hledě na Hrubého téměř s výčitkou, „a proto bych byl pro české vedení knih. Ale jinak na to hledím s obchodního stanoviska. Můj chef, pan Rabe, aniž já neohlížíme Re na to, je-li klo Čech nebo Némec, jenž když dovede hojně peněž těžiti," tato slova obrátil přímo k řiditeli Hrubému, který ukloniv se poněkud, svým obvyklým úsměvem a pohlazením brady je doprovázel. „Mimo to můj chef pan Rabe je Němec, neumí dobře česky a proto myslím, aby se vedly k vůli němu knihy po německu," dodal Haman obrácen k mladému Rabemu.

„Ale dovolte," opřel se Cyril. „A —" „Pane Žilino," vskočil mu do řeči řiditel Felix Hrubý, „pan vrchní Hamau má pravdu ; nezáleží na tom, jakou řečí obchodní knihy se vedou, jen když vykazují řádný zisk! J3em také Čech a upřímný Čech," dodal jaksi opravdově, nakrucuj« levicí vousy na bradě, „ale shoduji se úplně 3 panem vrchním, že přede vším rozhoduje zde výtěžek, peníze — ať již jsou české, nebo německé," dodal s uštěpačným smíchem.

„Myslím, abychom v tom také k vůli starému panu Rabemu povolili," prohodil s konejšivým úsměvem k Žilinovi pan Dolanský.

„Tedy ujednáno!" řekl horlivě Haman. „A nyní se připravme k odjezdu."

* 5.

„Hahaha!" smál se Herbert Geyer svým tlumeným krátkým smíchem, rozložen jsa svou hranatou prostřední postavou na pohodlném, amerikánském, rákosovém houpacím křesle s cigaretou v ústech naproti mladému svému příteli Garriku Rabemu, v podobném křesle umístěnému.

„Co je ti tak směšné ?" otázal se Rabe anglicky, řečí, které v důvěrném styku s Geyerem z pravidla užíval. Byltě Rabe v Anglii vychován a měl v zemi té a řeči jejího národa veliké zalíbení. ^Též Geyer řeč tu úplně ovládal.

Pohled na Herberta Geyera byl zvláštní. Hlava jeho, akoro čtverhranná, byla dosti souměrná. Ale ostré v ní tahy, úiký, špičatý, skoro jestřábí nos, pod hustým, tmavým, vodorovným obočím, ve hlubokých důlkách jako ve stínu napolo skryté, velké, pronikavě pátravé, tmavé oči, jemná, pevně uzavřená, vždy k zvláštnímu úsměvu, jako k výsměchu připravená ústa, nad nimiž černé, slabé kníry se táhly, vystopující brada s důlkem, rovnou s nosem linii tvořící čelo, zastíněné tmavými, obyčejně v nepořádku do něho spadajícími vlasy; to vše dávalo intelligentní tváři té jakýsi o nezlomné, urputné vůli svědčící ráz, něco tvrdého, necitelného, egoistického, zároveň pak tajemnůstkářsky schytralého. Jevilo se to zvláště při tichém, jakoby do sebe ee skrývajícím Ú3měchu Geye- rově. Bylť starší svého přítele Rabeho, as třicítiletý. Mladý Rabe byl černovlasý a jeho bledý obličej jevil jakousi předčasnou zralost a únavu. Jeho velké, poněkud hrdě blyštící se hnědé oči měly pěkný sice výraz, ale hleděly tak divně, skoro mrazivě na svět, jakoby jejich majitel vším pohrdal, vše mu bylo lhostejno. Byl silný, pěkně urostlý a elegantní mladík s nedbalým držením těla světáka velkoměstského.

„Čemu se smějí? Těm lidem tam! Ti Čechové! Zda by Němec neb Angličan tak mluvil, kdyby mu byla ponechána alternativa, má-li vésti knihy ve svém, či v cizím jazyku!"

„Jsme první kulturní národ na světě; uznávají superioritu naší kulturní řeči mimovolně, nemohou jinak," odpověděl Rabe, jakoby to vskutku ani jinak býti nemohlo. „Co sondíš o panu Dolanském?" dodal, odfakuje dým své cigaretty.

„Je to hlupák," odvětil se stlumeným úsměvem Geyer.

„Jsi trochu bezohledný," řekl poněkud přísně Rabe „Čechové jsou národ iatelligentní, ačkoliv s námi konkurovati nerr.ohou. Ale pro to nezasluhují výsměcim, nebot se snaží dost;, aby se nám vyrovnali a až se stanou jednoa Némci a splynou s naším velikým mořem germánským, pak opanujeme s nimi svět a zvítězí s námi naše velebná myšlénka obce všesvétové."

„Takl" pravil stručně opět se svým divným úsměvtm Geyer. „Toho se však asi nedočkáme ani ty, ani já."

„Alespoň cesty k té velké, všesvětové republice budoucnosti připravujme 1" dél Rabe.

„Idealisto 1" zvolal tiše, ironicky Geyer.

„Mefisto !u řekl výsměšně, jiskře hněvivě očima, Rabe.

„Snad. A co říká$ Miladě Dolanských ?" vyzvídal Geyer. Rabe se zapálil. „Prosím té, nech toho, musím se připraví ti k odjezdu."

„A její sestra Olga, to je žabka, co?" dodal Geyer s tlumenýaa svým smíchem.

„Pověz ty mně, co soudíš o panu Hrubém?"

„Hm," odvětil, zvážněv náhle, Gayer. „Myslím, že je to potřebný dosud človék. Namo ho ještě studovat a pozorovat " O ¿i jeho téměř ve stínu důlků tak hluboko zapadly, že jejich výraz nebylo lze roze- znati.

„Dobře ho pozoruj, Herberte, a nespouštěj s očí; na tebe se nejvíce spoléhám. A řiditel velkostatku, Žilin t?" pokračoval nedbale Rabe.

„To je člověk nebezpečný 1" pravil kvapně, pološeptem Geyer a z hlubokých očních důlků zajiskřily tmavé oči jeho. „Proti němti je Elmbý dobrý hlupák a Dolanský ponhý dobráček. Ten člověk nás všechny prohlíží a tropí si z ná3 blázny. Před ním tě, Garricko, varuji!" pokračoval horlivě, povstav v houpací sesli, „on je fanatický Čech a náš nepřítel — tak mi tušení praví. Měj se před ním na pozoru. Mám o něm spolehlivé zprávy."

„Aj5 tys velmi činným, ale přeháníš!" pravil nedbalým, poněknd uštěpačným hlasem Rabe. „Jeho podnikavost a horlivost se mi líbí, bez ní bychom nyní nebyli ani zde. Cítím k němu jistou sympatii!"

„Ty?" pravil skoro hrozebnč Geyer, hledě z po- delbí zamračeaě na svého přítele a chéfa.

„Ty na něho žárlíš?" zasmál se Rsbe.

„Ano, žárlím na každého, kdo se ti přiblíží. A pravím ti, jestli bys se tomu Žilinovi, nebo komukoliv naklonil upřímněji nežli mně — jsme rozvedeni !u „Pane, nebudete mi předpisovati, koho mám a koho nemám míti rád!" pravil s komickým pathosem téměř výsměšné Rabe. „Mně, 'milionáři, muži úplně xieodvislému!"

„Tobě? Zapomněl jsi na Londýn?" řekl tajemně a hrozivě Geyer. Oči jeho se náhle rozšířily, jakoby z důlků hrozebně vystupovaly.

Rabe se odvrátil.

„Mefisto!" řekl po chvíli, zblednuv ještě více.

„Ostatně," dodal náhle prndce, „žádal jsem tě přece, abys o minulosti vícekráte nemluvil. Toť jediná podmínka našeho dalšího spolubytí a přátelství. Pozoruj raději bystře své okolí, abys mi prospěl. Ale svým citům od tebe předpisovati si nedám. To je mé poslední slovo 1" „Ohol" zamračel s utajeným ^výsměchem Geyer. „Mne se tak lehko nezbavíš — ba nikdy."

„Ale pospěšme!" zvolal nahlas, vstávaje. „Čas k odjezdu!"

Rabe neodpověděl. Odhodil mrzutě doutník^a vyšel do drahého pokoje, kde pan Haman právě s panstvem Dolanských se loučil.

„Přijedu častěji a budu psát, pane Dolanský. Nyní když jsme ve stálém obchodním spojení a společníci obchodní, doufám, že bodeme dobrými přá- tely — na shledanou 1" to řka potřásal bodře všem pravicí.

Za chvíli odjeli pánové Rabe, Geyer, Haman a pan Stangel ze Stangenau do Liberce.

6.

„Co jste tak zamyšlen, pane Žilino? Tak jsem vás posud neviděla!" pravila týž večer slečna Milada, setkavši se v parku s Cyrilem.

„Pozoruji, slečno, že se člověk nikdy nevyučí," odpověděl Cyril. „Jak jsem se těšil na dnešní den, výsledek mých dlouhých snah a prací —" „Jste snad sklamán, či máte špatné zprávy z domova?"

„Nikoliv. Vidím pooze, že posud nejsem tím, kým se býti snažím. Vše na světě je pouhým zdáním a jeví se nám pouze z dáli krásným —" „Nerozumím vám, tak nemluvíváte nikdy."

„Odpusťte, slečno, že jsem vfibec tak mluvil a rcete mi raději, jak ;jste se bavila po dobu naší dlouhé konference?"

„Ah, myslíte s panem ze Stangenau? Je to hodný člověk, příjemnější, než se mi prve zdálo. Prý je také záložním důstojníkem. Ale v celku ani pan Rabe, ani on nejsou daleko od sebe, ačkoliv Rabe se mi zdá domýšlivějším. Divno je však, že ten Geyer se ho ani nespustí, jakoby byl jeho stínem."

„Vskutku vystupuje všude za nim jako ... Praví se, že vězí za tím jakési tajemství."

„Ah tajemství?" opáčila zvědavě Milada.

„Prý mladému Rabemu někdo v Londýně v kritické chvíli zachránil čest — tak se praví, nevím nic určitého. Jiní říkají, že jsou spolu v tajném politickém nebo jiném spolku, — třetí verse praví dokonce, že je nevlastním bratrem pana Rabe."

„Ah!" pravila Milada. „Proto si tak důvěrně tykají. Ale přiznávám se, že ten pan Geyer je mi ze všech těch nových tváří nejméně sympatickým. Taková řekla bych výsměšnost skrývá se v jeho řeči i pohledu —" „Jest egoistoul" děl pro sebe Cyril.

„Milado!" volala paní Dolanská z okna.

„Odpusťte, musím jiti, dobrou noc!"

Žilina chodil ještě chvíli bez cíle po parku. Mimovolně dal před Miladou upřímný výraz svým citům. Cítil dobře, že se situace mění, že se nalézá v proudu, který sice sám vyvolal, ale který nemůže již zahradit a který ho k neznámým břehům zanáší. A hlavně — což poprvé pozoroval — že bude hráti ne více hlavní, ale nanejvýše součinnou, ne-li podřízenou úlohu v nastávajícím jednání. Mimovolné mu opět napadl kolem rozdrcený Veselý a podobnost osudu lidského s ohromným všedrtícím kolem.

„To jedno jest alespoň jisté, že doba idylly v Krapioách je skončena. Noví lidé, nové poměry, nové cíle, neznámé a tajné si křižují. A všechno: ten Rabe, Stangel a j'ní — všichni se zdají otáčet okolo ní — Milady! Proč jsi to vše, Cyrile, vyvolal? Nemohl jsi býti bez toho? Bah!u pravil po chvíli, „nečiň se směšným. Potlač tu vracející se romantickou sentimentálnosť Pouze smělému patří svět. Tys teprve na začátku své nové dráhy a to vše ještě může býti tvým — i Milada! Jak? A co Irena?" pravilo v něm něco, předvádějíc mu blednoucí v paměti jeho stín milované, dobré bytosti po boku matčině a obraz tichého rodinného štěstí v zákoutí Ošelínském.

„Především musím stát samostatně, musím něčím býti!" pravil, snaže se zaplašiti křižující se myšlénky své vůle a svých citů. „Na to ostatní, na lásku a na sňatek — jest ještě dosti času. To přijde samo sebou —" Část IV.

1.

Asi měsíc po tom, co jsme v předešlé části vypravovali, stál Cyril Žilina na dvoře, přihlížeje výpravě potahů ze stájí, když tu přichvátal továrenský dozorce Vindyš celý udýchán a podávaje Cyrilov něco v bílém papíru zavinutého, spěšně vykoktal „Pane řiditeli, honem povoz!"

Cyril rozbalil podaný mu papír, nevěda, co má o chování dozorcově souditi — ale div papír neupustil: spatřil v něm lidský palec s kusem dlaně zavinutý.

„Co se stalo?" otázal se dozorce.

„Dva zámečníci, Franta Podhorský a Josef Malec, hráli si na půdě s děvčaty, víte na těch vozících, kterými se na půdě cukr k padáku vozí. Říkají tomu žertem tramway a zvali děvčata, aby s nimi do jednoho z nich vsedla, že je svezou po tramwayi. Žádné z děvčat nechtělo; sedli tedy sami. Vozík se rozejel, ale u poklopu se jako obyčejně mechanicky převrátil a vyklopil oba rozpu3tilce do padáku. Sletéli s třetího poschodí a vozík za nimi Jeden z nich, Podhorský, spadl již o poschodí níže a potloukl se, ale hned se sebral a odbelhal se pryč. Leží v kasárnách. Druhý spadl na okraj padáku o poschodí níže, vozík železný na něho, urazi. mu palec a potloukl ho v kříži —a „Dejte Yindyšovi koňský potah, ať je zaveze do nemocnice," pravil Cyril šafáři, vraceje papír s tím, co v něm bylo, dozorci z továrny.

„Jako ta nerozumná zvěř," bručel pro sebe. „Včera přerazili mému nejlepšímu chasníkovi Draša- rovi z neopatrnosti v cukrovaru nohu a dnes to —u „Pane řiditeli, dnes mě žádali z cukrovaru, abych poslal 5 potahů s korbami," hlásil účetní Kůra.

„Nač potřebují potahů?" otázal se Cyril. „Vždyfi musíme uspíšit dovoz řepy z vah. Potrvá-li toto haLIBUŠE: Boj 8 kapitálem. - nebné počasí, nedostaneme ji sem ani do Vánoc a pak nám shnije!8 „Navážejí na Velkém rybníka jakoasi hráz."

Cyril se zamračil. „Již jste,potahy poslal?"

„Ano."

Cyril zahalil se do pláště, neboť padal sníh a mrazivý severní vítr zametal cesty i pole. Sešelídolů na Inka a spatřil na blízka továrny > řetěz , potahů, jezdících do prostřed louky a skládajících tam na- loženou zem.

„Kdo to nařídil?" otázal se továrního dozorce Zázvorky, při práci stojícího.

„Náš pan řiditel."

„Jest v továrně?"

„Ne, odejel dnes do Prahy."

Cyril nechtěl osobním zakročením u podřízených způsobiti nějaký výstup. Pozorovali od nějaké doby se vzrůstající citlivostí, o které se domýšlel, že v takové míře jí ani schopen není, že řiditel cukrovaru Hrubý systematicky jeho autoritu jakožto zástupce velkostatku podrýti se snaží nejen u jeho podřízených, ale i mezi úřadniky a u samého majetníka Dolanského.

Nemohl si nižádným způsobem toto chování Felixe Hrubého vysvětliti, jsa sobě úplně vědom, že k torna příčiny nezavdal, naopak ve všem co nejochotněji vstříc mu vycházel. Vždyť on sám, Žilina, přece měl největší interes na tom, aby jeho myšlénka, dítko jeho energie, cukrovar, co nejvíce zkvétal U nenadál se takového jednání od svého kollegy, který do některé míry i od něho jakožto podílníka závodu závisel. Kromě toho Hrubý zřejmě tím poškozoval též zájmy svěřeného Cyrilovi velko- statku, podnikaje zde nákladné změny, aniž jema o tom nejmenší * zprávy byl podal. Ačkoliv doufal, že Hrubý, jakožto odborník v cukrovarství na slovo vzatý — tak alespoň byl vrchním řiditelem Hamaném uveden — se závodem jemu Bvěřeným dobře smýšlí, nemohl přece, ač interes Cyrilův do jisté míry stál blíže cukrovaru, snášeti, aby velkostatek zřejmě byl poškozován.

V podobných myšlénkách ubíral se Cyril proti potoku vzhůru až pod samý dvůr Krapiny, kde mohutný, hlavní pramen potoku, z kterého cukrovar veškeru potřebnou vodu bral, z pod opukové skály třemi vyzděnými otvory od pradávna vyvíral a v malém as půl hektaru výměry čítajícím rybníčku ústil.

Cyril podivil se hloučku nádenníků, kteří dílem ve vodě stojíce, skálu kol otvorů pramene špicemi vylamovali. Dva nebo tři z nich pracovali až v samých skalnatých slujích pramene. Vylámáním skály snížil se odpad pramene až k samé skoro hladině rybníka.

Tentokráte zapálil se Cyril hněvivým pohnutím a prudce otázal se dozorce, dle jeho mínění u lidí zde stojícího a zády k němu obráceného : „Kdo pak to zde zase nařídil? Rozkazuji vám jménem majitele velkostatku, abyste toho ihned zanechali až do rozhodnutí gruntovního pána" — Domnělý dozorce se k Cyrilovi obrátil a týž spatřili intelligentní, poněkud suchý a bledý obličej as pětadvacetiletého muže, přívětivých tmavých očí, s černými kníry pod jemným, zahnutým nosem.

„Pan řiditel Cyril Žilina?" otázal se muž ten co nejzdvořileji rozhněvaného, smekaje klobouk.

7* „Jsem Hynek Bystrý, chemik cukrovaru. Ale, tuším, že mne již nepoznáváte, pane Žilino?"

„Ah,a pravil překvapen Cyril, hledaje v upomínkách, kde tuto tvář již zočil. „Ty zde ?" zvolal náhle. ,Těší mne velmi, že tě opět vidím, ač není právě příjemnou příčina, která nás neočekávaně svedla. Nemohu se ubrániti pohnutí, když vidím, jak řiditel Hrubý s majetkem velkostatku zachází. Vždyť snížením hladiny pramene na úroveň hladiny rybníka při velkých jarních povodních, které zde máme každý rok, nutně musí zpáteční vodou nastati zácpa pramene a tím samým též ohrožení jeho trvání. Jak to mám srovnati s intelligencí technika, za jakého pana Hrubého pokládám?"

„„Liboli, doprovod mne maličko. Jak víš, jsem pouhou výkonnou silou a musím provésti daný mi rozkaz. Jest mi sice líto, že mě to přivádí do ko- lise se starým přítelem, a to tím více, že sám nahlížím nejen zbytečnost, ale i škodlivost toho počínání. Ale, milý brachu, za tím vězí as něco jiného" — dodal tišeji, když byli po pěšině luční poodešli, že je pracující nemohli již slyšeti. „Radil bych ti, abys nepodnikal zatím nic proti těmto disposicím a dříve se s panem Dolanským dorozuměl. Zdá se, že ten Hrabý všem učaroval: panu Rabemu, Hamanovi i Polanskému."

„Především odpusť, že jsem si na tebe z počátku tak vyjel. Ale kdo by se nerozčilil, vida na každém kroku podobné — řekl bych — násilí. Ale ač, jak víš, jsem člověk mírný a shovívavý, nemohu a nebudu to trpěti."

„Pst!" pravil Bystrý s úsměvem, „za tím vězí as něco jiného. Nejsem si své věci ještě jist, ale jsem přece něčemu na stopě — a věř mi, že jakmile se něčeho jistého dovím, neopomenu ti o tom zprávy podati!"

„Děkuju ti už předem a od tvého přátelství nic jiného jsem neočekával. Ale přece dnes již o tom s Dolanským promluvím. Avšak nyní o něčem jiném. „Tys tedy Prahu opustil?"

„Ano. A kdybych měl upřímně mluviti, rád bych se tam zase vrátil. Nelíbí se mi zdejší poměry, jak jsem je za ten krátký čas svého pobytu prohlédl a kromě toho je odbor chemika zde pro mne příliš úzký a dílem i namáhavý pro mé chatrné zdraví ;u při těch slovech zakašlal sípavým hlasem. „Jakmile nabudu zde potřebné prakse v oboru cukrovarnictví, ukážu Kra- pinám paty. Mezi námi řečeno, Hrubý je mladý, domýšlivý povýšenec, který do všeho se plete a svou autoritu všude chce provésti. Víš-li pak, že i tebe špehuje a lépe snad ví, co se u tebe v hospodářství děje a ve dvoříeh krmí, nežli ty sám?"

„A jaký by to mělo účel?" odvětil nelibým dojmem opět se zardívající Cyril. „Konám vše veřejně a nikdo mi nic nemůže vyčítati."

„Felix Hrubý tvrdí, že hospodářství nejsou žádné čáry a že to každý dovede. Jest velmi rozpínavý, ctižádostivý," „Aj, snad by neobmýšlel i na mne? Odtud tedy vítr věje?"

„Nemám posud řádných důkazů. Ale dle sarkastických jeho výroků o tobě a dle tohoto násilného se vkládání do záležitostí cizích — možno od něho všechno očekávati. Bučř jen opatrným — příležitostně ti povím více. Musím se vrátit k dělníkům — jsem sám špehován — ač je mi to k smíchu —" Řka to, stiskl Cyrilovi ruku a vrátil se ku prameni. Cyril kráčel zamyšlen k zámečku krapinskému, který nad ním na přikrém úbočí sa vypínal.

„Divno,"Xmluvil k sobě, „že právě, když se již u cíle býti domnívám, v cestu se mi kladou překážky se strany, s které bych se toho byl nejméně nadál. Místo co bychom měli svorně, za jedním cílem pracovati, sváříme se a podrážíme si navzájem nohy i v takovém zapomenutém světa koutu, jakým jsou tyto Krapiny. Ale buísi, překážky přemohu a bude-li se mi tento Hrubý úmyslně stavěti v cestu, budu nucen odstraniti ho. Život je boj. Nuže směle, ale opatrně ku předu. Ale jaké záměry může míti? Mě vypíchnouti? Snad — ale toho se neodváží. Vžd)t jsem s prospěchem pana Dolanského a cukrovaru i hmotně svázán —" „Co tak zamyšlen, pane Žilino?® vytrhl jej ze samomluvy příjemný dívčí hlas.

„Aj, slečnol" pravil Cyril, pozdravuje Miladu. „Jdu promluvit s vaším panem otcem." „Přihodilo se snad něco?" „Nic právě důležitého — alespoň co by vás zajímalo —tt „Věru, domnívala jsem se, že to zde bude veselejší, až cukrovar započne pracovat a zatím je to horší než dříve. Otec se doma skoro nezdrží a také vy nejste již, jakým jste býval."

„Já, slečno? Je li to pro mne opravdovou výčitkou, tedy promiňte, nezachoval-li jsem se vždy, jak jsem měl a slibuji, že se toho již nedopustím —" „Vždyť to byl žert. Ostatně vím, že máte nyní méně času a více starostí. Ale ti páni z cukrovaru, to jsou divní patroni. Nedivím se ani vrchnímu Ha- manovi ani řiditeli Hrubému, že po sobě vždy jen ciframi házejí, bez ohledu na společnost, v níž se právě nalézají. Ale i ten pan Rabe je jako oni.u „Je z téže školy."

„A má kolem sebe stále toho Geyera."

„Jehož jste přezvala Mefistem —8 „Nemohu si vysvětliti, proč mne vždy mráz přeběhne při pohledu na toho člověka. Kouká jako výr —u „Pan Rabe o něm říká, že má orlí bystro- zrak."

„On jest od něho áplně osedlán. Něco mi praví — ale nechrne toho — víte co nového? Pan Rabe slíbil, že zařídí na nádržce u továrny letos kluziště a bude mne učit jezditi na želízkách. Přivezl mi z Prahy onehdy krásné halifaxl" „Aj!" pravil Cyril.

„Súčastníte se bezpochyby s námi této zábavy? Těším se na to. Alespoň to přivede do jednotvárnosti zdejšího fádního života trochu změny. Nuže?"

„Dle možnosti, slečno. Zapomněl jsem již mnoho."

„Otoč to schvaluje a chce, aby též Olga se učila na želízkách k vAli zdraví. Nebuďte tak zamyšlen a dívejte se veseleji na světí" dodala Milada a podavši usměvavě, s obřadnou poklonou Cyrilovi ručku, vzdálila se.

S veselejší myslí, obodřen jaksi mimovolně jasnou myslí dívčí, stoupal Cyril po schodech ke kabinetu pana Dolanského. „Zvláštní to shoda," mluvil k sobě, „že se s touto dívkou pokaždé v rozhodné chvíli setkávám. Ale Rabe? pan ze Stangenau? Nechť si — uvidíme!"

„Přicházíte jako na zavolanou, pane Žilino, právě jsem vás chtěl vyhledat!" vítal pan Dolanský ve svém kabinetu Cyrila, který se uklonil, očekávaje další sdělení gruntovního pána, předešedšího jej svým oslovením.

„Posaáte se, pane řiditeli," vybídl jej s úsměvem Dolanský. „Konečně to přišlo. Byl to těžký porod, ale mohlo se tak očekávati při ostražitosti a puntičkářství takové firmy, jakou je Rabe & Comp. Ostatně neškodí to; čím jasněji a praecisněji stanoveny podmínky a jeduotlivé body stipulované smlouvy, tím jistěji zabezpečuje nám to vzájemnou důvěru ve společném podniku a tím jistěji můžeme kráčeti ku předu. Zde ji máte!" pokračoval sanguinický starý pán, podávaje mladému mnži svazek listin, sešitých ve hřbete pečlivě červenobílou šňůrou, jejíž konce byly voskovou pečetí opatřeny. „Smlouva jest řádně vyhotovena a pozdravuji vás jako společníka. Věru," pravil náhle, „pěkně by to vypadalo, kdybychom mohli psáti: „Dolanský a Žilina" — co myslíte?"

Cyril se opět pouze uklonil, přijímaje z rukou svého chefa objemný svazek listin.

„Smlouva jest třikráte opsána. Prostudujte ji, podepište všechny tři exempláry a dva mi potom vraťte. Jeden podržíte ovšem, jakožto tichý společník pro sebe a vašeho pana strýce," pokračoval ve výtečné náladě Dolanský. „Smlouva je psána jasně. My jsme přispěli k podniku polovicí úhrnné summy, ve stejném poměru má se i na dále vše díti. Veškeré další výlohy, bod s dalšími adaptacemi stavení nebo pozemků, nebo zakládáním nutných komunikačních prostředků spojené, dále služné továrních úřadníků, mzdy, daně atd. ponesou obě strany stejným dílem.

Čistý výtěžek pak bode rozdělen dle poměru, jak který z účastníků podnikn se BÚčastnil. Ovšem že řepa námi dodaná, potahy, dozor a dělnictvo k torna potřebné budou počítány hotovými penězi. Bližší podrobnosti najdete při bedlivém pročítání smlouvy a očekávám ovšem, že mne upozorníte, kdybyste zpozoroval snad něco závadného pro podnik vůbec a pro nás zvláště."

„Komu, pane Dolanský, náleží tedy vlastně cukrovar v Krapinách ?" otázal se Cyril, používaje první pomlčky pana Dolanskéuo. Mluvil s důrazem, jakoby každé slovo vážil dříve, než ho vyslovil.

„Komu jinému než mně?" odvětil jaksi udiven touto, dle jeho zdání naivní otázkou, Dolanský.

„A pozemky vůkol cukrovaru?" tázal se Cyril dále, stejně vážně.

„Velkostatku, to jest opět mně!" odtušil Dolanský, nemoha se úsměvu zdržeti. „Cukrovar je v knihách zapsán jako zvláštní objekt, jak víte. Ale kolem něho téměř všude je půda velkostatku."

„Odpusťte, já se domníval, že tato smlouva v tom změnu učinila," řekl Cyril.

„Jak to myslíte ?"

„Dle chování se řiditele cukrovaru, pana Hrubého, tak soudím. Aniž mne, zástupce vašeho, o čemkoli uvědomil, dává dnes nejkrásnější část louky při cukrovaru zavážeti za účelem zřízení nákladné hráze pro nové prý reservoiry na vodu — poněvadž prý dosavadní množství v krapinském potoce nestačí."

„Opravdu?" otázal se Dolanský.

„A ne dosti na tom; on ničí takořka hlavní tepna tohoto potoka pod samými Krapinami. Nejméně o devět až deset měr nejpěknějších luk bude tím velkostatek zkrácen a mimo to pěkoá, sladká luka na Yelké louce budou bažinami zastavené vody proměněna v kyselá, koňská, ba naprosto nepotřebná. Hrozí pak mimo to i nebezpečí zkázy celého pramene a tím i cukrovaru," mluvil horlivé Cyril.

„Snad poněkud přeháníte," odtušil mírně Dolanaký.

„Nikoliv, pane. Ze svého okna můžete pozoro- vati postup hráze, která vám vezme a zkazí nejlepši část louky. Co se pramene týče, račte se sám pře- svědčiti."

„Nebyl jsem sice přímo panem Hrubým zpraven o podniku s hrází a pramenem, ale je zde dopis vrchního řiditele Hamana z Liberce. Přečetl jsem ho jen eběžně, pokud se této smlouvy týkalo. Hle zde jest —" pokračoval, bera list, znamenaný v levo v rohu firmou „Rabe & Comp., Liberec", do ruky a pročítaje zběžně jeho řádky. „Ba právě, věděl jsem to, že by se toho neodvážil bez souhlasu s námi. Zde, čtěte — sděluje nám o tom pan Haman."

„Dobře," pravil Cyril přečta pozorně místo předmětu se týkající. „Ale zajisté ráčíte přiznati, že jednání pana Hrubého je mírně řečeno podivné, ne-li autokratické. Mohl, ano měl zároveň oznámiti vám jako majiteli, nebo mně jako vašemu zástupci, že hodlá něco podniknouti na pozemcích velkostatku."

„Jste, milý pane Žilino, proti řiditeli Hrubému trochu zaujat a prosím vás jménem společného pod- niku, abyste hleděl s ním co možná dobře se srov nati. Jest příliš mladý a poněkud nerozvážný snad ve svém jednání, ale nám nyní nevyhnutelně potřebná, energická a výtečná sílal" „Jestliže mu kdo vyšel ochotně a ve všem vstříc, byl jsem to zajisté já, pane Dolanský. Vidím však, že na veškeru mou reservu a ochota odpovídá bezohlednou brutálností."

„Pane Žilino 1" „Dovolte mi, abych vyjádřil zcela svou myšlénku. Jak víte, prošel jsem trpkou školou života a měl jsem již jednou čest, vám něco ze svých zkušeností vypravovati. Nyní praví mi tajný hlas opatrnosti, abychom se měli na pozoru. Domnívám se, že řiditel Hrubý je zde pouhým nástrojem a tuším, že za ním a jeho manévry vězí někdo jiný —" „Upokojte se, pane Žilino. Malujete příliš na černo. Vidíte ve všem intriky a bůh ví jaké tajné záměry. Špatný by to byl pro náš podnik začátek, kdyby měl být zahájen vzájemnou nedůvěrou; vedlo by to ke špatným koncům a prosím vás jménem svým a jménem našeho vzájemného prospěchu, abyste tato malá nedorozuměni a škádlení se strany pana Hrubého ignoroval. Ostatně abych vás úplně přesvědčil, vizte § 15. naší smlouvy: „Řiditeli cukrovaru p. Hrubému ponechává se úplná volnost, aby hleděl veškeré příznivé poměry ve prospěch cukrovaru náležitě vy- užitkovati a škodným věcem odpomoci, ovšem po náležitém oznámeni svých kroků interessentům a oba- polném dohodnuti a jich schválení. Sem patří zakládání nových cest, zavádění meliorací ve prospěch cukrovaru na pozemcích velkostatku jakož i zakupo- vání nových, prospěšných strojů, dále rozmnožování personálu anebo vypovídání úřadnictva cukrovaru atd." Zde vidíte, že řiditel Hrubý jednal úplně v souhlasu se smlouvou a pochybil jedině snad opožděným nám ohlášením předsevzatých kroků."

Cyril viděl, že zde nemůže ničeho více namítati. Hrubý jednal správně a při benevolenci k němu Do- lanského a hlavně firmy Rabe & Comp. viděl se bezmocným. Cítil instinktivně, že mu zde vyrůstá nebezpečný sok a děkoval v duchu příteli Bystrému, že ho včas varoval. Ba byl by se ve své poctivosti snad zcela uspokojil stran jednání Hrubého, kdyby bylo sémě nedůvěry, Bystrým v jeho duši vhozené, že za jednáním Hrubého cosi jiného se tají, neza- pustilo v ní již příliš své kořeny.

„Uznávám, že řiditel Hrubý dle této smlouvy jednal správně. Nemohu nic namítati," pravil dále, přemýšleje, jak by novými důvody zviklal přílišnou důvěru Dolanského. „Já však bych byl mnohou z těchto klasulí smlouvy nepodepsal. Nebo pak bude mít Hrubý právo cokoliv, třeba ku zřejmé škodě velkostatku podniknouti. Zkažení pramene nelze již nahraditi. A jak bude ztráta a zkažení louky nahrazeno?"

„Děkuji vám, pane Žilino, za horlivost, s jakou prospěchů mých se ujímáte. Svědčí to jen o poctivosti vaší, neboť vám musí záležeti neméně na vlastním prospěchu, to jest na zkvétání výnosa továrny. Dovolte však, když vám jako majitel velkostatku řeknu, že rád oželím vše, co bude na prospěch našeho podniku. Pozemek, louka, zůstane mým vlastnictvím, anebo bude cena její přiražena ke společnému kapitálu potud, pokud jí cukrovar k nádržkám na vodu upotřebí. Co se pramene týče, promluvím o tom sám s panem Hrubým a děkuji vám poznovu, že jste mne na to upozornil. Řeknu mu, aby se v podobném případě s vámi, jakožto zástupcem mým dříve dorozuměl, než znovu co podnikne. Jste spokojen?"

„Úplně, pane Dolanský," pravil Cyril vstávaje, „a kéž bych neměl již příčiny k podobným stížnostem I" Ěka to, uložil smlouvu do náprsní kapsy a s poklonou se vzdálil.

„Čertův chlapík, ten Žilina la pravil k sobě s úsměvem Dolanský. „Všude větří nebezpečí jako vojín doutnák u podkopu s prachem. Pravý to obchodník a dobrou bude protiváhou firmy Rabe & Comp., ačkoliv se mi nelíbí jeho nevraživost vůči Hrubému. Ale to se poddá. Je to ctižádost a žárlivost mládí přirozená. Je mi to však útěchou, že mám zde někoho, na koho se mohu úplně bezpečiti a opakuji, že bych byl hrdým na takového syna."

* * V stálé, stejnoměrné práci ubíhal čas a kvapem přiblížily se Vánoce. Dolanský pozval Cyrila, aby je v kruhu jeho rodiny strávil, ač jestliže by snad nehodlal raději zajeti ku strýci a matce do Ošelína. Při tom podotknul, že by mohl svého mladšího bratra, který byl na vzdáleném dvoře velkostatku Krapin, Orličné, jako hospodářský příručí zaměstnán, též na svátky pozvati.

Cyril mile dojat touto pozorností přijal pozvání za sebe i za bratra.

2.

„O posvátná dobo Vánoc!" myslil si Ratiboř, bratr Cyrilův, vyjíždějící pomalým krokem okresní silnicí ze svého stanoviště, daleko exponovaného dvora statku krapinského za Jizerou.

Správce dvora Orličné nerad to viděl, že mladý člověk odjížděl, ale konečně mu dovolenou odepříti nemohl.

„VybeřteTsi kočího, kterého chcete," pravil mu polomrzutě, znaje nepraktičnost Ratiborovu a škodolibě se usmál, když si vybral Honzíka, bratra sličné Katinky Šulcové.

Ratiboř v radostném spěchu ani koně neprohlédl. . V noci napadla „omrzlice"; jak tamní lid říká, koně byli n* hladko kováni; v Dlouhomostí u Jizery v úzké uličce na hladkém náledí upadli a když konečně se ocitli na návrší v Rutinách, odkud z dálky Krapiny, as hodinu cesty vzdálené, na obzoru se šedaly, padl podsední kůň a vyplecil se. Jaký div, že sedmnáctiletý Honzík dal se do pláče, obávaje se trestu přísného správce proto, že nedal koně na ostro kovati. Tím však nic nenapravil, musil vystou- piti a s Ratiborem po celou ostatní cestu koně u huby vésti. Konečně přibyli do Krapin, kde byl Ratiboř od svého bratra řiditele Žiliny bratrsky sice přijat, ale zároveň otcovsky vyplísněn pro svou mladickou neopatrnost. Den štědrovečerní minul příjemně malou celodenní honební zábavou v polích. Nezastře- leno sice mnoho, ale procházka byla výtečná a velice animovaná. Súčastnil se jí i starý Dolanský. Byl třeskutý mráz a širou, rovině podobnou planinu po- krýval stříbrobílý, ve slanci se lesknoací sníh. Střelné rány ozývaly se z rozlehlých, rovinatých polí onon krátkou, ostrou, třaslavou ozvěnou, charakterisnjící tuto roční dobu, která jest pravon hudbou lovcovu uchu. Říp, Vrátenská hora, Bezděz a Ještěd tvořily na dálném ^modravém obzoru rozkošné panorama. Ba v právo od Ještěda sinavé Krkonoše jako vdechnuty na^obzoru se ¡rýsovaly jako čarovné fata Mor- gana pouště. Slunce zapadalo v ¿rvavých červáncích a krátký zimní den se končil; kontury hor fialověly, sesinaly, bledly až splynuly s šerým obzorem a tento se stíny noci, od východu vystupujícími jako čarovný, prchavý obraz života. Tak alespoň se zdálo Rati- borovi, nejmladšímu z účastníků honu, který v po- vznešené náladě a se znamenitým hladem s panem Dolanským a se svým bratrem ke Krapinám se ubíral. Ostatně hlad sdíleli s ním svorně též ostatní po celodenním postě.

V rodině Dolanských zachovávány o svátcích těchto ještě tradicí rodinnou mnohé zvyky štědrovečerní, které toto dobu obetkávají po celoroční prose září poesie všelidské . . .

Pro mladší dceru Olga uchystána vánoční jedle a pod ní pro každého více méně bohatý, ale vždy vhodný dáreček Jesulátka. Ba ani na dvorskou chasu nezapomenuto; mnohé chudé dítky a ženy ze dvora pozvány, aby se přišly s dětmi na stromeček podívat a poděleny teplým oděvem, obuví, ovocem a vánočkami. Nejmenším dětem darováno též cukroví v hojnosti s nádherné, třpytivé jedle, na jejímž temeni anděl se stříbrnou hvězdou se vznášel.

Ratiboř, jinoch málo přes 20 let starý a nedávno teprv nové vyšší hospodářské učiliště v Táboře opustivší, byl v ducha přenesen do otcovského domu, který mu vše vůkol připomínalo. Bylť on jako mladší vydání bratra Cyrila o deset let staršího, který však nejen svou zkušeností, ale i taktem společenským valně od něho se lišil. Tytéž skoro oči, vlasy, ba i rysy tváře, až na malé odstíny měli oba bratří; ba i řečí sobě se podobali, tak že následkem toho mnohdy i žertovná nedorozumění se přiházela. Pouze naivního, ba skoro blouznivého výrazu Ratiborova oka neměl již přísný a vážný Cyril. Duševně pak ještě více se lišil, tak že Cyril někdy nazýval svého mladšího bratra velkým dítětem.

Rodina Dolanských přijala Ratibora nejen obyčejným zdvořilým společenským taktem, ale jako bratra Cyrilova též velice laskavě, ano přátelsky, jakoby byl z rodiny, tak že Ratiboř, krom jakési hluboké vděčnosti a ostychu k panstvu Dolanských, cítil k bratrovi obdiv, stupňující se téměř ku zbožňování Cyrila jako vzoru a souhrnu — dle jeho pojmu — veškerých mužných ctností.

Zvláštní překvarení způsobil Miladě o štědrý večer bohatý zlatý šperk s českými granáty, skládající se z náhrdelníku, náušnic a náramků, zaslaný jí darem od mladého pana Rabe. Patrně chtěl tímto skvostným dárkem projeviti pozornost svou rodině Dolanských za pohostinství, kterého v ní často v hojné míře požíval. Ale ač Miladu tento vskutku nádherný dar valně těšil — jinak při tom nic zvláštního necítila.

O boží hod jeli o dvou saních do farního kostela hodinu vzdáleného. Odpoledne strávila mládež dílem na ledě ve společnosti obou mladých dam a gouver- nantky Durieux, při čemž Cyril osvědčil se mistrem jízdy na brasiích.

Na sv. Štěpána překvapila rodina Dolanskýcb návStěva mladého Rabe ve společnosti jeho nohsledy Geyera. Přijel proto, ana práce v cukrovaru, na svátky přerušená, týž večer opět počínala a on po celý čas kampaně průběh prací v cukrovaru živé sledoval a často v Krapinách se zdržoval. Odpoledne zahájena mládeží opět jízda na ledě, utvořeném na vystouplé na lukách vodě blíže nových nádržek továrny. Ale zábava nebyla a přítomnosti mladého továrníka a Geyera již tak nenucená jako včera. Rabe ekoro výhradně se bavil s Miladou a tím hlavní prostředí, všechny poutající, trocha rozraženo.

Po večeři zahájeny společenské hry.

Milada seděla na nízkém divanu v háji exotických rostlin u okna. Přizvala Ratibora k sobě.

„Posaďte se, pane Ratiboře. Musím vás přece k rozeznáni od vašeho bratra takto nazývati. Jak se vám a nás libí ?* „Všechno mi připomíná domov. Laskavost vašich pánů rodičů, vaše —u „Pst!tf řeklo s úsměvem děvče, kladoac prst na ústa.

„Můj bratr, který otcovsky od smrti našeho otce o mne se stará —a „A jak se vám líbí ostatní společnost?"

„Budete se tomu diviti, slečno, ale někdy se mi zdá, jakobych neviděl přítomné lidi, ale karikatury —k „Aj,a odvětila Milada. „A jak se vám ka přikládá jeví pan Geyer?"

LIBUĎIS: Boj B kapitálem. o „Je to zvláštní," pokračoval s naivním svým úsměvem a lahodným hlasem Ratiboř, „podivno! Poprvé tohoto pána vidím a přece se mi zdá, že jsem ho již někde v kritické chvíli života svého spatřil. Cyrile!* zvolal náhle, jako ze sna. Když však zpozoroval, že Cyril a ostatní společnost po něm zvědavě se ohlíží, pokračoval, aby zmatek svůj zakryl: „Znáte přece Engena Oněgina?"

„Jak ten sem přichází?"

„Pamatujete Be na Tafanin sen? Medvěd vede ji přes lávku nad zamrzlou bystřinou a tmavým, zimním lesem až k osamělé chatrči, do které vchází a ona dívá se za ním skulinou dovnitř. Tam vidí amá „čudoviska", mátohy a karikatury —tf „Jste básník, pane Ratiboře, mráz mnou otřásá —" „Pan Geyer se mi jeví jak ona lebka v chaloupce mezi strašidly s kolpakem na husí šíji —u pokračoval Ratiboř.

„A jak váš pan bratr?"

„Ten v té společnosti není — pro něho nemohu nalézti obraz — má na sobě něco z Oněgina — ale jen jistý tah —" „A jaký vy si přidělujete obríz?"

„Žádný," pravil, sklopiv oči Ratiboř. Ale hned je pozvedl a setkal se se zářícím, pátravým pohledem Miiadiným.

„Zdává se mi někdy, že jsem Lenský."

„A já?" řekla Milada.

„Máte něco tragického v sobě, jako Tatana."

Milada se usmála, ale zdálo se, že jí úsměv nejde od srdce.

„A já?" přiskočila náhle OJginka, která již chvíli, nepozorována, poslouchala rozhovor obou a opřevši se důvěrně o divan, div neusedla Ratiborovi na klín.

„Vy?" odtušil mladík vesele, „vy se podobáte oněm šotkům, které Shakespeare ve svých dramatech tak nedostižně vylíčil, hlavně onem, kteří ubohého paroháče Falstafři tak nemilosrdně v hájí štípají a mučí —" „Výborně 1" zvolala Milada.

„Vy ošklivý 1" řekla Olginka rozmarně a ule- řila zlehka mladíka ručkou, kterou on rychle zachytil a políbil.

Celá společnost obrátila se k veseiéma skupení mladých lídí. Zvláště G-eyer upřel svůj mračný, ostrý pohled z podelbí pátravě na Ratibora.

Mademoiselle Durieux ovšem přichvátala s obligátním „shokiog* k Olgince, ale tato ji odbyla: „Mám prázdniny, slečno, a mohu se smát dle libosti."

„Vy se zde výtečně bavíte 1" přistoupil ke skupení Cyril, se svým tichým, produševněným úsměvem, na Miladu pohlížeje.

„Ba anol Váš pan bratr nám vykládá vánoční proroctví a kreslí karikatury. Víte, komu se podobáte?"

„Nevím 1" otázal se Cyril, pohlížeje na oba mladé lidi, nevěda, zda žertují.

„Oněginovi — a já — Taťaně."

„A já jsem prý šotekl" zvolala vesele Olginka.

„Šťastné mládí 1" povzdechl nepozorované Cyril, pokrčiv ramenoma.

8* Hry a zábavy střídaly se téměř do půlnoci. Ratiboř odměněn od Milady pěknou, v ta doba vzácnoa kytici.

Ale již ve čtyry hodiny ráno probudil ho Cyril.

„Oblec se rychle, co nevidět budou zde koněl" pobízel bratra.

Vskutku ozývalo se z blízké konírny dusání a frkání vyváděných koní. Ratiboř vyskočil a rychle se oblékl.

„Proč jsi mne volal náhle ve společnosti?" otázal se Cyril svého bratra při snídaní. „Bylo to trochu nápadné, abych se tak vyjádřil, příliš po do- mácku. Alespoň to vzbudilo pozornost."

„Odpusť, pochybil-li jsem," odvětil svým sympatickým hlasem upřímně Ratiboř, „budu podruhé opatrnější. Vyklouzlo mi tvé jméno mimovolně. Mluvili jsme — žertem o přítomných a tu jsem si poprvé lépe povšimnul pana Geyera, který na mne též pá- trávě upřel oči — a tu mi jako ve snu vystoupil jakýsi obraz z minulosti. Nemohl jsem si vzpome- nouti, kde jsem tuto nápadnou, zamračenou, napoleonskou tvář poprvé spatřil a ta mimovolně, zapo- menuv, kde se nacházím, volal jsem na tebe, jakobys ty mé paměti mohl napomoci —" „Neviděl jsem, pokud se pamatuji, nikdy ve svém životě dříve pana Geyera, ba ani jemu podobnou tvář."

„Nech mě vzpomínati... Již mi svítá. Bylo to roku 1866, když jsem byl praktikantem na panství hraběte... Zůstal jsem v osamělém dvorci na blízku lesa poslední, když jsme byli dobytek před nepřítelem do úkrytů lesních zahnali, a právě jsem se chystal také odejiti, když... * „Povíš mi to, můj drahý, jindy. Dnes si masifi pospíšiti. Saně čekají před domem a máš daleko. Ostatně můžeš mi psáti.a „Počkej, tento Geyer byl tehdy v hnsarskó uniformě rakouského důstojníka..."

„Podivno," pravil pozorně poslouchající Cyril, „a přece je z Říše, ba až z Westfálska tuším a nikdy v našem vojště ani sloužiti nemohl, ba dle svého vyjádření nikdy dříve hranice Cech nepřekročil. Bez- pohyby že se mýlíš, milý hochu."

„Nikoliv!" zvolal určitě Ratiboř. „Ujišťuji tě, že se nemýlím. Takovou tvář a za takových kritických okolností spatřenou nezapomínáme snadno. Vedl jsem si ostatně v ten čas zápisky — počkej, nám vskutku i jakés corpus delicti k onomu setkání se vztahující. Musím však dříve svoje věci doma důkladně prohle- dati a najdu-li to, neopomenu ti všo, co se k němu vztahuje, zaslati —" „To učiň, milý Ratiboře. Ale nyní si pospěš. Ještě tento doušek vína a s bohem!" To řka, obejmul Cyril bratra, kterého velmi miloval, a pomohl mu do saní, které se i hned po měkké, v sněhu ujeté cestě hnuly ku předu s hlasitým cinkáním rolniček a brzy Cyrilovi s prahu za nimi patřícímu, ve tmě zmizely s očí.

„Šťastné mládí!" povzdechl si jako včera mi- movolně Cyril s pokrčením ramen, vraceje se do svého bytu, aby ještě trochu zdřímnul.

Zatím uháněly saně s Ratiborem dosti bystře. Koně byli z nařízení Cyrilova v panské kovárně znovu na ostro překováni, ač vyplecený náruční A t kulhal; ale po dvoudenním odpočinku a při lepší cestě, než byla přede třemi dny? klusalo spřežení dosti rychle do hluché noci. Ano, byla ještě hluchá noc — sotva pět hodin z rána a mimo to panovala hustá mlh8, která nedovolovala rozeznati předměty ani na deset kroků. Téměř hodinu bylo jim jeti v holých, zasněžených polích a lakách.

«Trefíš, Honzíka?" otázal se Ratiboř poněkud nedůvěřivě — vzhledem k nedávné zkušenosti — svého kočího.

„Ano, vzácný pane. Cesta je ujetá a je na ni vidět."

„Dobře; drž se stále vyjeté cesty a až s tohoto návrší sjedeme, dej se po levé straně vrbiček nad suchým korytem potoka, pokud ho nepřerazíme. Odtud vede již cesta do návrší přímo k první vsi, Kuti nám. Nezabloudíš?"

„Ne, vzácný pane 1" pravil Honzík, popohnav koně.

Ratiboř v domnění, že svému kočímu cestu tak důkladně popsal, že ji minouti nemůže, zaobalil se dobře do teplého kožichu, který mu bratr půjčil na cestu a udělav si v saních pohodlné místo, skrčil se v něm a za chvíli pokračoval ve spaní tam, kde byl Cyrilem dnes ráno v Krapiuách vyrušen.

A podivno. Jeho sen pokračoval také tam, kde byl v Krapinách přestal. Vykouzlil mu opět včerejší společnost kolem stolu v zámečku krapinském. On seděl podle Milady a ukazoval jí pana Geyera, který měl tentokráte vskutku místo své zamračené tváře umrlčí lebku, jsa oblečen v husarský důstojnický oblek a májo na hlavě kolpak s perem.

A hle, vedle něho vrchní řiditel Haman sedí v podobě větrného mlýna a mele samé cifry, účty a čísla, soli und haben. Hrčí to z něho, cifry lítají a fičí společnosti kolem nší, až se Milada k Ratiborovi přikrčila. Pouze jeho bratr Cyril seděl ve své vážné podobě jako vždy vedle Geyera, s kterým se zdál pohroužen v jakýsi živý rozhovor. Náhle oba proti sobě povstali a a nimi celá společnost. Šum, hřmot, křik a váda všeobecná nastala. Dolanský a druzí chtěli Cyrila uchláholit, kdežto Rabe Geyera zdržoval, který rukověti své šavle se dotýkal. Haman pak, stále rukama, jako větrný mlýn lopatami, metal cifry do té vřavy.

„Pospěšte bratrovi na pomoc!" slyšel v tom vedle sebe Miladu, která bledá, jakoby ve vzduchu se ztrácela.

Mžikem přiskočil Ratiboř mezi oba soupeře v tom okamžiku, když Geyer s vytasenou šavlí na Cyrila se rozpřáhl. Chytil ho za ruku, ale rozmach její byl tak mocný, že Ratibora udeřil do prsou, až zavrávoval.

„Bídníče!" slyšel ještě hlas svého bratra, vrhajícího se na Geyera — ale v tom ztrácel smysly, postavy splynuly dohromady — sál se zakolóbal, zatřásl a — „Prrr!" zaznělo, saně se naklonily, div že Ratiboř z nich nevyletěl.

„Co děláš?" zvolal nemile vyrušený Ratiboř, dobývaje se z těžkého kožichu a vyskakuje na kamenitou zem. Tichý pláč byl mu odpovědí.

„Kde to jsme?" tázal se Ratiboř, nevida kol sebe než kolmé stěny opukové skály a dále čirou mlhu a tmu.

„Nevím — zabloudili jsme."

„A tos mi pěkný kočí! Nestydíš se plakat? Podruhé tě zas vezmu s'sebou."

„J& také jefitě nikdy z naši vesnice nebyl dále než v nejbližším městečku a v sousedních vesnicích."

„Tady nemůžeme zůstat stát. Vezmi koně u huby a hled opatrně obrátit, tak! Já půjdu před nimi a vyhledám ce3tu.a Po jakémsi namáhání zdařilo se koně vyvěsti z lomu — neboť do toho se dostali. Na východě již počalo svítati a při bledém svitu rozbřeskujícího se na dálném východě zimního dne podařilo se Rati- borovi cestu nalézti.

„Ale nyní si pospěš, ať jsme za hodinu doma,a pravil Ratiboř, zahaluje zkřehlé ády před mrazivým fičícím větrem opět do teplého kožichu.

„To máme z toho, když se dáme klamati hezkou, hladkou tváří dívčí. Však nadarmo neponechal mi správce volnost výběru kočího; vědělť, že vyvedu hloupost. Nyní však již neusnu. Ale ten sen byl vskutku podivný, skoro jako skutečnost. Měl by být jakousi předzvěstí? Láry fáry. Nejsem vínu zvyklý, to je vše. Mimo to jsem včerejšími dojmy rozjařen. Dobře řekla Milada, že jsem snilek; budu si to hledět odvyknouti. Je již bílý den, který zahání mátohy noci. Zde ta vonná kytice od Milady a obraz Cyrilův v mé duši jsou mým talismanem —tt 3.

Přiblížila se sylvestrovská noc. Ve známém nám prostranném sále zámečku v Erapinách byla veselá a hlučná společnost. Mimo rodinu Dolanských byli přítomni Cyril Žilina, Rabe a Oeyer.

Přinesen čaj. Vína stála na postranním stole celá baterie lahví.

„Masité přece uznat, pane Žilino," mluvil mladý Rabe důvěrně a jaksi blahosklonně, „že jsou někteří národové již svým původem nadanější než jiní. Germánské plémě a dílem i plémě graeko-románské patří k superioroím, nadanějším."

„Nikdy toho nepřipustím 1" odvětil ohnivě Cyril. „Může sice některý národ příznivým vývojem, okolnostmi, spojením atd. předhoniti jiné: Ale učení o inferioritě a superioritě národů je hrdý sebeklam pseudovědy národů germánských la „Připustíte alespoň, že národové germánStí jsou dále nežli ku příkladu Slované, jako ra$a Indo- evropanů vůbec daleko výše stojí nad asijskými, africkými, americkými —" „Snad poněkud nyní; ale nebývalo tak vždy. Ostatně dnešní Japan a Čína a dřevní Egypt, Mexiko a Peru té doktríně odporují. Gsrmané za doby Ta- citovy jedli ještě — s dovolením — žaludy, kdežto Slované dávno již pěstovali obilí a pili medovinu. Řekové klassičtí se učili od Aegypťanů a Orientálců asijských, od Řeků pak Římané a teprve od Římanů národové románští, germánští a jiní. Jest tedy dnešní civilisace nikoliv dílem kteréhokoliv jednotlivého národa, zejmena pak ne Germanů, nýbrž jest nepřetržitým řetězem účinků a působení národů na sebe od pravěku, tedy souhrnným výplodem všelidského ducba, genia; a na něm má podíl každý civilisovaný národ třeba nepatrnou hřivnou. Vše se vyvinovalo a vyvinuje dosud přirozeně, organicky —" „Ale nalejte si přece, pane Žilino," pobízel Geyer Cyrila, sám mu nalévaje. Bylť dnes neobyčejně ho- vorný a živý, jakoby obyčejná jeho chmurnost byla zmizela účinkem vína a společnosti, ustoupivši jakési blahovůli, bodrosti, ba i přátelství k Cyrilovi.

„A zapalte si!" pobízel Rabe, nejsa nijak, jakožto plnokrevný German, za kterého se vydával, uražen ostrými odpověďmi svého sonbesednika. Pan Dolanský, pokuřuje klidně, hovoru se nesúčastnil, ač bedlivě poslouchal a tu a tam slovo prohodil, hlavou pokývnul aneb záporně rukou, na znamení nesouhlasu, pohnul.

Paní Dolauská s Miladou, OJginkou a gouver- nantkou byly zabrány v rozhovor zvláštní. Pouze Milada časem slovům rozprávky mužů, jak se zdálo, naslouchala.

„Děkuji," odvětil Cyril, zapaluje si, „Mám ještě doutník."

„Tož ty si zapal!" řekl se svým obyčejným smíchem Geyer, hodiv dle svého zvyku nešetrně přes stůl krabičku se sirkami továrníku Rabemu.

„Máte snad v mnohém pravdu," pokračoval Rabe v rozhovoru. „Neupírám ani Slovanům vůbec a Čechům zvláště vysoký stupeň nadání a vzdělání. Rasové, Poláci a ostatní Slované jsou posud polovičními barbary. Polský nebo ruský kníže může sotva se rovnat německému baronu. Ale čím se může malý národ český v zápase kulturním vykázati před národy románskými nebo germánskými? Jmenujte mi v něm jména významu světového, jakými json Gutten- berg, Luther, Kolumbus, Koperník, Michel Angelo, nebo Dante, Góthe, Wallenstein, Napoleon, Friedrich veliký, Leibnitz, Kant, Bismark!"

„Vyslovím pouze jména nejznámější : Hu3a, Žižky, Komenského — ačkoliv Koperník a Waldštýn náležejí též nám —u „Nu — Hus — je ten jediný. Jím inaugorován nový věk historie," pravil Rabe, pohlížeje s úměvem na Geyera. „Ale tato výminka potvrzuje pravidlo; nebo dovolte — Komenius., Kopernikus. Wallen- stein — to přece nebyli Čechovéla „Ba byli, pane, alespoň SlovaDé. Koperník sice rodem Polák, ale po dědu původem Čech. Komenský pak — o tom není sporu — čtéte jen jeho spisy! Většího vlastence českého nebylo ! Dnes již celým světem uznáván a veleben jako největší Čech a reformátor paedagogický všech národů a věků!"

„Snad máte v tom pravdu. Ale nechrne těchto malicherných sporů. Geniové jsou vlastně duchové všesvětoví, náležejí celému lidstvu. To však přece přiznáte, že světa běh vždy více k soustředění tíhne. Malí národové rozplývají se ve velkých, tak jako malí státové soustřecFají se ve velkých. Přijde doba, kdy budou jea veliké státy a národy, a to budou Románi, Germané a Slované — ovšem tito poslední na Rusko a Asii obmezeni. Malí národové, jakými jsou Čechové, Dánové, Valloni, Maďaři, budou výborným materiálem pro národy veliké. Čechové specielně se rozplynou v moři velkoněmeckém a stanou se první jeho nejinteligentnější baštou !a „Nikoliv. Právě tato mnohotvárnost je podmínkou pokroku. Jako by úplná nivellisace individuální na úroveň vzdělání zarazila veškerý pokrok lidstva, tak by též nivellisace národů a řečí učinila všesvětový pokrok nemožným. Právě v té konkurenci, ve snaze i těch malých jedootek národních po vyniknutí, jest zárnka pokroku a že i menší národové dovedoa pokroku prospěti, dokázal jsem jmenováním příkladů Husa a Komenského. Je to zajisté v plánu všesvě- tovém, nám neznámém. Á mimo to má právo k životu přirozeně právě tak malý jako veliký, chudý jako bohatý a budoucnost, k této rovnosti našimi Husity a velkou francouzskou revolucí tíhnoucí, bohdá to provede a poskytne i slabému ochranu před silným. Přijde doba, kdy nebude sibých a slabých, pánů a potlačovaných, ale rovnost občanů, ušlechtilá konkurence, v niž se bude moci áčastniti každý národ, každé vyznání víry. Místo barbarských válek nastanou smírčí soudy, areopag národů, které již náš slavný Jiřík Poděbradský zavésti usilovali14 „Bravo!" zvolali souhlasně páni Dolanský, Geyer i Rabe.

„Dobře!" usmál se Rabe. „Přiznáváte tedy alespoň, že republika je nejpříhodnější státní formou budoucnosti ?ltt „Dle okolností!" odtušil Cyril, odfakuje kouř cigarety, kterou mu Rabe podal a Geyer zapálil, a upíjeje vína.

„Dovolte, Francie a Amerika jsou toho důkazem. Takový obrovský rozkvět kapitálu nemůže vykázati v poslední době žádný národ, žádný stát!"

„Jakoby kapitál byl všechno! Také není ještě všech dnů konec; nuže, sečkejme, až jak to tam dopadne!" pravil ironicky se usmívaje, Cyril. „Ostatně přiznávám, že republika je volnému vývinu individuí nejpříhodnější formou a mimo to nejlacinější..."

„VýbornělB zvolal Rabe. „A tudíž: vive la république!" to řka, pozvednul sklenku s vínem a přiťuknul Cyrilovi a Geyerovi.

Y tom počaly biti zdlouhavě na stěně velké pendlovky.

„Dvanáctá !" počítal údery Rabe. „Nuže!" pravil povstávaje se sklenkou horkého punče. „Na zdraví nás všech v budoucím roku! Na zdar našemu podniku!"

„Šťastný nový rok!" gratulovali a připíjeli si vzájemně dámy i pánové.

„Pánové prominou, když se vzdálíme," pravila domácí paní, vstávajíc a podávajíc všem po řadě ruku. S ni zároveň odešly ostatní dámy.

„Vive la république universelle!" zvolal po jejich odchodu Rabe, připíjeje vínem Cyrilovi.

„Vive la république Française!" přiťuknul Cyril. Geyer však při těch slovech sklenku k přípitku již pozdviženou, aniž se jí dotknul, zamračen postavil zase na st&l. Rabe se na něho s dorozuměním, ale káravě usmál.

„Nuže, vtom se shodujeme?" otázal se s úsměvem Cyrila.

„Přiznávám se pouze, že se mi veškerá unifor- movanost a zašněrovanost nelíbí," odvětil týž.

„I v tom se shoduji," prohodil Rabe nedbale. „A může-li jaká jiná státní forma větší volnosti po- skytnouti, než republika? Vezměte jen náboženství. Jak vy byste definoval náboženství, kdyby k vám nèkdo o radu přišel?"

„Nijak,14 odtušil Cyril. „Pokládám pojem nejvySší bytosti za příliš vznešený, než abych se odvážiti směl stáhnout ji v prach všednosti. Mé heslo je : volnost svědomí. Kdo nevěří ve jsoucnost nepojatnó nám absolatní nejvyšší bytosti, je po mém osobním náhledu ubožák, idiot. Kdyby však přišel někdo ke mně o radu a poučení, řekl bych mu: „Nepokládám se za povolána býti apoštolem toho, co jest nade mne vznešeno tak, že pro to slov nemám. Obraťte se k některé stávající církvi nebo sektě, která jest vašemu vzdělání a vkusu nejbližší. Anebo — nevyho- vnje-li žádné ze stávajících vyznáQÍ vašim názorům a vašemu vzdělání a máte li v sobě dosti mravní sily, čeliti bouřím života až do skonání bez vůdčí pomoci kterékoli? církve — založte si své vyznání sám...8 „Blížíme se v náhledech víc a více,a pravil rozjařen Rabe. „Dle toho mi přiznáte, že by byla republika, která by celé Německo a ovšem i Čechy a ostatní země až k Adrii slučovala, nejlepší pro nás státní formou? Při úplné idividuální svobodě mohli by intelligentní národové v této oblasti bydlící nejlépe čeliti národohospodářskému boji, který nám b Amerikou a zámořím nevyhnutelně nastává ?a Dolanský se zdvihl.

„Pánové, jsem unaven, půjdu spat. Dobrou noc všem!" a podával jim po řadě ruce.

„Půjdu též,a pravil Cyril vstávaje.

„Nuže, ještě tuto sklenku, pane Žilino! Yive la république !a „Donnerwetter la zvolal po svém nenuceném jun- kerském způsobu Geyer, ,hle, již jaou čtyry hodiny z rána!"

Když pak s mladým R&bern k továrně kráčel, pravil tomuto anglicky: „Nuže, neřek' jsem ti to? Není tento Žiliaa nebezpečným, fanatickým nitra* Čechem, jehož se musíme varovat?"

„Nikoliv!" odvětil v dobrém rozmaru Rabe. „Mě tento muž velice interessuje a věru jsem mu nakloněn pro jeho samostatnost úsudku."

„Hrome !u pravil Geyer opět nahlas německy se smíchem a doložil pro 6ebe, blýskaje očima, což však Rabe pro tmu nezpozoroval: „To mě utvrzuje v mém přesvědčení, že tohoto nebezpečného člověka k vůli dobré věci, které sloužím, se musím zbavit, jej zde nemožným učinit, zničit..."

Cyril probudil se na Nový rok k deváté hodině s pustou hlavou, což jej vyhnalo záhy na čerstvý vzduch, do polí.

Marně snažil se uspořádat dojmy minulé noci, která se mu zdála bezúčelně probděnou. Přišed k polednímu domů, nalezl na stole ve své kanceláři dopis svého bratra Ratibora. Četl dosti dychtivě : „Milý bratře! dovol, abych Ti k Novému roku alespoň částečně odhalil city svého nitra. Tvoje přímo otcovská péče o mne, Tvá snaha, abys nejen hmotně ku předu mi pomohl, ale i morální Tvůj vznešený příklad, upomínající mě ve všem na našeho dobrého, ideálního, předčasně zemřelého otce, činí mne lepším, dokonalejším, a snahou mou jedinou jest, abych Tobě se podobal. Avšak ideálu svého kdo dostihne ? V ovzduší tak příjemném, jaké jest v rodině panstva Dolanských, rozkvetly — dovol, abych se tak vyjádřil — znovu lepší city mé, zdánlivě již odumřelé. Vzpomínky na domov a porovnávání nedávné hrozné katastrofy rodinné a chladného odstrkování světa s výtečnou touto rodinou, dávají mi tušiti, že ještě je pro mne štěstí v budoucnosti možno, dávají mi tufiiti naději lásky a zelené větvičky pro budoucnost. . ."

„Snilek — básník! Dobrý ten Ratiboř!" pravil k sobě Cyril. „Vidí vše v klamném světle své fantasie a za kulisy nevidí. Dobře jsem ho posuzoval, pokládaje ho za veliké dítě, které má stále ještě vfldce potřebí. Musí ještě trpkou školou života projiti, než pozná pravou podstatu a zpružinu věcí pozemských — jako bohužel! jsem ji poznal já. Nač mu však kaliti illuse? Však svět ho záhy svou studenou prosou schladí. Co však chce s tou nadějí lásky a zelenou větvičkou? Snad Milada? Olginka? Hm, nač bych si tím hlavu lámal? Bláhovčík!" bručel k sobě, čta list dále, až přišel k následujícímu místu: „Hledal jsem ve svých zápiskách a zde Ti výsledek posílám. Dobře ten lístek uschovej. S bohem! Tvůj Ratiboř.« Cyril vzal proužek lístku, kdysi smačkaného a zabláceného, nyní však pečlivě uhlazeného, ač se- žloutlého, do ruky a četl německy: „Uvědomte prince. Od jeho příchodu závisí vše. Ostatní šifrované."

„Aj!" pravil, „to je podivné!" A mimovolně vytanuly mu náhle včerejší výjevy Sylvestrovské noci na mysli v jiném světle.

„Patrně mne včera Rabe i Geyer zkoušeli. To jejich slavení všesvětové republiky nebylo bezúčelné. Cítím v tom čertovo kopýtko toho Mefístofela Geyera. Tušení mi praví, že se zauzlila včera důležitá kapitola mého života, která snad bude určovati život můj celý. Ti pánové se domnívají, že vylákali z re- servy mne a nepozorují, že odkryli přede mnoa karty. Mějme se na pozoru! Tento lístek nelze penězi zaplatit. Jaký to tajemný člověk se skrývá v tomto Geyerovi! Neboť že alespoň Rabe ve své mladické horlivosti poctivě dosud smýšlí - jsem přesvědčen. A přece může se Ratiboř klamat. Snad ani Geyerovi ten lístek nenáležel a kdo ví, kdo ho ztratil. Vše jedno. Pečlivě, jako kus zlata, jej uložme — možná, že nám jednou platně posloužit" 4.

První kampaň nového cukrovaru skončena šťastně v únoru a pořádán dle starého zvyku na oslavu této události slavný, tak zvaný tovární ples, ke kterému sezváni nejen úradníci velkostatku i továrny v Kra- pinách, ale též ze sousedních panství a mimo to váženější sousedé, rolníci a jiné honorace. V nepříliš pohodloých místnostech továrního hostince, který svým zakladatelem byl zajisté vystavěn v tom domnění, že dlouho ani on, ani továrna státi nebudou, či jak vtipkovali úradníci cukrovaru „po amerikánsku", sešla se velmi Četná, sezvaná společnost.

Veliký sál byl péčí úřadnictva dosti slušně vyzdoben, z části čalouníkem, povolaným za tím účelem z Prahy, a z části zahradníkem panským. Objednána docela též vojenská hudba z krajského města, což se v Krapinách přihodilo poprvé od té doby, co stály, tedy od nepaměti.

Okázalé toto vystupování úřadnictva dělo se na tajný pokyn továrníka Rabe z Liberce, který slíbil, že veškerý snad možný deficit sám uhradí.

IálBUfiE : Boj • kaplt/Umn. 9 Ovšem nechyběli ani zástupcové firmy „Rabe, Dolaneký a spol." Hostinec tovární stál na nejzazším konci Krapin, poblíže továrny a byl v stálém obležení mladých i starých, kteří při příjezdu panských ekypáží tvořili špalír, tak že zřízenci továrenští, za dobrovolné hasiče v plné parádě přistrojení, jakoi i výbor plesový, z ůřadníků továrny se skládající, stěží mohli udržeti pořádek.

„Áh!" zaznélo mezi diváky, když vystupovala Xenie Rabeová s Miladou Dolanských, doprovázeny mladým Rabem.

„Hádej, Honzo, která je z nich hezčí?* škádlila chasa přiblblého mladíka mohutných údů, Honzíka Císařovic.

„Jen vy ho nechte! * zastala se ho jeho matka. „Yšak Honza také dostal princeznu —* „A tvůj jistě ji do tane —" „Itu mně by se milostslečinka ze zámku lép« líbila — ale ta cizí má prý mnoho tisíc —" „I jdi, hloupej, milionů I* „Mně je to jedno, tisíc jako milionů, když nemám sám ani vindry —" „A jaké má šaty!"

BJ*ko andílkové obě vypadají," podotkla prastará, kolozubá babizna Čížková, čarodějnicí přezvaná.

Zatím započal v sále taneční rej, kterému venkované krapinští, pokud bylo možno, okny snažně přihlédali, ba mnozí mladíci vylezli za tím účelem i na větve stromů blízkého stromořadí, aby lábavu v sále lépe pozorovati mohli.

„Co je to všechno platné!" pravil konečně jeden x nich s povzdechem, spouštěje se se stromu; „je ta jako když hladový se u hostiny postí!"

„A co! Mně je má Marjánka milejší! Viď?" obrátil se jiný k děvčeti podle něho stojícíma. „Pojďme do hořejší hospody. Však si za týden o našem plese také zadapáme! To bode horia!"

Rodina Dolanských byla celá na plese přítomna a pan Rabe prokázal jí čest, že předtančil se slečnou Miladou první valčík, za ním následoval řiditel Žilina se sestrou pana Rabeho, slečnou Xenií, pěknou brunetkou prostřední, plné postavy a elegantních pohybů, v překrásné velkoměstské toilettě. Mladý Rabe přivezl totiž svou sestru z Liberce s sebou ku snažné žádosti Dolanských a snad i pro zvýšení eífektu plesového. Celé Krapiny byly, jak praveno, na nohou, aby tuto, dle povčsti nejméně za princeznu z Gol- bondy vyhlašovanou krásnou milionářku spatřiti a její toilettě obdivovati se mohly. Když se honorace v tanci vystřídaly, přišla na řadu jeunesse dorée, ponejvíce úřadníci z Krapin a vůkolí. Zábava byla dosti animovaná, zvláště když se k 11. hodině rodina Dolanských, doprovázena Xenií Rabeovou a jejím bratrem, chystala k odjezdu. Potom teprve rozproudil se pravý taneční rej a tančili i ti, kteří se dříve ostýchali. A také ti, kteří právě netančili, nahrnuli se do sálu, neb alespoň do předsíně, aby mohli tanci přihlédati.

V postranním pokoji pro kuřáky setkal se Cyril s Hynkem Bystrým.

„Ty netančíš?" otázal se Cyril svého přítele.

„Netančím nikdy. . Divno mi však, 2e3 ty tak záhy opustil takový sličný výběr dívčích půvabů a mimo to tak těžkých..."

„Co tím mÍDifi?" otázal se s mdlým úsměvem Cyril, který již znal způsoby svého přítele. „Dostál jsem své kavalírské povinnosti úplně. Ale dnes nejsem jaksi disponován a mimo to —" dodal s líčenou nedbalostí, zapaluje si doutník — «jsou tam hledanější tanečníci. Raději si zakouřím a pohovořím s tebou. Dávno jsme se neviděli.0 „Jdižiž 1 Žertuješ?" pravil pokašlávaje Bystrý. „Snad ne ten plechatý, vyžilý mladík, neboť je tuším mladší tebe, který se tak horiivě a sladce kolem slečny Xenie Rabeových otáčí? Prosím tě, kdo pak je to?"

„Statkář, továrník a jeden z prvních dandy pražských Příkopů, pan Yalerian Valovský v Hrobčicích 1" „A jakou má továrnu?"

„Cukrovar," dodal Cyril. „S těmi je, milý hochu, nesnadná našinci konkurence. Máš tam též pana Stangla ze Stangenau a pana Rabeho. A ti jsou milionáři."

„Jak to dnes, Cyrile, mluvíš? Ani tě nepoznávám! Ty, jindy tak výbojný, veselý, který jsi se neobával žádné dívčí pevnosti, třeba by byla připjata řetězy milionů k tatínkovi nebo k mamince — abych se po způsobu Albrechta vévody Fridlandského vyjádřil, — ty ustupuješ před takovým vyžilým hejskem, takovým velkoměstským roué, jakým je Valovský, nebo jakým je poněkud i Rabe? Ne! Já b>ch si na tvém místě nedal takovou kořist odejmouti, jakou je Xenie — a neustoupil bych nikomu, ani tomu panu Stanglovi se šlechtickým diplomem. — Ale buď upřímným a nezazli mi pro to, co ti řeknu. Myslím, že z tebe mluví více uražená samolibost, hrdost — nebo i něco jiného —" „Můj drahý, co ti mám říci? Vkus je vkus — a věru nevím, zdali by Xenie byla mým ideálem, na Tzdor záři svých milionů. Mluvím k tobě upřímně a marně hádáš na něco jiného —* „Aha!" zasvítil hezkýma, hnědýma očima Bystrý, „snad Milada?"

„Nehádej! je to marné!"

„Snílka 1" „Realisticko-prosaický chemiku!" odrážel s úsměvem Cyril škádlení.

„Hle, tvůj bratr Ratiboř si jinak počíná. Točí se o celé kolo!"

„Což ten!" Jemu to sluší — nechť užívá, dokud je mlád!" a dodal pro sebe, tiše: „Toho se neobávám!"

„A tobě to nesluší, že jsi stár! Nebuď směšným; říkám ti přímo, že se po tobě ohnivé černé oči Xenie i slečny Milady nejvíce otáčely — ano, přímo tě hltaly."

„Nechrne toho!" odtušil již s lehkou netrpělivostí Cyril.

„Tys nenapravitelný a prorokuji ti jako upřímný přítel, že toho jednou budeš litovat, cos propásl," pravil důvěrným, skoro káravým hlasem Bystrý. „Kdybych já směl tančit,11 a při tom suše zakašlal, „ani minutku bych zde neseděl. Bohužel, moje zdraví není z nrjpevnějších. Kromě toho jsem sám poloviční roué . . ."

„Závidím ti tvůj klid, s kterým to vypravuješ. Jsem starší tebe a musím se vyznati. že mi přece bývá někdy líto mé prchající, neužité mladosti. Ale nemohu býti jiným. Mám o lásce a o manželství své pevné, na základě nezvratného přesvědčení zbudované zásady, které dobře znáš a od kterých nikdy ne- mtoupím. Raději zůstanu svobodným —u „Tys, brachu, příliš poctivý, to jest ideální a pro svět nynější se nehodíš. Dej si říci: ty bys náležel buď do horujícího v eztasi středověku, neb do antické tragédie . .

„Hahaba! Jak se mýlíš. Jsem nejrealističtějSí a nejpraktičtější člověk!"

„Tak se ti zdá!"

„Moje skutky, snahy a jejich zdar to dokazují. Jenom že já spojuji s těmito snahami nezrušitelnou poctivost svělomí, jehož klidu si nade vše vážím."

„Obdivuji se ti! Beze žertu," řekl vážně Bystrý, „a kdybys ty založil někdy nějakou novou sektu náboženskou, měl bys ve mně horlivého proselytu!"

„Vtipkuj si, jak chceš," pravil Cyril, odfukuje klidně dým svého doutníku. „Dovol, nejsme ta přece jen pro pouhé užívání. Život je něco vicel" „Připouštím, do jisté míry — nebo naprosté „nic". Víš, že jsem chemik a se stanoviska této vědy budoucnosti, — neboť je věda tato navzdor svým ohromným, netušeným pokrohům a převratům, které ve společnosti lidské způsobila, přece teprve ve svých začátcích — pohlížím na celý život, ba i na smrt."

„Jsem véru zvědav, jak si tuto poslední záhada představuješ1" „Pro mne není záhad ve světě. Smrt je mi procesem chemickým, rozkladem těla v prvky vše končí — na vždy."

„A duše, duch?" otázal se Cyril.

„Co o nich víme?" řekl s úsměvem Bystrý a sakašlal.

.Nevěříš tedy v život posmrtný?"

„Nikoliv. Moha si pouze představiti další po smrti výměna a spojování prvků, z kterých náš lidský organismus se skládá — až do nekonečna."

„A poslední příčina, ku které vše na světě tíhne, to centrnm sil vše obsahující, udržující a proměňující, nesmrtelné?"

„O tom nemluvme. To našim nepatrným atomům definovat ani pojmout nelze. Mohu si pouze před- staviti jakési komutativní, souhrnné znovuzrozeni duše všesvětové, skládající se ze všech jednotek jistých organismů, které kdy existovaly. Ale kam jsme to zabloudili? Vedle nás sladký romon zvuků k rozkoši vybízejících a my zde jako dva sýčkové zalézáme a filosofujeme. Spěš do sála, spěš, milý hochu, každé chvilky škoda."

„Až dohrají tento valéíK."

„ Opaku ju ti, žes idealista, který tímto způsobem na zelenou větvičku nikdy se nedostane. Žena chce být milována vskutku, činně a ne jen zbožňována básnicky. To se hodí nedospělým hochům. Chce, aby se s ní zacházelo jako se ženou a ne jako s bytostí, utkanou z mlhy a duhových paprsků fantasie. A proto ti opakuji, že tvá platonická láska ku . .. bez ironie — je tak iilusorní, jakobys miloval princeznu z Pamíru nebo z měsíce —" „Pravá láska přemáhá vše i smrt. Ostatně — jak viš, že někoho miluji? Nevím o tom 6áml" pravil Cyril.

„Tuším to, ba jsem o tom přesvědčen," odtušil Bystrý. „Povahy hluboké, opravdové, jako je tvá, nejdou životem lhostejně kolem vábných postav ženy. Dříve či později uchopí je vír toho záhadného stvořeni, které se ženou nazývá, této sfiogy polož ví řeci polobožské a strhne je k sobí. A čím později se tak stane — tím hftře. Jsem mladší tebe, ale znám Seny daleko lépe — bohužel, nebo tímto poznáním zmizela též veškerá poesie, která nám tyto krásné aa pohled bytosti činí milými a žádoucími —u To řka, vyprázdnil celua téměř sklenkn červeného vína, která před ním stála, jedním douškem a pokračoval, znovu si nalévaje: „Snílku, pravím ti, že z tvé lásky nebude nic, ano, že tě zahubí. Ostatně ctím tvé názory a kdybych nebyl prožil to, co jsem prožil — záviděl bych ti skoro —" ¿Nechrne toho. Hovor náš se otáčí stále Kolem ženy. A jelikož je tato pro mne pouhým pojmem generálním, abych se tak vyjádřil — směj se jak chceš 1 Přiznám se, že rád bych směr rozprávky změnil. Rád bych odešel, vše mne zde tíží, celé ovzduší je dusné, jako před bouří."

„Pozorovals?" odtušil s živým interesem Bystrý. „Ano, připravuje se něco a jelikož nevíme, kdy zase budeme tak sami pohromadě, chci ti něco sdéliti " „Je-li to tajemstvím, tedy raději o tom pomlč!"

„Nikoliv pro tebel Tys v tom súčastněn. S ři- áitelem Hrubým se to vikiá!u „Aj, tak záhy? Kdo by se toho při jeho sebevědomém, pánovitém vystupování nadál? Vždyť téměř také u nás již rozkazovali" „My všichni v továrně máme jeho brutálního despotismu již dost Div že nenakládá s námi jako se svými dánskými dcggsvmi. Nemá mezi námi přítele. Poněvadž pak mám já jakožto chemik nejhlubší názor do tajností manipulace cukrovaru a kromě toho jsem znám jako člověk neoblomný, domnívají se druzí kollegové, že já bych se mohl státi pákou k vypá- čení toho balvanu, který se řiditelem Hrubým nazývá - a „Pochybuji," řekl bedlivě poslouchající Cyril, „Dej pozor, hochu, aby tě ten balvan, proti kterémit jsem též já, společník firmy, téměř bezmocný, ne- rozdrtil. A co tu hlavní, v jeho služební smlo«v& jest závažná klausule pro případ jeho výpovědi, ob- těžkaná okrouhlou sumičkou deseti tisíc zlatých, bez ohledu na délku doby služebné. To si firma R*be, Dolanský a spol. dobře rozmyslí. Pouze v případě jeho nepoctivosti —" „Ano! Kdyby nebylo třeba výhodnějším oželení této sumičky. Neboť pan Felix Hrubý stoji firmu ročně mnohem více."

„Aj!" zvolal s netajeným podivením Cyril.

„Však to při nejbližší billanci poznáš! Považ ty stálé stavby silnic, přestavby v továrně, zavádění nových strojů dle nejnovějších prý systémů, ač se nedávno koupené sotva ohřály. Dost na tom, když ti řeknu, že Rabe sám mne důvěrně požádal o zvláštní, tajnou kontrolu manipulace technické, jejíž výsledky pouze jemu mám sdílet. Nikdo o tom kromě tebe nyní nemá tnšení, nejméně Hrubý sám. Ulekl jsem se žádosti té zprvu, předvídaje, že strkáni prstů mezi dva žernovy je nebezpečné. Učinil jsem tedy Rabemu sprostředkující návrh."

„A sice?" se zvýšeným napjetím otázal se Cyril.

„A sice, aby si Rabe ustanovil zvláštního důvěrníka, který by zdánlivě kontroloval mne, v pravdě však řiditele Hrubého."

„Výborně vymyšleno! A výsledek?"

„Dnes se již objevil. Nový tento úřadník, vlastně ma oko bezplatný volont&ir v kanceláři, napohled nic nedělá a pouze zdánlivě lhostejně na vše pohlíží. Ale Hrubý hned ucítil doutnák a při ukončení kampani bezohledně se vyjádřil k Rabemu, že Geyera —* „Pana Geyera? toho cizozemce?" „Ano, je to Hanoverán nebo Westfál, známý nohsleda pana Rabeho, však ho poznáš. Slovem pan Hrubý přede všemi shromážděnými úřadoíky se vyjádřil, že tohoto Geyera potřebovati nemůJe/j poněvadž jen zahálí a překáží —"j „A Rabe?"

„Rabe se zapálil a upřel divný pohled na Geyera. Ten však hleděl na celou scénu klidně, nepromluviv slova. Zbledl však na smrt —* „A Rabe ho nepropustil? Nedal mu nelibost svou ■a jevo?"

„Naopak, ani ho neoslovil, tak že řiditel Hrubý se dal unésti rozčilením a pohrozil, že půjde bud on, nebo Geyer. Tu konečně Rabe řekl, že Geyer již zastane ákol, který mu bude přidělen. A tím affaira skončena."

„K neuvěření! Zlé to znamení pro Hrubého." „Ale dobré pro nás. Hrnbý, vida, že toho němého svědka svých činů odstraniti nemůže, je k nám ^ nyní jako milius. Ostatně, tento Geyer je nejdůvěr* nějším přítelem Rabeho a prý mu kdesi důležité služby prokázal. A proto mějme se tím více na pozoru, zvláště před tímto!"

V tom hudba skončena, a tanečníci vraceli se do sálu.

Mezi prvními přicházel právě mladý, hřmotný muž, téhož stáří asi jako Bystrý. Byl na svá léta velmi tělnatý a vysoké postavy, oblečen jsa v černý plesový úbor s bílými rukavičkami a takovou též kravatou. Byl výborem plesu.

Pohled jeho souhlasil s jeho hřmotným zjevem a vystupováním, bylt skoro drzý; ale tvář jeho byla dost pěkná, ač pohled hnědých, těkavých očí byl skoro nepříjemný a kolem hrubých, smyslných rtů jevil se tah bezohlednosti. Byl však částí žen a dívek kra- pinského okolí skoro obléháa. Byl to Don Juan krápinský a celého vůkolí jménem Břetislav Bardil, jinak drahý adjankt cakrovaru.

„Ty zde zalézáš jako jezevec?" pravil Burdil, přisednuv k Bystrému a utíraje s čela hojně perlící se pot. Pak uchopil plnou sklenici piva a jedním douškem ji vyprázdail. „A. vás, pane řiditeli, též taneo ■evábí?- obrátil se k Cyrilovi.

„Jsem unaven, půjdu záhy domů," odtušil Cyril.

V tom se zjevila Milada na prahu dveří. Mladí mužové ji pozdravili.

„Neaí zde můj otec?a otázala se Cyrila.

„Není, slečno. Ale přejete-li si, vyhledám jej," odvětil Cyril.

„Děkcji, není třeba. Ale vy tak málo tančíte; což vás to netěáí?"

„Tato výčitka by měla pro mne býti pobídkou. Ale mám omluvu."

„Ráda bych ji slyšela," odpověděla 8 úsměvem Milada. „Ale —" pravila náhle, „víte. co nového ?■ „Napínáte, slečno, mou zvědavosti" „Opustím vás zde. Jsem zvána rodinou paua Rabe, abych Blečnu Xenii doprovodila do mořských lázní. Bývají tam časté zábavy a nejvybranější společnost —• „Víru, bude vás odtud škoda, slečno Ia vmísil se svým klidným, zdvořilým způsobem v rozhovor Hynek Bystrý.

„Vy mne asi nejméně pohřešíte!" odvětila 8 úsměvem Milada.

„Kdož ví? Známo vám přece, slečne, že tan- ěiti nesmím. Jinak jsem vždy a ve všem k vašim službám la „Znám vás a vážím si vás jako dobrého a zábavného známého," odvětila bez ostychu Milada. „Ostatně ▼rátím se s Xenií v srpnu. Hodlá zbytek léta ztrá- viti u nás, v Krapinách. Líbí se ji zdeltf dodala se zvláštním, hlubokým pohledem na Cyrila.

Břetislav Burdil, který sličnou dívku téměř očima hltal, s úklonou nabídl ji své rámě, prose ji o taneček.

„Děkuji, pane Burdile; pojedeme hned domů a nesmím proto již tančiti, abych se nenachladila. Aha, zde je Xenie a otec. Vy zde ještě zůstanete, pane Žilino? Tedy dobrou noc, pánové!"

„To by byla kůstka, co, pane řiditeli?u zvolal b hrubým smíchem Burdil k Žilinovi, který, nevšímaje si ho, kolem něho kráčel k povozu panstva Dolanských. Burdil odešel do tanečního sálu.

„Škoda té dívky !u pravil k sobě osaměvší Bystrý, vyprázdniv sklenici vína. „Ten nešťastný Cyril si nerozumí. Uloví mu ji někdo před nosem —* V tom se vrátil do pokoje Cyril.

„Tys přece nejel s Dolanskými ?a zvolal s podivem Bystrý.

„Povozy jsou plny,* odtušil Cyril, usedaje jaksi zamyšlen k Bystrému. „Za chvíli zajede jeden pra mne."

„Ano, i v tom je kas intriky, co jsme zde viděli I" pravil vínem rozhovořený Bystrý.

„Možno-li? Kde ty to vše béřeš?"

„Vidím a slyším, co jiní nevidí a neslyší. Znamenal jsi zvláštní pozornost, kterou paa Rabe po celý čas zdejšího pobyta svého v kampani slečně Miladě věnoval?"

„Ano, bylo to poněkad i jiným nápadno. On však se někde vyjádřil, že to je v jiných zemích, snad v Anglii, zvykem, takovýmto zpfi9obem k mladým damám se chovati a že se k ní nemá nápadněji než k jiným."

„A nádherný zlatý, granátový šperk Miladě o Vánocícl^ darovaný?"

„Odvděčení se za pozornost a pohostinství Dala nských."

„A přece je v tom více. Mlavilo se o nadějích pana Dolanského. V tom došlo do Krapin z Liberce psaní. Mladý Rabe hned na to odjel do Liberce. Prý starý jeho otec obdržel anonym qí dopis, že ve všem tom pohostinství je ponze speknlace Dolanského na měšec pana Rabeho k zahojení dlahů velkostatku — zkrátka že Milada Rabema káplo jí ..."

„Ale to je padoušství!"

„Ano, jsou to pouze světské intriky a povídá se — a já s jistotou soudím, že je původem jejich bud Hrubý nebo Geyer. Mladý Rabe na žádost svého otce nastoupí prý obchodní cestu kolem světa či kam — aby z lásky k Miladě byl vyhojen. Zatím se milže leccos v Kr&pinách přihoditi a změniti —" „ZařÍDá mi v Krapinách býti nevolno.11 „Viď? Idy 11a zmizela, co se v ráji objevil had? Ion, milý hochu, já se ženami více zacházel a proto se ve všech těch křižujících se intrikách pohyboji jako ve svém živlu; mne nic nepřekvapí. Již jdeš? Vypij ještě tu sklenku vina se mnou,tt blábolil těžkým jazykem Bystrý. „Tak zřídka se vidíme. Svéřím se ti, mám divné zkušenosti — ohl ty ženy, ty ženy! Jdeš již opravdu? Škoda. Nuže, dobrou noc!"

„Škoda toho výtečného srdce a pevné hlavy," pravil Bystrý po odchodu Cyrilově, nalévaje si znovu vína. „Ale ženy, ženy — a potom ten had — ti ho uštknou a vypudí z ráje. Sem se nehodí. . .* 5.

Opět zazpíval skřivan ve výši na znamení, že odešla zima a v zápětí jako ohlas jeho ozval se skřípot plužních koleček na zemi. Nová chuť k práci probudila se v hrudi lidské a vše spěchalo do polí, i váti se s přírodou o živobytí. Cyril Žilina objížděl na své Lise panská pole. Byl slunný den počátkem dubna. Čatjté přeháňky činily sice pobyt pod širým nebem nepříjemným, bylot to pravé aprilové počasí, ale práci polní to neškodilo.

„Zase se žene babka od lesů," pravil starý lesní Skála náhodou u pole se zastavivší k Cyrilovi, který s koně slezl, aby ku práci secího stroje lépe při- hlédnooti mohl.

„Neuš&odí nám to, naopak, seschlé hrudy se spíše rozsýpají a za chvíli bude pAda suchá. Nu* jak je, lesní muži," pokračoval v dobrém rozmaru, „potáhnou letos sluky? Cítím zase po dlouhé době v sobě chuť, odpočinou ti si po denních trampotách na klidném stanovišti na čekání v lese —" „Letos budou sluky již pryč, přetáhly záhy. Ale za to bode hodně koroptví, a tu mohu již nyní slíbit dobré lovy."

„Co škodí, alespoň tedy na koroptve si počkám. Mohl byste mi do té doby vzíti k sobě do učení stavěcího mladého psa, kterého jsem právě i domova dostal — ovšem za řádné účtování útrat?"

„S radosti, pane řiditeli!"

Ý tom dojel k nim secí stroj, který dlouhým, přes sto korců výměry majícím, obdélným polem sem tam pojížděl.

„Nu, letos budeme dříve hotovi, co myslíte?" pravil spokojeně Cyril ke Skálovi. „A přece sejeme opět o sto měr více řepy než loni. Tento týden doděláme. Ale podívejte se na tu Mouchovou, jak vypadá. Před rokem bylo to děvče jako lusk. Poranila si tehdy při setí řepy nohu jakýmsi železem, tak že sotva chodila, a přece statečné celou bolest přechodila. Ale letos je jí jenom stín a na levon ruku zdá se bezvládnou . . ."

„Myslím, že ji ztratíme," vyprávěl jednotvárným hlasem starý lovec, n&krucuje kníry. „Škoda jí bude. Je to jedna z nejpilnějších a při tom nejskromnějších pracovnic. Při setí, vázání a při mlátičce nikdo se jí nevyrovnal."

„Mluvíte o ní, jakoby již byla pryčl Co se ji přihodilo?" pravil Cyril, pohlížeje s účastenstvím na statné druhdy děvče. Vysoká postava Monchové byla ku předa nachýlena; nebývala sice nikdy hezkou; silně pihovatá, osmahlá tvář a rusé vlasy nedodávaly tváři její přílišné krásy. Dnes však se zdála tvář ta skoro popelavoa a modré, hezké oči, dříve vždy usměvavé, nyní skoro zlomené, sotva že si troufaly podívat se někoma do očí. Pozdravila tiše Cyrila, nepozvednuvši k němu zrakft. Hůl s železným bodcem namáhavě držela v pravici, kdežto levici skoro bezvládně při těle nad pasnou měla složenu.

„Ahltf máchnul Skála skoro zlostně rukou. „Stará to historie. Hloupé děvče. Jsou všechny stejné, když se jedná o vdavky — jenom hr — již se na mužské věsí. Byli zde před rokem, jak vám známo, stavitelé továrních vysokých komínů, když se veliký komín v cukrovaru přestavoval. Jest těchto stavitelů málo v Čechách, neboť jest k jejich řemeslu potřeba nejen dovednosti, ale i odvahy a proto jsou hledaní a dobře placení. Jeden z nich, mladý, hezký, veselý chlapík, kolem děvčat stále se otáčel a líbil se všem, ale žádné tak, jako Mou- chové. Známost rychle pokračovala a stala se důvěrnou, když mladík holce slíbiJ, že si ji vezme. Když byli s prací v továrně hotovi, upomínala ho Mouchová na daný slib a on pravil, že si dojde pouze pro potřebné listiny domů, aby si ji vzíti mohl. Yeselé pitky a muziky se střídaly, peněz měl dost, ale najednou byl milý hoch v pracha. Zmizel, jako když se pod ním země propadne. Mouchová doptávala se na něho jeho soudruha a tu uslyšela, ie její nápadník jest již ženat a otcem rodiny. Mouchová svěsila nos. Děvčata se jí posmívala a ona chodila jako zmámena; známost nezůstala bez následků. To děvče vydržuje samo starou žebravou babičku a mladší sestra, která jefitě do školy chodí a bratra mrzáka. Její bába se potom věšela — ale uřízli ji. Mouchová však, chtějíc předejiti posměchu — vzala nějaký lék. Těžká nemoc byla následkem; stěží vyvázla. Levá ruka zůstala ochromena a ona stále pokašlává. Doktor řekl, že není naděje na uzdravení úplné —B „Škoda je jí —" řekl Cyril, jako pro sebe, sedaje opět na koně. „Divno," pokračoval v samomluvě, když se klusem vzdaloval, „od té doby, co zde velký kapitál opět zasáhl do života tohoto prostého lida, vznikl opět boj o život a pronikl až do nejnižších vrstev jeho. Opět to kolo rozhoupaného osudu, které vše pod svými loukotěmi neúprosně drtí."

ČáBť V.

1.

„Kde máte kontrolní klíček, pane Ratiboře?8 otázal se obtloustlý správce Haber svého adjunkta.

Ratiboř, který pěšinou právě celý uřícen přiběhl, zatím co byl správce pohodlně v bryčce do dvora hodinu vzdáleného přijel, prohledával chvíli marně hluboké kapsy svých spodků a svého kabátce, načež uzardělý studem pro patrné zanedbání povinnosti úřadní utkvěl pohledem, němě za odpuštění prosícím, na otylé tváři svého chefa.

„Zajisté jste ho zapomněli" pokračoval s výčitkou správce Haber, hněvem se zardívaje. „Ba, LEBU&B: Boj • kapitálem. ¿0 vidím ten klíček na hodina cesty odtud, jak visi na hřebíku u dveří kanceláře v Orličné !tf dodal posměšně. „Marně ho hledáte!" zvolal povýšeným hlasem, „a lidé, na osmou hodinu objednaní musejí čekat, potahy a celé hospodářství musí čekat a tak gruntovnímu pánu čas ukrádáme a zasluhujeme, aby nás vyhnal!"

Za panem správcem mhoural farisejsky, potutelně lisíma očima šafář Vlček, silný, vysoký, as padesátiletý muž s hladce oholenou, opálenou tváří, na mladého Žilinu úsměšným výrazem, neustále odka- šlávaje a přešlapuje s nohy na nohu.

Za šafářem stál mušketýr Matiaska, přezvaný Hvězdář, poněvadž pokaždé, když s milostivou vrchností mluvil (a k ní počítal též úřadníky panské), čepici smeknuv, hubený obličej s dlouhým špičatým nosem vzhůru k nebi, takořka do vodorovné polohy tbracel a bezvýraznýma, dobráckýma, bleděmodrýma očima stále se při tom usmívaje, po nebi bloudil.

Za mušketýrem stáli skoták a tři děvečky, hezké mladé, boubelaté dívčiny, s prázdnými pytly na obilí přes ruce převěšenými. Patrně je výjev ten a hlavně rozpaky Ratiborovy bavily, neboť sotva smích na uzdě držely. Pouze přítomnost rozhněvaného správce v náležitém respektu je udržovala.

„Doskočím pro klíček, jestli milostpán dovolí!" pravil s úsměvem, hledě někam přes hlavu správcovu do modré nebes dálavy, mušketýr Matiaáka.

„Já sám!" nabízel se horlivě na oko šafář, nehýbaje se s místa.

„Já, já, já!" ozvala se trojice grácií.

„Dojdu pro klíček!" řekl po opětném marném hledání Ratiboř.

„Tedy běžte, pane Ratiboře, a hleďte, ať jste ta brzy!" řekl správce úmyslně, nebot mohl Ratibora snadno poslati v zapřažené své bryčce, která nedaleko odtud nadarmo stála. „Víte, kde visí, — a vyřiďte paní, aby mne čekala asi za hodinu."

Ratiboř dal se rychlým krokem ze dvora. Za sebou zaslechl ještě poznámku šafářovu: „Co holt nemáme v hlavě, musíme mít v nohách !a doprovázenou hlasitým smíchem mladých děvčat, ba zdálo se mu i samého pana správce.

Sotva že však adjunkt se vzdálil, přijal správce na sebe opět úřadní vážnost.

„Zítra, šafáři," pravil, „počneme kosit otavy!"

„Jak milostpán poroučí, počasí je krásné. Začneme na Velkém rybníce jako obyčejně?"

„Nikoliv. Začneme z Malého rybníku, nejprve pro mladý dobytek a ovce."

„Liběji dovolit, milostpane. Já tomu počasí nevěřím. Mě píchalo již tři dni v nohou; dostaneme po tom dlouhém horku a suchu notný liják s bouří, strouha se rozvodní a než se dostaneme na Veliký rybník, otava bude po^kalena."

„Vy vždycky myslíte, šafáři, že všemu nejlépe rozumíte. Navykl jste si tak, poněvadž můj předchůdce vás nechal dělat, co jste chtěl. Proto chodilo to zde z devíti k jedné —" „Jak ráčejí poroučet. Sloužím milostivé vrchnosti bez mála už čtyřicet let. Ale posud se mnou byli páni spokojeni —" „Protože tu byli přede mnou samí —! Jděte na pole k potahům a na večer řekněte špičákovi Boreckému, aby se svou chasou začal časně z rána od lesa sekat 1" »Jak milostpán poroučí!8 řekl šafář. „Tedy na Malém rybníce?" opakoval, jakoby rozkaz chtěl míti před svědky ještě jednou potvrzen.

„Na Malém rybníce vy...!" rozkřikl se správce.

Šafář s uctivým pozdravem vykolébal se ze dvora, drže v pravé ruce malou motyčku na dlouhé holi, kterou se v taktu rozháněl.

Než minula hodina, byl zde celý zpocen Ratiboř.

„Konečně!" oddechl si správce Haber, před sýpkou sem tam přecházející. „Obraťte řepku, vydejte obilí na šrot a přijďte k snídaní," Nečekaje odpovědi vsedl do bryčky a vyjel ze dvora.

Chasa dala se do práce vesele hovoříc. Ratiboř přecházel mrzutě kolem. „Ten správce je pravý neotesanec," mrzel se, „ale má pravdu. Zapomínám se. Seděl jsem včera dlouho při knihách. Však se to po druhé nestane!" umiňoval si svatosvatě.

Asi za hodinu byl hotov, zamkl sýpku a ubíral se s upomínajícím ho o snídani žaludkem k Orličné. Na cestě potkal správce, stojícího u pracujících potahů při louce.

„Čekám na vás, p&ne Ratiboře!" pravil, vlézaje do bryčky. „Přisedněte!* Ratiboř nedal se dvakráte po dnešní procházce pobízet.

„Vy se k hospodářství nehodíte!" začal po cestě správce Haber. „Radím vám jako přítel; zapomenete někdy hlavu."

„To bylo dnes, vícekráte se to nestane," odvětil skroušeně, mírumilovně naladěný Ratiboř.

„Stále to slibujete a jste pořád stejný. Sedáváte celé noci u knih, nebo něco píšete a ráno jste nevyspalý. Tak to nepůjde —" „Čtu jen knihy dobré a myslím, že je lépe, sedím-li za knihami v noci, než abych se toulal po hospodách, jako moji kollegové —a „Vy vždycky myslíte, že musíte mít pravdu !tf odvětil popuzený chef, zapomínaje na úlohu přítele, kterou si sám osvojil. „Vaši kollegové ovšem chodí někdy po hospodách, ale je to lépe, než stále v knihách ležet. Oni mají alespoň všech pět pohromadě a nejsou roztržití, poněvadž nečtou romány a básně jako vy!a „Myslím, že vzdělávání posud nikomu neuškodilo a nemáme bo nikdy nazbyt. Náš národ zvláště —" „Vzdělání 1 Jaké pak vzdéláaí ? Latinsky k volům nebudete mluvit; také tomu rozumím a myslím, že jsem vzdělaný. Kdybyste vzal raději místo románů do ruky pluh nebo motyku. A národ vás také neuživí, s tím mi přestaňte. Hospodář musí mít stále oči v hrsti, stále je okrádán. Já starostí mnohdy ani nespím a vy čtete v noci romány a ráno zapomenete klíče!"

„Však dlouho vás zlobit nebudu! Zadám o přeložení."

„Třeba hned, pane adjunkte. Já o vás nežádal a tu mi posílá pan řiditel na krk rozličné protežé. Hospodařil jsem deset let sám a vydržím to ještě déle — " Za této příjemné rozmluvy přiblížili se k Orličné. Paní správcová čekala na ně již s výtečnou snídaní. Ale Ratiborovi nechutnalo, umínil si zdejší praksi co možno zkrátit.

2 V Krapinácli již senoseč odbyta, již i žně skončeny; přes strniště rozlehlých lánů zavál časem již chladnější větřík; dny se krátily.

V drnhé polovici Brpna uhodila však znovu neobyčejná horka; zem, jako litina vyprahlá, se rozpu- kávala, nať řepy žloutla valem a cukrovka ve svém nejlepším vývinu zaražena.

Řiditel cukrovaru Hrubý si to liboval a vyjel-li ve své ekypáži, doprovázen cheMikem Bystrým jakožto znalcem a ohromnou dánskou doggou, postrachem všech psů ve vůkolních obcích, říkával pan Rachotil, nájemce továrního hostince v Krapinách, chtěje mu zalichotit, že je „podoben králi Václavu IV.U Hrubý jezdíval do sousední vesnice Telin, kde s pány sousedy hrával v taroky, přes žírná role kra- pinská, kde nepřehledné lány řepy vedle žlutých, v žáru slunce se lesknoucích strnišť se zelenaly a vždy se usmíval, říkávaje sousedům, zasedajícím s ním ke kartám: „Pánové, to bude řepa, samý cukr z ní poteče, jen čtrnácte dní aby toto počasí ještě trvalo. Naléhám nyní již na řiditele Žilinu, aby v druhé polovici září začal s dobýváním. Kroutí se, kroutí; ale poslal jsem na něj pana Polanského a dopsal jsem vrchnímu Ha- manovi — ti mu zatopí. Bude muset!"

To řka, kroutil si spokojně levou rukou svou ryšavou bradu á la Valdštýn.

„Však on pan Žilina ví, proč nepospíchá," ozval se rozšafný soused Kozobud, nejzámožnější soused v Telinách.

„Je výborný oekonom," dodal statkář Nebo- vidský, jemuž pro jeho zámožnost jakož i pro sebevědomí, s jakým veřejně vystupoval, „velkostatkář" přezdívali.

„Ale nedělejte se směšným, pane Nebovidský," zasmál se výsměšně, kroulě prudce bradu, řiditel Hrubý. „On a dobrý hospodář! To já rozumím hospodářství lépe a nestudoval jsem jako on ve Starých Hradech. Jak on krmí! Bojí se každého větš.ho výdaje. Když jsem dal rozšířiti a vyčistiti pramen v Krapinách, žaloval na mne gruntovnímu pánu, že prý ta skála nikdy již nenaroste a že jsem pramen na vždy zkazil. A ejhle, nikdy neteklo potokem kra- pinským tolik vody, jako nyní, navzdor tomu suchu, jak nejstarší pamětníci ujišťují. Ignorant je, od nás teprve se musí naučit hospodařit, že ne, pane Staro- dubský?"

„Pane řiditeli, nepamatujete zde ještě taková sucha jako já, když vodu na hodinu cesty za peníze knpovat a dovážet musíme, studny na zámky uzavíráme a přes rybníček krapinský suchou nohou přejiti lze. A taková sucha zase mohou přijít," odvětil Starodubský rozšafné, klidným, důrazným hlasem.

Ostatní sousedé významně mlčeli, pohlížejíce do karet. Mezi nimi seděl přítel Cyrilův, chemik Bystrý, náhle se vyšinuvší na miláčka řiditele Hrubého. Hynek Bystrý zaánlivě pou^e piva si hleděl a se sousedem Starodubským rozprávěl, ale časem něco do své knížky si znamenal.

„Však jestli toto počasí ještě čtrnácte dní potrvá, jak si, pane řiditeli, přejete, nebudou moci panské potahy v té jako slitina vyprahlé půdě do řepy ani zaorat, sice polámou pluhy a strhají dobytek."

„Já bych la nic nezačal a kdyby mi továrna čistočistým zlatem platila/ přitakal soused Koni- pásek.

„E nech třeba všechno poláme a strhá la zvolal Hrubý. „Ale Žilina musí začít řepu dobývat, slyšíte ? on musí!" rozkřikl se, vyhazuje kartu. Padla mu špatná karta, a tu se Hrubý vždy a na všechno hněval.

3.

Týž den, k páté hodině večer kráčel Cyril Žilina, maje přes rameno přehozenu lehkou dvojku zadovku, k lesíku, ležícímu poblíže hranic statku krapinského.

Byl divně naladěn. Žně skončily výborně, neobyčejná úroda odměnila jeho píli, dařilo se mu ve všem. Ale bilance továrny a úplné sklamání v tomto směru zachmuřily jeho prvotní naděje.

Po žních nebylo před dobýváním řepy vážnější práce. Mlátilo se strojem a klidila otava, což při výtečném počasí bylo téměř hračkou. Příklad Cyrilův a jeho štědrost, spojená se spravedlivým pokud možno posuzováním vykonané práce a povzbuzováním pilných hojnými odměnami, neminuly se s účinkem. Lidé se k němu do práce téměř hrnuli, — navzdor konkurenci, kterou cukrovar zvýšením úrovně mzdy zavedl, — dle starého českého přísloví „že podle dobrého pánajdobrá jízda bývá." Lidé byli mu téměř slepě oddáni, ne-li z lásky, tedy z vyhlídky na dobrý zisk a humánní jednání.

Cyril kráčel zamyšlen ku předu, maje pro horko kabátec porozhalený. Čím dále se vzdaloval Krapin, tím více jakoby jakási tíže s prsou se mu svalovala.

Byl též nyní život tam v Erapinách jednotvárnější — to si mimovolně přiznával od té doby, co slečna Milada se odebrala k Rabeovým do Liberce a odtud se slečnou Xenií odjela do mořských lázní v Sche- weningách.

Teprve nyní,. když mu nebyla na blízku, pozoroval Cyril, že mu přítomnost Miladina není lhostejnou.

Měla se sice koncem srpna s Xenií vrátit do Erapin, ale posud, ač se konec srpna blížil, o návratu jejím žádná zpráva nedošla. Zajisté se jí v Sche- weningách dobře dařilo.

Ovšem měl Cyril vždy práce dost a zapuzoval přísným plněním svých povinností veškeré myšlénky osobní, které mimovolně na nás se hrnou, jsme-li sami sobě ponecháni. Dnes poprvé si vyšel, aby zkusil svého nového stavěcího psa Boje, kterého měl lesní Skála s sebou přivésti.

Y myšlenkách dostihl okraje nízkého háje, skládajícího se nejvíce z bříz a mladých smrků, borovicemi promíšených, který pokrýval úbočí přívaly hluboce rozryté, hlinité, žlutavé půdy. Na obzoru se černala tmavá stěna borového lesa. Na pokraji tohoto lesa Cyril, odhodiv klobouk a opřev dvojku o strom, usedl do vysoké trávy. Obzor nebyl zde valný. Před ním dlouhý lán řepy, za ní jetel a něco strnišť, dílem zoraných. Za jeho zády temněl se les. Bylo úplné, mrtvé ticho a vůně pryskyřice a mateřídoušky plížila se vzduchem, který se zdál těžký, dusný. Též obloha byla dnes tmavější a k obzoru prošedivělá, jakoby výpary přesycená. Mimo vrzání cvrčků a bzučení much ani hlásek se neozval. Málokdy zašvitořilo ve výši několik ai sem se odváživších viaStovek. Daleko v polích krákorala hejna vran, kavek a havranů, kteří z rozsáhlých lesů na severn až sem na kořist do řepnatého kraje přiletovali a s pootevřenými žízní zobáky řepou se procházeli.1) Párek racků, či jak zde lidé říkají „bílých vran", poletoval nad poli; vznášeli se zticha, mávajíce štíhlými čer- navými perutěmi a ohlížejíce se svýma v černé hlavičce blyštícíma očkama bystře po kořisti. Na dálném obzoru vířilo hejno špačků jako mohutný, obrovský, pohyblivý zvon, měníce stále pohyby svými jeho tvar, tu do ohromného prstenu se svinujíce, tu do výše jako černý mrak se nesouce, aby zmátli krahulíka nad nimi kroužícího.

Cyril zapálil doutník a pozoroval tento zápas bezbranných ptáků s dravcem.

„Všude boj — od nejvyššího k nejmenšímu... Hle hle, kterak ho obelstili! — Též já vyšel do boje, z počátku na zkušenou a nyní do pravdy. Minnl již dávno rok, strýcem mi vyměřený. Já mu dopsal, aby mne bud závazku sprostií, anebo mi lhůta prodloužil. Zaslal jsem mu správně úroky z kapitálu uloženého do společného podniku — ale žádná odpověď mne nedošla, mimo stručné potvrzení obdržených peněz. Vylíčil jsem mu překážky s počátkem našeho podniku nutně spojené, nevýnosnost první kampaně, která bohdá v budoucnosti nahrazena bude mnohonásobně — ale žádná odpověd. Což kdyby teprve věděl, že jsem mu úroky zaslal ze svého kapitálu, že podnik je passivní, že jsem musel dosazovat a že malý můj kapitál se téměř o dva tisíce zmenSil — co by torna řekl? Ale nemoha couvnout. Vidím, že mi nastává skutečný zápas o existenci, o čest, a musím ho podniknout bud vítězně aneb v něm čestně pod- lehnouti. Matka nepíše také nic více, nežli že jsou všichni zdrávi a žně šťastně skončeny. Žehná mne a strýc mne pozdravuje — o Ireně ani slova. Ani na mou přímou po ní otázku — nedala odpovědi. Irena. . a tu se zamyslil, sleduje dým svého doutníku, kroužící mu nad hlavou a plašící hejno komárů ve vířivém reji nahoru dolů se míhajících.

„Nač vlastně to vše podnikám? Co z toho všeho budu mít? Co?" otázal se a máchl rukou, vzrušen touto myšlénkou. „I když zvítězím, pro koho to vše? Kde je ten cíl? Bohatství? Ano, ale to má býti jen prostředkem k dalšímu působení. Ale kde je to působení? Neměl-li Bystrý přece pravdu, nazvav mne idealistou? Vidím, že dosažení toho reelního ideálu ustupuje jako kafdý ideál, když se již již domníváme, že se mu přibližujeme. Druhý rok plyne, co jsem na Krapinách. Založením cukrovaru jsem se domníval, že jsem blíže ideálu, sobě vytknutému; a Katím teprve tim podjal jsem se urputného boje s lidmi a přírodou, o kterém nevím, jak se skončí. A dejme tomu, že vše se zdaří — musí se to zdařit 1 — co potom ? Léta uběhnou a pro koho se namáhám ? Kde zůstanou stopy mého působení? Irena ?! Cil reelní byl by blízký — ještě dnes. Rodina? Cítím, že bych v ní a s ní pracoval jinak, snad lépe, odhodlaněji? Podpora snah národních? Vše se rozplývá v neurčito: Kdy začne to pravé působení? Jsa literátem, mohl bych působiti se zdarem, snad jako moji kollegové dávní; částečně jsem to již dokázal a zů.

stala by po mně alespoň čestná památka. Ale takto, dnes, zítra, ale jistě dříve či později nastane konec všemu: — někdo, něco, mrští mnon o zem, ztratím vědomi a vrátím se tam, odknd jsem přišel — a co po mně zůstane? Kam podějou se horoucí mé naděje, plány, kam snahy, býti pro obecné blaho činným ? Smrt...?" V tom zavál z lesa teplý větřík, jakoby Cyrilovi někdo neviditelný ve tvář vdechnul — hebké jehličí borovic zašumělo z hluboká, jako povzdechnutím jakési obrovské bytosti, snad přírody.

Mimovolně ohlédl se Cyril za sebe do lesa. Tam stály načervenalé kmeny borovic a za nimi se něco v hlubině lesa černalo: pozadí neurčité, tmavé. Cyril se odvrátil a hleděl před se do šíré, usměvavé krajiny.

„Smrt — co je to smrt?" mihlo se mu hlavou.

V tom zazněl za ním hluboký hlas a k němu se donesla dosti z blízka, nepravidelně polo prozpěvovaná, polo mluvená slova: „Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel, S o ni chodím jako pán, o ni budu zakopán .. .a Zároveň ozvalo se praštění suchého klestí, pěkný, mladý pes s lesknoucím se kolem šíje obojkem vý- skočil z houštiny a lichotil se k mladému muži.

„Bojil Jdi, blázínku!" odstrkoval Cyril pěkné, štíhlé zvíře, které ho v návalu náklonnosti vší moci vlhkým čumákem na ústa políbit chtělo. „Jdi, blázínku, spálíš se! Vidíš, tu to máš!" děl se smíchem Cyril, když nezkušený ohnivý pes o oharek cigara zavadiv nosem, kýchati počal.

p Y tom vystoupil z honštiny též starý lovec Skála.

„Máme čas, pane řiditeli," pravil. „Počíná chládek a koroptve jsoa před horkem posad v řepě schované. Sem, Boji!" volal na psa a nvázal ho na šňůra ka své brašně, na které se již hoapal párek zastřelených koroptví.

„To vy jste brnčel, chci říci zpíval tu starou, českobratrskou píseň?" otázal se, vstávaje a bera pušku, s úsměvem Cyril.

„Nevím, jaká je to píseň. Moje babička ji často vstávajíc, lehajíc zpívala a tak jsem si ji pamatoval; líbí se mi."

„Ale vy máte již pár pěkných, přebarvených koroptví! Ani jsem vás neslyšel vystřelit. Slyšel jsem jen, jakoby bylo něco tam v té roklině povzdechlo, zašumělo a po odezvě v lese zase to utichlo. Myslel jsem, že je to rána daleko v hraběcím."

„Zastřelil jsem je v Suchém dolu. Odtamtud není za toho vedra dobře ránu slyšet. Jsou nyní tam v řepě."

Podařilo se oběma lovcům koroptve najiti. Skála a Cyril zastřelili z nich po jedné. Ale marné bylo další pídění se po nich, ač dobře viděli, kam zapadly.

„Jakoby je země pohltila!" slobil se starý lovec. „Boj také nemá v tom horku žádný čich. Měl by se napít. Víte co, pane řiditeli, sedněme tamhle na mez a vyčkejme, až se budou svolávat Já je pak zajdu a vy počkáte u lesa."

„Dobrá," řekl spokojeně Cyril. Vrátili se na kraj lesa, kde Skála spářoval zastřelené koroptve.

„Tak pan Kůra měl dnes svatba. Nu dobře, že to tak skončilo. Nebyla ta známost k dobrému a snad ani to dále nebude —" „A proč?" otázal se Cyril, chtěje znáti náhled starého muže.

„Víte, jsem jen prostý člověk — ale rovný k rovnému. Ona se pro něho nehodí * „Nemohl jinak. Domlouval jsem mu dost, bránili mu i rodiče,* pokrčil ramenoma Cyril. „Ostatně, Kůra je pilný člověk; tisíce podobných sňatků se uzavírá a jsou šťastny. Má nyní pěkné příjmy a může vyjít."

„Yíte, co mi pan Kůra po své svatbě řekl?" otázal se starý lovec, hryže dle zvyku své dlouhé» špičaté kníry, což bývalo znamením pohnutí jeho mysli, a obraceje své velké fclyštící, sokolí zraky k Cyrilovi.

„Nuže?" otázal se Cyril, nabízeje mu doutník. „Ale zapalte si, lépe se to vypráví."

„Děkuji," odmítl Skála. „Nekouřím nikdy. ,Jsem rád, že je ta komedie odbyta/ řekl mi pan Kůra, ,budu mit alespoň pokoj a velebný pán bude moci pokojně spáti, je zaplacen1."

Cyril svraštil čelo, srovnávaje to, co sljšel, s tím, co s Kůrou mluvil.

„A konečně má pravdu!" pokračoval Skála, hryže prudce kníry. „Nevěřím také těm kejklům..."

„Aj," pravil překvapen Cyril. „Vždyť chodíváte, tuším, každou neděli do kostela?"

„Ano někdy — to je něco jiného. To je starý zvyk a potom k vůli mé staré. Ale jinak ničemu nevěřím. To vše je vymyšleno jen na lid, aby platil pánům a velebníčkům —" „Čemu tedy věříte?u ©tázal se Cyril, hledě do vrcholků borovic a skrze ně do prosvítajícího nad nimi modra oblohy.

„Ničemu!" pravil Btarý lovec s podivným úsměvem. „Kdyby byl pánbůh, jak nám kážou, nezůstalo by tolik nespravedlností na světě nepotrestáno. To vše je vymyšleno. Podívejte se na mne, pane Žilino: býval jsem zámožným rolníkem a čím jsem dnes? Celý den se vláčím v dešti a bouři, v zimě v létě, za třeskuté zimy a za úpalu vedra se svou puškou po lesích a polích. A kdybych dnes onemocněl — umru hlady."

„Však pan Dolanský a já vás meopustíme!"

„Nebožtík kníže, kterému Krapiny dříve patřily, řekl mi: ,Pojcřte, Skálo, ke mně za lesního. Budete mít do smrti zaopatření a můžete chodit při tom se svou zamilovanou puškou dle libosti.1 To já, rozumíme, před rokem 1848, jako mladý selský synek rád si zapytlačil. Znal jsem lépe než kterýkoliv hajný, kde se líhnou koroptve, a zajíce jsem měl v revírech vůkolních spočítány. Prodal jsem tedy statek, půjčil jsem knížeti peníze, který mi dal za ně několik potištěných papírů — byly to akcie tehdejšího cukrovaru. ,Nyní jste, Skálo, jako můj společník, jako pán a služebník!' řekl mi tehdy kníže. Cukrovar padl, knížeti prodali vše a já byl hotovým žebrákem. Zbylo mi jen pár těch potištěných papírů. Jednou, když bylo v Krapinách posvícení a kolovrátkář před mým barákem hrál, dával jsem mu za každou písničku po jedné akcii. Zněly, jak na nich stálo tištěno, na dvě stě zlatých. Nechtěl je ani, když jsem mu je dával všechny a zahrál teprve, když dostal krajíc chleba a krejcar. Tu mne popadla lítost a já ty akcie roz- trhal. A nebyl jsem já samotným. Tak ožebračeno, nebo alespoň ošizeno mnoho jiných. A kníže pán? Nic se mu nestalo!"

„On za to, Skálo, nemohl; byl ošizen jinými. Tím cizozemcem z Pruska, víte ? Barellou ?"

„Vím to; kniže byl dobrý pán. Ale kdo mi to nahradí a mé rodině? Já už tu dlouho nebudu a nějak to doklepu, ale mám pět synů a dvě dcery. Ti se musí mozolit a dřít do smrti. Pravím: není spravedlnosti na světě."

„Ale po smrti?"

„Ani po smrti. Co my víme o tom, co bude po smrti? Nic! Skončí to s námi jako s jinými a nezbude po nás ani památky..."

„Vy tedy v nic nevěříte?"

„V nic!" pravil pevně, opět s oním zvláštním úsměvem starý lovec.

„Ani v duši — v duchy ne?"

„V duchy — to je něco jiného. Ale ani v ty ne. Viděl jsem leccos a prožil na světě přes sedmdesáte let Mnoho jsem slýchával — ale to jsou babské povídačky a vymyšlené věci těch... Nikdo ještě ducha neviděl, já také ne a bývám celé noci od mladička v lesích a polích. Jen jednou..."

„Aha přece! Nuže?"

„To nebyl duch, to byl černý pes — takový, co v noci chodí — bylo nás mnoho a šli jsme veselí z honby, když se nám zjevil. „Já řku," prál ke mně Venca Kroupů, „nevidíš tu obludu, co běží s námi stejným krokem po levé straně u cesty ?" — „Vidím ji!" odpovídám stejným hlasem zticha; — a viděli ji všichni; šlo nás po pěšině od Kutin řada mužů. Hvězdy svítily a mohlo být as k půl noci.

♦ Psi, kňučíce, pletli se nám pod nohy s ohony schlípenými — a najednou, jako když si řekneme, všichni jsme utíkali a nezastavili jsme se až v naší vsi a ten vlk, či co to bylo — zvíře jako tele — stále běželo podle pole nám po levé straně. U vsi to najednou zmizelo.® „A proč jste na to nevystřelili?" otázal se Cyril.

„Ani nám to v té chvíli nenapadlo. Báli jsme se," řekl prostě Skála.

„Tak vidíte 1" řekl s úsměvem Cyril. „Když mohou duchové zvířat obcházet a strašit, mohou býti i jiní duchové."

„To bylo jedinkráte v mém životě; vícekráte jsem nic podobného neviděl a proto tomu již ani dnes nevěřím. Byli jsme tenkráte všichni silně na- chmeleni a kdož ví, co to s námi běželo, snad nějaký zatoulaný pes ze vsi Kutin, kde jsme pozdě do noci v karty hráli, pili a tančili —" V tom se ozvalo z řepy volání koroptví, tu blíže, tu dále: „Číří — čí — říl" Boj, dosud klidně ve trávě ležící, povstal a počal větřiti.

„Ticho, Boji!" řekl zticha Skála, vstávaje se země. „Jest čas, pane Žilino. Postavte se zde u lesa, zajdu řepu polokruhem."

Nečekaje odpovědi natáhl starý lovec tři západy kohoutků své staré dvojky a dávaje psu rukou znamení, aby za ním z ticha šel, vzdálil se beze slova a brzy Cyrilovi s očí zmizel.

Cyril natáhnuv taktéž kohoutky své zadovky, postavil se na okraj lesa k řepě.

UBUfiJB: Boj • kapiláte. \\ „Divno," pravil k sobě s úsměvem, „s jakými povahami se ve svém životě setkávám. Můj přítel Bystrý, účetní Kůra a tento starý traper Skála k stejným došli v životě výsledkům. Jsou to ja- císi nihilisté — a přece se žádná běžná šablona moderní na ně nehodí. Jim též nenapadá aai dělat propagandu, jako tak zvaným nibilistům raským. Oni prostě došli k těmto výsledkům a hledí s tohoto stanoviska na svět.

Skála nevěří v nic a přece svým vlastním životem to popírá, neboť je nejpoctivějším člověkem, kterého pod sluncem znám. Jak si mám tento odpor vysvitliti? Proč dle toho nejedná, když nahlíží, že vše je nespravedlností na světě a nemá celý ten neobsáhlý vesmír zdánlivě žádného cíle ? Právě na opak, nikdo nehájí majetku mu svěřeného horlivěji než on, neboť je postrachem zlodějů široko daleko. Proč se nemstí na společenském zřízení, které — dle jeho domnění — jej nespravedlivě ochudilo? Nečeká odplaty za svůj ctnostný život za živa ani po smrti a přece je ctnostným a poctivým od kosti. Kde je ta tagná zpružina jeho jednání? Není to výsledek sta o snad tisíceletého procesu toho národa, jehož je článkem nepatrným? Není to jakási vrozená intel- ligence, nečerpaná z knih filosofických, nýbrž zděděná a zušlechtěná^vlastním pozorováním a posuzováním života běhů? Jak divným jsme my národem a co vře všechno pod touto na oko klidnou hladinou jeho povrchu? Chemik Bystrý, mladý člověk na výši dneiní vědy stojící, přišel k podobným výsledkům, jako méně vzdělaný Kůra a nevzdělaný Skála, který se učil pouze nejnutnějšímu čtení, psaní a počtům a od svého mládí, tuším, knihy do ruky nevzal. Jaké duševní síly k tomu třeba, aby stál poctivě a pevně na svých nohou ve víru života při své nevěře! A jaký to rozdíl mezi tímto Skálou a oním Karatějem Tol- stého ve Yojně a míru: Jak mne pohnulo líčení tohoto prostého ruského mužíka, od kterého se hrabě Be- zuchov-Tolstoj, učil — po jeho mínění — duchu pravého křesťanství! A přece Karatějev-Tolstoj i český Skála jsou synové jednoho národa, jsou Slované. Má snad přece pravdu mladý Rabe, že někteří národové jsou inteligentnější a jiní inferiornější? Ne, a tisíckráte ne! V našem lidu je podobný silný tah hloubavé povahy, jaký Tolstoj, Turgeněv a jiní v ruském člověku nalezli. Tolstoj konečně ve svém učení neřekl nic nového. My Čechové již dávno prošli nejčistším výkvětem křesťanství, které Tolstoj teprve hledá, školou českobratrskou, a že tento domnělý neznaboh Skála je též duševním dědicem českých bratří, dokázal dnes mimovolně, zpívaje starou jejich písničku. Ale to vše má náš národ za sebou 1 On prošel daleko trpčí školou, než Rusové, kteří sice svou víru a národnost zachránili si ryzejší, ale neprošli tou křížovou cestou Golgathy jako my! Oni i při návalech Mongolů zachovali na díle alespoň své náboženství, třeba v ponížení i mukách vždy, národnost svou pak pod svými knížaty vždy neporušenou. Na tu jim sveřepý Tatar nesahal. Národ náš však průběhem necelého tisíciletí třikráte změnil svou víru: dvakráte dobrovolně pod heslem pokroku a po třetí násilím. My nemůžeme se vrátiti tam, kde jsou Rasové, bylo by to reakcí, a marný je sen dobromyslných lidí, kteří blouzní o tom, že Čechové by mohli přijati pravoslaví! Je to jako a dvěma bratry, z nichž jeden by v pohodlí a přeli* pychá bohatství na zděděném statkn hospodařil, jako jeho dědové, střádaje jmění a rozmnožuje rodina, kdežto drahý do světa vystrčen, prací a mozoly rukoa svých by vydělával trpce zasloužený chléb a hájil krušně život. Když pak si dobude svého jmění a život obhájí: oč že bude jinak pohlížeti na svět než jeho z domova se nehnuvší bratr? Bude otrlejší, snad i intelligentnější v obcování s lidmi, zajisté však bude praktičtější, širšího rozhledu a skeptičtější . . ."

„Bác — bác!" zazněly v tom výstřely a nad řepou se zakouřilo. Zároveň letělo s hlasitým voláním velké hejno koroptví kolem Cyrila. Ten spustil sice obě rány, ale koroptve letěly dále; pouze jedaa z nich, oddělivši se, zapadla blízko do řepy. Hned po tom objevil se Skála, nabíjející znovu svou dvojku.

„Co padlo?" otázal se Cyrila.

„Nic!" odvětil tento s poněkud nevrlým úsměvem. „Jedna odrazila se tamo do řepy. Bude na měkko střelena."

„Pozor, Bojil" zvolal Skála, veda psa k naznačenému místu. Pes zarazil a koroptev vznesla se stěží do výše. Nová rána Cyrilova ji povalila.

„Střílíte dnes špatně, pane řiditeli!" řekl s dobráckým úsměvem starý lovec.

„Go plátno; vyšel jsem z cviku. A vy?"

„Mám nyní dvě. S tou a čtyřmi dřívějšími máme jich sedm."

„Nešťastné číslo!" odvětil žertem Cyril. „Měli bychom ještě jednu do páru dostati. Zapadly tamhle do mlází."

„Dostaneme bouři," děl Skála, ohlížeje se k západu. „Ostatně nyní již nedržejí, je chládek a za chvilka nebude na muška vidět. Nadělali bychom jenom mrch a proto myslím, abychom se vrátili k domovu."

„Pojcřme!" řekl lhostejně Cyril.

„Ale Boj se drží výborně!" řekl horlivě Skála. „Je však příliš měkký. Nesmíte ho příliš citelně trestat, pokyn dostačí, poslouchá na slovo. A kdyby někdy se zapomněl, tedy stéblo slámy dostačí; když ho jím švihnete, bude dělat dobrotu a kňučet jako při výprasku karabáčeml" „To mě těší," pravil Cyril, hladě pěkné, na něho vyskaknjící zvíře. „Ale hleďme, slunce se schovalo za t«iavý mrak, který jsem před chvílí nepozoroval. A co to po silnici rachotí?"

„To hřímá 1" Vítr opřel se do borovic, které klátily tmavými větvemi jako oživlýma rukama v povětří. Nebe bylo posud úplně jasné a tmavomodré. Pouze západ pokrýval nízko posud stojící mrak, šedý, jako z kalené oceli, na okraji ozářeiý sluncem za ním skrytým a zdánlivě s obzoru se nehýbající.

Cyril naslouchal hlasům přírody z lesa a polí se ozývajícím. „Déšť přijde právě vhod," pravil. „Řepa je celá zaražená a zase se zotaví. Nebylo možno ani zaorat."

„Dobře že slečny již jsou doma," pravil Skála.

„Slečny? Jaké slečny?"

„Naše slečna Dolanská s tou cizí Rabeovou."

„Kdy přijely?" otázal se Cyril poněkud vzrušen.

„Právě když jsem šel z domova sem, zahýbal s nimi kočár k zámku. Přijely odpoledním vlakem."

„To přijdou koroptve právě vhod. Škoda, že jsme osmou do páru nedostali. Ale pospěšme. Na západě se blýská, jakoby nebe hořelo —" „Snad to vítr rozežene," odvětil Skála.

4.

Y malém, ale útulném parku při zámku v Kra- pinách táhla se alej starých kaštanů přímo k zelené besídce, zastíněné hustými listy zimozele, psího vína a jasmínu. V této besídce a pod kaštany bývalo za letních paren nejpříjemnější, vždy svěží místečko. Byla to jako oasa v poušti, jak říkával Cyril paní Dolanské. Po obou stranách tohoto stromořadí pak byly záhony pečlivě pěstovaných květin, které vzduchu příjemnou vůni svou sdílely.

Sem se utíkávala za letních, horkých dnů obyčejně rodina Dolanských; zde svačívala a někdy i večeřela. Pod košatými korunami kaštanů měla „divoká, ale hezká Olginka", jak ji stará teta z Polska, občas Krapiny navštěvující, nazývala, roze- pjatu svou houpačku, kde po učení se slečnou Du- rieux trávila chvíle prázdně. A tímto stromořadím navracel se nejraději v létě Cyril s polí do svého bytu v zámečku.

Téhož odpoledne, kdy sobě Cyril do lesa se Skálou vyšel, odbývala rodina Dolanských pro přílišné vedro svou odpolední siestu v chladném stínu pokojů.

Pod kaštany byl postaven zahradní stolek a při něm několik zhruba pracovaných zahradních židlí z bezového dřeva. Náčiní čajové, dosud na stolku stojící, svědčilo, že zde dva lidé svačili.

Na stolka povaloval se též rám se začatým vyšíváním a několik knih. Na jedné z březových židlí seděla v pohodlné, domácí toilettě Milada, držíc kniha v race. Ale odpolední mrtvo srpnového dne účinkovalo též na ni. Téměř násilně časem otevírala kližící se oči, aby ve čtení pokračovati mohla. Konečně jí vypadla skvostně v červený safian vázaná kniha se zlatoa ořízkou hlačně na zem do píská . . .

„Hahahal" ozval se zvonivý, dívčí smích, který jakoby zazníval s větví kaštanů, až k zemi visících. y „Tebe jak náleží baví hrdinové pana Freitaga!tf Milada rychle spánek s těžkých víček setřásla, zdvihla se země kniha a pečlivě ji očistivši, odtašila, atajujíc zívání: „Je to vskatka zábavný román !"

„Vyřídím to pana Stanglovi ze Stangenau," pokračoval s komickým pathosem dívčí hlas z hastého pletiva kaštanových větví. „Pozornji tě již hodnou chvíli, jak tě mythický hrdina germánský, „Ingraban" tuším se jmenaje, bavil, jak jsi byla zahloubána do jeho čtení tak, až ti na zem upadl. Bavila jsem se tvým komickým namáháním, kterým jsi se snažila knihu před nosem v rovnováze udržeti a jak jsi oči s namáháním, jako tonoucí otevírala. Již mne to počínalo však nuditi, když mne pád Freitagova Inga- Ingrabana na zem z první dřímoty vyrušil."

„A tys ji přečetla?" tázala se s úsměvem Milada.

„Já? Co ti to napadá?" odvětil poněkud líně hlas s větví. „Takové zdlouhavé čtení . • . není to beztoho pravda 1" \ „Jest to dost hezké," odporovala mdle Milada. „Ale Preitagovo „Soli und Haben" je hezčí — " „Poněkud," odpověděl hlas po malé pause. „Alespoň jsou to lidé jako my; ale také se mi to nelíbí. Líčí vás tam, Slovany, jako Indiány ..."

„Nás Čechy ne!" odvětila živě Milada.

„Tedy Poláky — vše jedno. Je to nemoderní, zastaralé. To bylo v ScheweniDgách hezčí, viď, Milado?" ozval se opět s větví hlásek poněkud živěji. „Posud cítím příjemné teplo mořských vln, tak laš- kovně k mým nohám se tulící o tělo mé objímající — ach! to byla rozkoš!"

„A pak ta společnost, hudba, zábavy ? Nestýská se ti?"

„Ah — ani za mák!" odpověděl hlas ze stínu větví s upřímným smíchem. „Ti fádní lidél Všichni na jedno brdo. Jen starý major von Blumenthal byl zábavný."

„Hahaha!" zasmála se upřímně Milada, „á, onen fešácký lieutenant, který se ti stále dvořil?"

„A tobě také!"

„A mladý bankéř Sonnenstrahl !"

„Kolozubý!"

„A pan továrník Valovský!"

„Holohlavý! Leskla se mu vždy lebka, když nás pozdravil, jako když jistá ryba z mořských vln se vynoří. Nazývá se tuším hňup . . ."

„Ale otec tvůj a bratr si ho váží!"

„Ah — dej mi s ním pokoj, dala jsem mu košem..."

„Panu Valovskému?" s netajeným údivem zvolala Milada.

% „Proč se divíš?" odvětil s výše dívčí hlas líně a -netečně. Znám ho příliš dobře . . " pokračoval, prodlužuje slovo „příliš" se zvláštním přízvukem, „a ještě lépe ho zná moje matka..."

„Aj! není z toho tedy nic?"

„Ten se zde více neokáže. Oine3l si koš tak těžký, až mi ho bylo skoro líto; namáhal se pod jeho tíží tak, až se mu jeho lysina leskla jako zapadající slunce 1" „Tys ukrutná, Xenie!"

„Nejsem Milado! Jsem prostě děvčetem. Vzala bys si muže, kterého nemáš ráda — ba, kterého si nemůžeš ani vážit? Nota bene! předpokládajíc, že bys mohla svobodně voliti?!"

„Nikdy!" zvolala určitě Milada „Brr! raději bych políbila tvého krásného Terasa, který na mne vždy zuby cení, když ho chci jen pohladit!"

„Hahaha!" zvonil opět rozmarně hlásek s větví. „Tedy vidíš! Já také ne."

„A co žádáš na svém vyvoleném? Odbyla jsi poručíka Horstenfelda, bankéře Sonnenstrahla, továrníka Valovského — snad bys nechtěla majora Blumenthala?"

„Vidíš !M ozval se opět líně s větví dívčí hlas po malé pomlčce. „Lépe než všichni ti slaďoučcí panáčkové líbil se mi usedlý, přísný, ale zábavný major, a to právě pro to, že mi nikdy láska nevyznával!"

„Máš bizarrní myšlénky!"

„Nikoliv. Žádám na muži, kterého bych jednou poctila svou rukou, prostě jen — nesfalšovanou náklonnost, které se v románech říká láska."

„Láska!" opakovala snivě do výše korun tmavých kaštanů hledící Milada. „Co jest láska?!"

„Ptáš se, co jest láska? Neni po mém náhledu pro ni definice platiči všem. Každý ji definuje po svém způsobu, a poněvadž jsou nesčislné odstiny lásky, jest právě tolikéž definic o ní. Krásný výrok Gflthův o bohu, v zahradě Martině, je právě zas jen definice specificky G&thovská. A tak to máš též s láskou. I nejduchaplnější definice nepraví nám vlastně nic jiného, než to, co to které dachaplné individuum cítí. Jiný totéž cítit nemůže. A praví-li tak někdo, nebo domnívá-li se tak, je to pouhý sebeklam. Láska se vůbec definovat nedá. Co o božství neb o lásce člověk deklamuje, bud si to třebas to nejvznešenější, čeho schopen jest, jsou přec jen pouhé vlastnosti Boha nebo lásky — či opět dle Góthe: pouhý dým, zahalující světlo nebeské . . . Nepotřebuji, aby měl můj vyvolený jmění, hodnosti, ba ani, aby náležel k tak zvané haute volée . . . Přeju si jen, aby byl celý muž a poctivý člověk, ovšem vzdělaný, který by mi, nota bene I nedělal před světem ostudu, tedy žádný hlupák, a s kterým bych mohla při svém millionu jmění — tolik prý mám dnes uloženo — slušně žiti. Jmění mé do té doby ovšem ještě vzroste — ale to jsou hlouposti. Nyní víš, co si přeji a posncř sama, nejsou-li mé požadavky co nejskromnější. Ale kdož ví, zdali takového muže najdu. Snad si vezmu přec jen starého majora..."

„Tys šťastna..."

„Šťastna ! a proč ?"

„Máš velké zknšenosti a zachovala jsi si při tom ryzí cit a dobré srdce ... A hlavně — jsi ne- odvislál" „To si nemysli! Rodičové moji střehoa každý můj krok!"

„Ale až budeš plnoletá, bndeš moci dělati, co budeš chtít!* „Neprovdám-li se dle přání rodiny, vypadne na mne pouze onen million .. ."

„Slušná to summa!" řekla s mimovolným povzdechem Milada.

„Aj, ty vzdycháš ?"

„Z ánavy... Je dnes takové vedro... Ani večer není oddechu ..."

„Ah kdyby zde tak byly chladící vlny mořské, hned bych do nich skočila... Ale ne!a dodal hlas se vzdušné výše opět líně. „Zde jeto přece hezčí!"

Větvemi zavál chladný vítr a zároveň prokmitl haluzemi odlesk blesku, ozářivší na okamžik půvabnou tvář Xenie Rabeové.

„Aj, to je příjemný, vlahý větřík!" zvolala tato, povstavši trochu v rohožce, rozepjaté mezi mohutnými hustými větvemi dvou kaštanů. „Připomíná mi trochu chladící vánek mořský v Scheweningách. Jen duj, větérku, duj!" pokračovalo děvče, odhrnujíc s tváří bohaté prameny tmavých, v nepořádku kolem skrání splývajících vlasů a kladouc se opět líně nazpět do rozhoupané visuté rohožky. „Skoro jako na moři!" dodala v polosnění.

„A ty, Milado," počala náhle, zdlouhavě, upírajíc tmavé oči do spletených větví korun mohutných stromů, „ty nemáš posud žádný mužský ideál?"

„Já?" pravila Milada. „Nikoliv, nejsem tak šťastna jako ty; nebudu moci asi svobodně vo- liti . . ."

„No no! Nezoufej, ale doufej. Ale přece snad, jako každému děvčeti, vytanula ti již na mysli — ve snu neb ve skutečnosti — mladá, sličná, mužská tvář, s měkkým, tmavým plnovousem, modrýma nebo černýma očima — což já vím? Ale vousatá jistě byla — a se sympatickým hlasem!" řekla skoro rozpustile, ale vždy svým zdlouhavým, skoro líným, ač lahodně zvučným hlasem Xenie.

„Nežertuj!" pravila tesklivě Milada. „Pro mne nekvete štěstí !"

„Bláhová!" zasmála se Xenie. „Štěstí své máš při sobě! Což mladý, hezký továrník Stangl ze Stan- genau? Je tak bohatý jako naše rodina a jediný syn! A ty mluvíš, že nemáš štěstí? Dvoří se ti jako šestnáctiletý mladík, až do Schewening za tebou přijel — a co se ti naposílal kytic — na fůře by je neodvez! A ty jako z mramoru! Zdali pak víš, ty zlá dívko kamenného srdce, že moji rodiče by si přáU pro mne sami pana ze Stangenau? Že by byla svatba o nejbližším masopustě, kdyby jen slovo promluvil a — nota bene! kdybych já ho chtěía!" řekla s upřímným smíchem Xenie, prodlužujíc slovo „já".

„Ráda ti ho odstoupím!" usmála se Milada.

„Ale božíčku, čeho si žádáš? Pan ze Stan- genau je mladý, bohatý jako Kroesus a hezký jako . . ."

„Medvěd!"

„Nu, seladon právě není; ale do tebe je zamilován jako princ Paris do Heleny. Má tedy všechno, co slušné děvče na svém ženichu smí po- žadovati."

„Ah! já mám jiný pojem o svéťa nastávajícím!" mluvila jako pro sebe Milada.

„Nn, ten tvůj ideál bych ráda znala, to jeat asi pravý Adonis!" řekla šelmovsky Xenie. V tom však jí vytanula myšlénka na jejího bratra Garricka, jehož historii s Miladou a nucenou následkem toho cestu kolem světa znala.

„Ah, již vím!" zvolala.

„Pojďme domů!" pravila náhle Milada, vstávajíc. „Vítr klátí větvemi, jakoby ty staré kaštany byly živé bytosti! A jak se blýská — ha! Ani se nebe na západě nezavírá!"

„Ale posad nehřímá a nad námi je nebe jasné. Ten rach a ten vítr se mi právě líbí. Ochlazuje a kolébá mnou v rohoži jako lodičkou na moři — hned bych si zazpívala! Ale raději mi pověz něco o svém ideálu," vyzvídala dále.

„Nemám žádný!"

„To povídej tomu větru a ne mně!"

„Aneb je pro mne vlastně nedostižný ..."

„Tedy nějaký princ z pohádky? Ale přece z masa a kostí?"

„Ano!" řekla tiše Milada.

„Tedy pamatuj si, Lado! Každý muž je dostižitelný děvčeti, jen když ono chce!" řekla určitě Xenie, kladouc opět zvláštní přízvuk na poslední slova.

„Ty máš zvláštní zkušenosti!" odtušila opět s nádechem ironie Milada.

„Ano a dosti trpké!" odpověděla Xenie vážně. Dozvíš se to snad někdy. Či ne! nezvíš to nikdy! Žádný to nesmí zvědět!"

„Proč ne?" ozvala se Milada s netajeným podivením nad náhlým výbnchem této na pohled tak tiché, ale hlnboké a rozmarné vody.

„Proč? Poněvadž též já mám svůj ideál! Dříve však, než jsem ho poznala, seznala jsem mezi mnži jen samé loutky, sobce a nechci říci více!" vybuchla Xenie náhle vášnivě.

„A smím se snad dozvědět, jaký?"

„Tys mi též nechtěla říci o svém, tedy ti též neřeknu. Však losujme!" zvolala náhle rozmarně Xenie.

„Jak a proč? Čím budeme losovat? Vždyť na sebe již skoro nevidíme?"

„Která z nás dříve uvidí blesk, řekne druhé jméno svého vyvoleného ..."

„Blýská se stále!" odtušila se smíchem, jakousi bázeň špatně tajícím, Milada.

„Dobře tedy. Počítejme střídavě do třiceti. Posud ještě nezahřmělo. Po které číslici, od nás některé vyslovené, poprvé zahřmí, ta řekne té druhé jméno svého ideálu!"

„Pojcřme raději domů. Pohleď na ty hrozné blesky! Zdá se, jakoby celé nebe bylo v plamenech, nebo jakoby tam na západě jakýsi děsný zápas duchů, gigantů se odbýval."

„Na moři, tam v krásném ¿kotsku jsem vídala hroznější a krásnější divadlo bouře. Hoj, jak svítily vlny ozářené! Ty se snad bojíš, Milado?"

„Bojím a nevím sama čeho!" odtušila prosto- dušně Milada, pohlížejíc ku své srdnaté družce, která v tmavých větvích v rohožce vísíc, se kolébala a oči své na zápas živlů na západě upírala, tak ie se časem zdálo, jakoby jí démonicky zářily. „Mimo to budou nás doma pohřešovat a zmoknem —u „Pah!" řekla Xenie snivě, pohlížejíc do záplavy blesků. „Jsme tu první den a máme úplnou volnost. Domů je několik kroků a snadno to přeběhneme. A kdybychom i zmokly . . . Tedy ujednáno 1" pokračovala živěji. „Začneme počítat. Začni ty, Milado!« „Bojím se!a odtušilo děvče.

„A čeho, snad ne mne?" zasmála se hlasitě Xenie.

„Novím sama, ale bojím se toho, co přijíti má —" „A co je to?u „Nevím sama, ale vím, že to přichází —a „Povídačky! Začni, či začnu sama 1" řekla velitelsky Xenie.

„Jednal" řekla polonahlas Milada.

„Dvě!" zvolala Xenie.

„Tři!"

„Čtyry „Pěti Xenie pojďme domů, sic uteku!"

„Šest!"

„Sedm!" zvolala uděšeně Milada, neboť v tom oslepující záře blesku rozlila se po obloze a provinula se lupením stromů, tak že obě dívky byly oblity jako intensivní září magnesiového světla — a zároveň ozářila muže stromořadím k dívkám se blížícího, který na ohnivém pozadí, sám tmavý, neobyčejně velikým se zdál.

„Pan Cyril Žilina!" vykřikla Milada, vyskočivši z místa a prchajíc stromořadím k zámku.

Ohlašující rachot hromu pohltil téměř jejÍBlova. Před Xenií stál Cyril s puškou na rameně, vracející se právě parkem z lovu.

Také Xenie mimovolně tlumeně vykřikla při náhlém vystoupení mladého muže.

„On!" zašeptala, potlačujíc rychlý tepot srdce. „On! ó já nešťastná!1 „Jste vy tam, slečno Olginko?" otázal se Cyril, jsa výkřikem Xenie na ni upozorněn. „Pospěšte rychle domů, bouře již je zde." Pro tmu nastalou po oslňujícím blesku nerozeznával tahy děvčete. Nový, oslepující blesk provinul se oblohou, následován téměř v zápětí ohlušující hromovou ranou.

„Odejděte, pane Žilino!" pravila změněným, pohnutým hlasem monotonně Xenie. „Já zde zůstanu. Chci býti sama."

„Ale to je dětský nerozum, Olgo!" zvolal poněkud přísně Cyril. „Zmoknete a nastydnete se a budete zase ležeti jako onehdy, když jste do rybníka spadla 1* „Nechte mne!" odvětila Xenie.

V tom se opřel mohutný proud vichru o staré stromy, tak že praskot větví a šumot listí přehlušil téměř prudký déšť, který zároveň s nebe se spustil, jako když stavidla vytáhne.

„Musíte domů!" pravil přísně Cyril, „a nepo- slechnete-li, odvážu rohožku a odnesu vás i s ní!"

Nečekaje odpovědi, přiskočil k větvi, na které rohožka byla upevněna. Tato však se tak kymácela, že by byla dívka, v ní ležící, málem bývala nárazem vyhozena. Cyril ji zachytil téměř do náručí. „Opřete se o mé rámě, Olginko! a rychle domů. Jste již nyní celá promoklá!" mluvil s výčitkou dále Cyril, pomáhaje zároveň dívce z rohožky, poněkud vysoko zavěšené. Dívká ©přela se o rámé jeho; vítr však zadul tak, že se rychle o něho zachytila. Cyril ucítil dech její na své tváři, kolem níž se ovinuly hebké, vonné kadeře dívčí, a setkal se s jejím pohledem, s dvěma žhoucími zraky, když nový, oslepu- jící blesk dívčinu tvář znovu ozářil.

BSlečna Xenie!" zvolal téměř uleknut a byl by ji skoro na zem upustil. Vedl ji stromořadím. Cítil její oblé rámě opřeno o své. Déšť, promočivší její šat, objevil plně její sličnou, vnadnou postava.

B Děkuj i vám, pane Žilino," pravila Xenie, když ji byl do zámku doprovodil a jí se zdvořile poklonil, hledíc mu svýma hlubokýma, tmavýma očima takořka na dno dtše.

„Polekal jsem vás snad?" otázal se před rozchodem Cyril.

„Mne nikoliv!" řekla Xenie.

„Ale slečnu Miladu, která s výkřikem utekla, když mne spatřila."

„To byl jen žert! Vy jste šťastný člověk, pane Žilino!" dodala, zahlěděvši se v jeho mužnou líci.

„A. proč, slečno?" otázal se s úsměvem Cyril.

„Kdybych vám to řekla, přestal byste jím býfei. Dobrou noc I" odvětila dívka pološeptem s důvěrným úsměvem a odběhla po schodech do prvního patra, kdežto Cyril zamyšlen k svému bytu kráčel.

* * čtyry osoby Btrávily tu noc špatně.

12 LIBU&E: Boj • kapitolou.

Slečna Milada, která proplakala, nevědouc proč, velkou část noci.

Cyril, který nemohl si vysvětliti výkřik a náhlý útěk Milady před ním, zároveň však posad domníval se cítit jemný tlak oblého ramene Xenie o něho se opírající; ba i tlakot jejího srdce, když na okamžik v nárnČí mu spočinula; ba posud jakoby cítil oheň planoucí s jejích vlasů na svých lících — když si na to vzpomněl; a znovu reprodukoval důvěrné rozloučení se s ním krásné dívky: „Dobrou noc, pane Cyrile! Hned však zapuzoval tento svůdný obraz, který mu fantasie mimoděk stále předváděla. Nevěda proč, cítil, že se může státi rozhodný obrat v jeho životě, ale něco zároveň mu šeptalo, že tca obrat by íebyl pro něho příznivý, ale že by se ocitnul na scestí, které by ho vedlo — kam? posad nevěděl. Ale viděl, že se stává sám sobě nevěrným a tím že ztrácí klid, který dosad v něm vládl, který posud nejmocnější mu byl oporou, ano, který jediné těžkou úlohu životni mu ulehčoval.

„Tak již dokonce nedojdeš cíle," šeptal si. „A přec! proč náhle se mi zdá, že nový oheň se vlévá do mých žil, chladaoucích v tuhé, úmorné práci? Proč se mi zdá, že mizí to prázdno, ta bez- účelnost mého života, o které jsem ještě hodina před tím v lese k sobě mluvil? Proč onen dívčí ideál, kterým mne přítel Bystrý o plesu škádlil, náhle nabývá tvarů, podoby, těla? Běda mně! Což nyní teprve se probudil ve mně oheň, tak dlouho mocně tlumený — láska k ženě? Ale ke které? K Miladě, ke Xenii — či k Ireně?

Nuže hleď, kde jsi se ocitnuli Raději usni a udělej tabula rasa ve své paměti. Siněšno! Doteknutí sametové tváře dívčí, oblých ramen, vonných vlasů a tlukot jejího srdce na mém — to by mělo vyru- šiti maže mých zásad? Styď sel Oož jsme hříčkou každého citu, jak« zavanutí větru se poddává lehké chmýří? Ne a ne 1 Chci spát! Až se probudím, zapomenu na vše a vysměju se těm mátohám fantasie noční. Nepřišel jsem de Krapin se zamilovat, ale chci a musím býti samostatným, sám sebou, bez pomoci ženy!"

▲no, spát! Spi! snadno se tak řekne, ale dokázal prý to jediný muž železnou svou vůlí — Třetí, kdo nec ve špatném rozmaru ztrávil, byl řiditel cikrovaru Felix Hrubý. Prudká bouře, doprovázená lijákem, křížila jeho sobecké, škodolibé naděje. Při každém blesku hromoval, klel a — prohrával v kartáck. Sousedé však se usmívali, neboť s nebe padaly s deštěn dukáty a z tobolky páně řiditelovy stěhovaly se zlatky, pětky a konečně i desítky, ano i padesátky do tobolek pánů sousedů, kteří s ním za těchto okolností vydrželi až do rána, kdy konečně déšť a bouře ustaly. Chemik Hynek Bystrý vyspal se zatím na lavici za stolem a usmíval se též, odjížděje se svým chefem do Krapin. Za prvé pro to, že namoklo a že jeho přítel Cyril Žilina tím získal a za druhé vezl si v tobolce své po- známky, které by byl ani za zlato nedal, tak byly prospišny jemu a Žilinovi.

A Xtnit? Rovnajíc před spaním své krásné, bohaté vlasy, v bílém, rozkošně jí slušícím nočním roucha, pohlížela do zrcadla a usmívala se. Věděla proč? Snad. Ale mlčela. Cítila snad také dojem doteku tváře Cyrilovy a mocnější zabušení jeho srdce, když jí v náručí z rohožky pomáhal? Ale ten pro- nikavý výkřik Miladin, a to zvoláni její: „Pan Cyril Žilina la a celý ten výjev při záři blesků nešel jí s mysli. „Jak amí křičet!" mrzela se. „Polekala skoro také mne a já se přece hned neuleknu!" dodala, hledíc do zrcadla, v němž se její tmavé, zářící oči obrážely. „Mnoho jsem již přetrpěla — ! Kdo by se toho byl však nadál, že obě do něho se zamilujeme! Milada a já soky ně!8 zasmála se náhle nahlas, což ji opět k sobě přivedlo. „Což se může ona se mnou měřiti ? Ona — proti mně skoro žebračka! Před mými milliony neodváží se uzavříti žádné lidské srdce — všechny dvéře se mi otevrou a žádný muž není proti mně dosti silným pancéřem obrněn. Ale láska má někdy rozmary nepředvídané 1" pokračovala s trpkým úsměvem. „To já předobře vím. Ale právě proto měj se na pozoru, Xenie. Snad sázíš vše na jedinou, poslední kartu! Jediné to srdce mužské dle mého ideálu — kéž bych ho byla před lety poznala místo těch podlých, smyslných, vyžilých hejsků a starců velkoměstských — nebylo by dnes ve mně tolik lhostejnosti k životu. Místo tohoto bídníka — Yalovského — jehož nenávidím pro podlost, spojenou s vypočítavostí a snahou, nadužiti mojí dívčí nezkušenosti a slabosti ke svým sobeckým záměrům, ó, hanba !u pokračovala, zakryvši si tvář, planoucí jí ve vzpomínce studem. „Mohu ještě mysliti na soupeření s tak čistou postavou dívčí, jakou je Milada? Nevyčte mi Cyril, tento pravý muž, že jsem jednou ve chvilce slabosti pokálela své srdce vášní, pravé lásky nehodnou — jeho nehodnou?"

„Ne a tisíckráte ne!" pokračovala po chvíli zamyšlení. „Byla jsem tehdy dítětem, nezkušena a svůd- nosti velikého světa bez obrany v šanc vydána! Jaké jsem to měla vychování!" promlouvala dále, tisknoac bělostné ruce ke svým horečně buchajícím skráním. „Rodiče mne svěřili těm cizozemským fiflenám, které se o mne nestaraly, ba mně i v lecčems tajné návody dávaly!" A opět shrnnla tmavé proudy vlasů dlaněmi do tváří.

Když jí ruce sklesly, perlily se v jejích krásných očích slzy.

„Kéž jsou tyto slzy mé upřímnou očistou mé minulosti. Ode dneška počínám nový život Tehdy jsem neznala to, co dnes znám, nebyla jsem ženou, ale lontkou, fiflanou bez citu hlubšího a vyšší snahy — Dnes jsem se stala ženou — neboť miluji — poprvé a naposled, cítím to, vím to určitě, tohoto muže — Cyrila. Ale on prý je rozhodný Čech — nltračech — jak to nazývají? Bah! Jemu k vůli stanu se také Češkou."

„Milado, měj se na pozoru! Dáváš se v nerovný se mnou boj! Jsem všeho schopna pro svou lásku, každé oběti i každého činu! Mám k tomu prostředky! Yšak ne! Láska odpouští. Láska! Ono chce dosíci svého předmětu milovaného, jej vybojo- vati proti každému a za každou cenu — třeba i svým životem. Já Cyrila míti musím! Musím!" opakovala s oním pevným, zvláštním přízvukem, jí vlastním. „Slyšíš, Milado?" pokračovala, obrátivši se s hro- zebně blyštícími zraky, jakoby Milada zde přítomna byla a ji slyšela. „Ned)stanu-li ho já — nesmíš ty ho také míti! Nesmíš — nikdy!"

To řkouc, zhasla světlo.

5.

Druhého dne probudil se Cyril jako obyčejně záhy. Myšlénky, které mu před spaiím hučely v hlavě jakt roj včel, prchly při probuzení.

Rychle vyskočil z postele a počal se oblékati.

„Nejlépe, když si vyjedu; tak nejipíSe přijdu k sobě."

Otevřev dvéře pokoje, spatřil v předpokoji čekající své podřízené: dva šafáře a poklasného ze dvora. Také starý Skála tam stál.

Yšichni ho pozdravili.

„Nu, jak je?" otázal se, „mnoho škod voda nadělala?"

„Není to zlé," pravil Skála. „Deštíček přišel jako na zavtlání."

„Budeme moci alespoň zaorati," promluvil šafář.

„Trochu na Suchém Dolu je řepa podemleta. Ale neškodí to, je již veliká. Ta se zotavila; je jako brčál! Obešel jiem dnes ráno všechna pole. V Rybníčkách v/Mlela rokli — dobře, žt nebylo strniště ještě pro sicho zoráno!"

„Hůře bylo prý za Jizerou," pravil Skála. „Ta* se to svalilo; byla tam průtrž mračen a rachotilo a blýskalo to až do rána. Tam prý ve dveře Orličné i otava je podkalena a celá řeka teče po lukách."

„Vezměte, šafáři, všechny zbytečné potahy a veškeru chasu a zavážejte vymletou daes rokli v Rybníčkách. Dejte mi osedlat Lisu, sám se podívám."

Za hodinu přijížděl opět Cyril ze své projížďky. Po parných diech nedávných nastalo př(jemaé ochlazení; lehounká, modravá mlha pokrývala jako prů- svitný, vzdušný flór závoje vzdálené vrchy; Bezděz a Yratenská hora sotva kontarami svými na bleděmodrém pozadí se rýsovaly.

„Kam prchly všechny ty vidiny předešlého dne?" řekl k sobě Cyril, osvěžený ranní projíždkou. „Směšno! Světa a života zkušený mnž jako já dá se vyrušiti takovými malichernými dojmy! Avšak přece, budu opatrnějším a nepolezu na blízko ohně. Oddám se pouze práci a vědě. Aha, vím co! Chemie bývala mým koníčkem v dobách studií hospodářských — proto dali mi v ústavě kollegové přezdívku „Faust". Budu tráviti prázdné chvíle v laboratoři cukrovaru s přítelem Hynkem Bystrým. To je společnost jako pro mne stvořená, bystrý, zkušený pozorovatel života vůbec a žen zvláště. Mimo to je mou povinností, abych jako společník firmy lépe a více sobě máni- paláce technické v cukrovaru všímal, a nejlepším k tomu prostředkem je chemie. Tím vyhnu se všam Scyllám a Charybdám pokušení — ženských . . ."

Tak mluvil k sobě Cyril, když zahýbal do ron- della před zámečkem, aby s koně slezl.

„Pane řiditeli, kdy mne začnete učit jezdit? Je prý tu již sedlo z Prahy!" ozval se nad ním hlásek.

Překvapen pozvedl Cyril zraků svých a spatřil nad Febou v otevřené vyhlídce okna sličnou hlavinku Olginky v bělostném domácím, ranním úboru; kadeře vlnily se jí po šíji. Usmívala se. „Dobré jitro, 01- ginko!" odtušil Cyril. „Jakmile váš pan otec dovolí."

Za hlavou Olginky vynořily se ještě dvě bledé hlavy dívčí, Xenie a Milady, ba i pán a paní Do- lánští přistoupili k oknu.

„Pojífme dolů," pravila Xenie. Cyril dvorně pozdravil a sestoupil s koně.

Na schodech rozlehl se dupot a šamot hlasů. První přichvátala Olginka.

„Dnes by byl pěkný den k vyjížďce," pravila Milada.

„Přeješ-li si vyjeti?" pravil Dolanský. »Pan Žilina bode asi nnaven; ale doprovodí tě Josef."

„Nikoliv; nechci pana Žilina namáhati," odtušila Milada. „Neumím mimo to ještě dobře jezdit; až po druhé."

„Ráda bych to dnes zkusila sama," řekla nedbale Xenie. „A jestli pan řiditel dovolí —tt „Jsem k službám, slečno," odpověděl dvorně Cyril, jemuž lehký mráček přeletěl přes tvář.

V tom se ozval dusot koně. Lisa Cyrilova klusala rondelem a v sedle páně Cyrilově seděla po mužská Olginka, která za zády společnosti, pomocí lavičky u zdi zámečku stojící, na koně nepozorována vystoupila, hlasitě se smějíc. Kůň, zvyklý jiti poklusem, jakmile ucítil břemeno, povolil svému zvyku.

„Olga!" ozvaly se polekané hlasy rodičů malého diblíka, slečen a gouvernantky zároveň, která za ní též přiběhla.

Cyril a kočí spěchali za koněm, který zatíaa rondel oběhl a sám se opět před zámečkem zastavil. Cyril sesadil dovádivé děvče.

„Hned nahoru!" řekla goavernantka a uchopila zdráhající se Olginku za ruka.

„Proč mne papá nenechá učit jezdit, jak mi slíbil!" řeklo děvče, vymknouc se gouvernantce a ubíhajíc samo napřed.

„Ty nemoudré, mohlo se ti něco stát!" horlila matka. „Kdypak ty nabudeš rozuma ?a „Nechtěl byste s námi posnídat, pane Žilino ?■ řekl Ďolan3ký.

„Díky, mosím hned pospíšit do Orličné," odmítal mladý maž. „Prý se tam strhala mračna a otava je podkalena. Povolte Lise popruh, Josefe, a proveďte ji. Za půl hodiny zase vyjedu," dodal Cyril.

„Pojedu s vámi, když Milada dnes nechce,0 řekla dle zvykn líně, ale s pří z vakem určitého rozhodnutí Xenie.

„Jak ráčíte, slečno. Ale je to daleko, dvě hodiny jízdy. Přijedeme zpět a£ po poledni."

„Tím lépe!" odtušila Xenie. „Dávno již jsem se neprojela, a překrásný den k jízdě přímo vybízí !• Za chvíli sedéli všichni pohromadě nahoře v sále.

Xenie odebrala se do svého pokoje, aby učinila přípravy k výletu koňmo.

„Včera jsem vás mimovolně polekal, slečno!* řekl Cyril Miladě. „Slyšel jsem, vraceje se z polí, v parku hlasy, jakési hlasité počítání a šel jsem po zvuku, domnívaje se, že to Olginka s vámi se baví. Chtěl jsem vás vybídnout k návratu před blílící se bouří.14 „Žertovaly jsme s Xenií. A když jste se náhle přede mnou objevil, obklopen takořka září blesku — lekla jsem se vskutku a potom jsem uprchla . .

Vstoupila Xenie v elegantním jízdeckém obleku, který ji výtečně slušel, dělaje postavu jeji vyšší; držela jízdecký bičík a oblékala rukavičky.

„Libo-li?" otázala se Cyrila.

„Prosím !a odvětil Cyril, následuje dívka se schodů. „Josef pojede s námi," pravil jí cestou, „a kdybyste snad dříve se chtěla vrátit, doprovodí vás."

Řka to, pomohl Xenii dvorně do sedla.

„Jak jí to sluší!" řekla paoí Dolaaská k mnži, hledíc a ním 2 okna.

Odjíždějící pozdravili společnost u okna stojící. Milada dívala se v zamyšlení jaksi tesklivě za nimi.

6.

Vše hrálo panu správci v OrliČné do noty. Otava snšila se výborně navzdor pranostikám šafáře Vlčka. Malý rybník sklizen za nejkrásnějfií pohody; již i Velký rybník skoro celý posečen.

„Jen týden ještě takové počasí a máme otavy domal A jaké otavy, jako majoránku!" řekl vítězoslavně správce Haber, vraceje se jednoho večera s Ratibortm Žilinou domfi. „Pamatujte si to, mladý muži! M«ji kollegové myslí, že beze starých šafářft není možno hospodařit a tím je kazí. Šafář poroučí a správce poslouchá. Zač by stála moje inteligence? Já je naučím teprv hospodařit!"

Té noci strhla se ona výše popsaná bouře, která se přivalila od Krapin v největší své prudkosti teprve do krajiny ke dvoru Orličné. Blýskalo se neustále, hrom rachotil a déšť šplíchal do oken.

Ráno podivil se Ratiboř, když správce Habra již doma nezastihl.

„Byl zde Šafář z Borče pro mého maže. Odjel s Dím na rychlo do drahého dvora. Nahoře prý se strhala mračna. Máte jiti, pane Ratiboře, hned po snídaní do Orličné na Inka k lidem." Tak vyřizovala při snídaní Ratiborovi paní správcová.

Ratiboř, rychle posnídav, spěchal ven. Bylo neobyčejně teple. Slánce hřálo protrhanými mraky, zvěstujíc novou bouři.

Ale jaké bylo jeho podivení, když místo louky, nazvaný Velký rybník, uzřel rozsáhlou řeku, jejíž kalné, žlutavé vlny odnášely s sebou tu a tam kupky ctavy. Spěchal tedy za dvůr, kde stáli šafář Vlček s poklasným, oba ve vysekých botách, hledíce na mu tnou hladinu vody, proměnivší přes noc krásná Inka v rozsáhlý rybník.

„Co jsem povídal, vzácný pane?" uvítal šafář Ratibora. „Ale milostpán správec všemu lépe rozumí a myslí, že starý služebník má v hlavé řezanku. Ovšem, učený pán má knihy a studeval. Vždyť nesloužím zde nadarmo čtyřicet let Byl jsem již jako chlapec postillionem u jeho knížecí milost), bývalého pána, potem skotákcm a mnšketýrem, poklasným a zde jsem již dvacet let šafářem ltf „Co dělají tan ti lidé?" přetrhl Ratiboř známou jemu výmluvnost šafářovu, ukazuje na dlouhé řady žen a děvčat, které odloživše svrchní roucha na pokraji louky, po kolena ve vodě stály a Otavu, vodou zatopenou, hráběmi na povýšenější, nezatopená místa louky vynášely.

„Liběji dovolit — lovějí otavu! Ale bude přece zkažená, podkalená. Sotva krmnému dobytku bude dobrá a bude se muset mlátit. V Borči ji vyvážejí z vody na saních! To je škody kolik set. lna hloupý šafář ničemu nerozumí . . ."

„Jsou již lidé zapsáni?"

„Ještě nejsou. Ale liběji li poroučet, zapíšu je, aby nemuseli do vody . . .a „Mám dobré, vysoké boty, a vím, co je mou povinností!" odtušil Ratiboř, kráčeje odhodlaně do mělké vody.

Horlivost jeho měla v tom příčinu, že byl váben tímto neznámým jemu divadlem. Chtěl viděti z blízka tyto venkovské krásky s podkasanými sukénkami a hlavně vábila ho jedna z nich, která stepilostí forem a ladností pohybů nad své družky vynikala.

Bylo to děvče asi sedmnáctileté, štíhlé a bezvadně rostlé. Majíc sakénky po kolena vykasány, pohybovalo se nenucené svými ušlechtile zformovanými nožkami v teplé, mělké vodě. Hlavu měla pokrytu pouze bohatými tmavými vrkoči, a její výše poněkud sluncem osmahlá šíje byla níže, kde zvykle oděvem bývala přikryta, bělostná, jako u dámy z města. Kabátek, nebo kajda, jak v tamním kraji říkají, měla svlečena, a pouze bílá košilka zahalovala nedokonale mladistvá ňadra a pěkně modelovanou hruď. Obličej její Ratiboř posud jasně neviděl. Pracovala od něho odvrácena v kruhu svých drožek. Cudností svou podobala se Dianě.

„Jaký by to byl obraz pro malíře!" vyklouzlo mimoděk z úst Ratiborových. „Učiněná solanka z doby rokokové — ba ještě lépe: toť pravá Božena, perůcí u studně!"

Ratiboř brodil se k první, bližší skupině, kde starší ženy pracovaly.

„Pomáhej pán bůh!" oslovil je.

„Dejž to pán bůh!" odvětily sborem.

nKam to sem, mladý pane, za námi lezete?" zvolala jedna z nich, Netřebská. „Naberete si do bot!"

„Nebojím se vody, jeto mojí povinností!" řekl srdnatě Ratiboř a počal čisti jména žen. Na to se přiblížil ke skupině mladých děvčat. Přišel, nepozorován, až za ono sličné, jemu nápadné děvče a pozoroval s rozkoší toto mladé stvoření. Na zarftžo- vělých ouškách houpaly se jí malé, zlaté náušnice a na holé šíji měla na tkaničce zavěšený zlatý křížek.

„Pravá Afrodité Kyperská, vystupující z vln mořských!" šeptal si Ratiboř, jemuž fantasie žlutavé, kalnou pěnou pokryté vlnky potoka proměnila v stří- bropěoné vlny moře Středozemního.

„Katinko!" vzkřiknul v tom šafář Vlček ze břehu, kde posud s poklasným na suchu stál. „Nenos otavu tak daleko! Sem blíže je kupa."

Děvče se ohlédlo. Ratiboř spatřil rozkošné, známé jemu tahy děvčete.

„Madonna l či Katinka Šulcova!" opravil se rychle.

„Dobré jitro!"

Děvče se zapýřilo až po uši. „Dobré jitro!" opakovalo vesele, skoro čtveračivě.

„Vy jste zde v naší krajině ?" tázal se Ratiboř, nevěda, má-li jí říci slečno, nebo prostě Katinko.

„Jsem zde u děda. Pomáhám v hospodářství. Někdy, není-li doma nic na práci, dovoluje mne dědeček na panské."

„A nebojíte se nastydnuti?" tázal se Ratiboř dále, pohlížeje na její malé, bělostné, vodou se brodící nožky. v „ó ne! voda je teploučká a slunéčko hřeje. To spíše vy se můžete nastydnout, nejste tomu zvyklý. Dejte pozor! Naberete si do bot!8 Ratiboř, obcházeje dívku, nepozoroval výmol a již byl po kolena ve vodě.

Tichý smích dívky se ozval, doprovázen hlasitou ozvěnou jejích družek.

„Musím vás zapsat!8 pomáhal si Ratiboř z nesnází, chtěje tím odvrátiti pozornost druhých, a počal čisti jména.

„Zůstanete zde déle?8 otázal se na to Katinky, když byl jména dělnic přečetl.

„Zde ve vodě ?u otázala se, usmívajíc se šibalsky, dívka. „Až otavu vynesem. Bude to as celý den trvat.8 „Ne, myslím zde u nás, v kraji!8 odpověděl zardívaje se Ratiboř.

„Ah, tak!8 řekla Eatinka, ukazujíc dvě řady pěkných, bílých zoubků. „Snad přes zimu!8 „Pane Ratiboře!8 ozval se hlas ze břehu.

Ratiboř Žilina byl se svou společnicí za vrbou, pro kterou na břeh neviděl. Hned na to vynořil se však šafář Viček, skoro jako z vody, pospíchaje k němu, až kalná voda vůkol stříkala.

„Milostpán správce volá vzácného pánal8 řekl, stanuv u něh« celý udýchán.

„S bohem, Katinko!8 zašeptal Ratiboř. „Či na shledanou!8 a spěchal k panu správci.

„Vidím vaši horlivost, pane Žilino!8 oslovil jej blahosklonně správce Qaber, „a to mne těší. Neopomenu se o tom zmínit panu řiditeli. Pochvala vás nemine. Ale teď pospěšte do Borče; dohlédněte tam k vyváženi otavy saními z vody. Pošlu oběd za vámi, odpoledne zapíše zde za vás lidi šafář."

V tom se ozval po cestě dupot koní, a klusem přiblížila se slečna Xenie, doprovázena Cyrilem Žilinou a Josefem.

7.

Pomalu vraceli se tři jezdci ku Krapinám, nebol nastalo opět horko, ačkoliv daleko mírnější nežli za předešlých dnů.

„Jaký to příjemný, naivní jinoch jest váš bratr!" řekla Xenie, když se ubírali do vrchu ku vsi Ku- tinám.

Cyril sebou netrpělivě pohnul. Byl s výjevem, při kterém v Orličné svého bratra spatřil, velmi ne- • spokojen a umínil si, že mu vykáže k pobytu bližší dvůr ve Střezivojicích, kde by byl jeho dozoru bližším.

„A jaký horlivý oekonem!" pokračovala Xenie, usmívajíc se. „Nebojí se ničeho."

Cjril též se mimo volně usmál, „Až příliš horlivý, slečno!"

„Proč pak? Byl to výjev, hodný štětce Rem- brandtova. Věru že jsem těm dívkám v duchu skoro záviděla!"

„Snad ne tu lázeň?" odtušil s lehkým nádechem ironie Cyril.

„Nikoliv, ale tu nenucenost, přirozenost," pravila prostě a bez ironie Xenie. „Duševní obzor jejich je tak obmezený! Ale jsou při tom ítaitny."

„Kdož to ví?" odporoval Cyril. „Poznal jsem mnohé výjevy mezi lidem, které na mne neučinily dojem příznivý. Naopak; též oni se deroa životem doprovázeni Bvými city, vášněmi, a tane jim zajisté na mysli též jistý, neurčitý mnohdy ideál."

„Vidíte! A pro to jsou šťastnější než tak zvaná vyšší, blaseovaná většinou společnost."

„Dovolte, abych to popíral," řekl zdvořile Cyril. „Obzor náš je ovšem širší, ale má zároveň též mnohé výhody před úrovní, ve které se pohybují mysli těchto lidí přírody. Jsou plni předsudků a zároveň vydáni více přímému boji s přírodou a tím trpívá často jejich zdraví více, než člověka vzdělaného. Mimo to v jednotvárném, obmezeném životě duševním stárnou před časem..."

„Žertujete snad! Neviděla jsem nikde tolik zdravých lidí, jako na venkově."

„Zdáni klame. Člověk z města vidí pouze to pěkné, tu líc obrazu na pohled ladného, idyllického. Rub jeho nevidí. Nedávno jsem měl několik toho příkladů. Mimo to normální, zdravý člověk z lepší společnosti — užívám, slečno, jen podmíněně běžných společenských výrazů, poněvadž pojem „lepší" jest zde relativní — může si zachovati i v té tak zvané blaseovanosti svého okolí jarou svěžest mládí, jen když chce a potom jest při své duševní síle a převaze v ohromné výhodě nad venkovanem, zápasícím se všim: s přírodou i se svými vášněmi, které ve své obmezenosti, plné předsudkův, nedovede ovládati tak, jako muž vzdělaný."

„Slyšela jsem od Milady, pane Žilino, jak jste se šlechetně zachoval k svému chasníkovi Drašarovi, jemuž byla z neopatrnosti těžkým, cukrem naplněným pytlem přeražena noha..."

„Slečno, konal jsem svou povinnost!" pravil / v rozpacích Cyril znepokojen změnou předměte rozhovoru.

„Sta jiných by řekli totéž, spokojivše se pouhým obstaráním pomoci lékařské — což vlastně pouhá lidskost nám ukládá, a nestarajíce se více o raněného ubožáka\u řekla Xenie, hledíc svými tmavými zraky něžně na Cyrila. Jemný, růžový nádech byl rozestřen po jejích jindy přibledlých lících. „Obdivuji se vám!u dodala polofieptem vroucně. V celém jejím chování jevilo se ono pohnutí, kterým některé ženy dovedou v jistých rozhodných chvílích obestříti svou bytost nevýslovným, takořka neodolatelným půvabem.

Octnuli se na výšině u vsi Kutin, odkud bylo lze ve vzdálenosti malé hodinky spatřiti na obzoru zámeček krapinský, ponořený v zeleni stromů.

Cyril jel mlčky podle dívky, střádaje dojmy v duši své. Ale divno — nenacházel žádoé přiměřené odpovědi ke vroucím slovům své společnice. Náhle však ucítil mimovolně, jak jej obepřádá jakési kouzlo; cítil, že se marně snaží je ovládati chladnou rozvahou a zapuditi tento příjemný, rozkošný dojem.

„Děkuji vámi" pravil konečně upřímně, hledě naXenii. „Ale nebylo bývám libo, pobídnouti naše koně? Blíží se jedna hodina. Panstvo Dolanských bude nás s obědem čekat.tt Dívka mimovolně povzdechla a pobídla svého koně bičíkem. Za chvíli pomáhal Cyril v rondelu před zámkem krapinským Xenii dvorně s koně. Tato mu poděkovala půvabně hlavou, řkouc, když ji chodbou doprovázel: „Také já vám děkuji za nejkrásnější chvíli svého života i" IiTBUdSt Bal a kapitálem. 13 — 194 — Část VI.

1.

Cyril, věren svému předsevzetí, používal téměř veškeré prázdně své k návštěvám cukrovaru. Od oné bouřlivé noci, v níž Miladu a Xenii tak neočekávaně překvapil, věnoval se ještě horlivě ji svým povinnostem hospodáře a řiditele velkostatku. Nevyhýbal se sice nápadně společnosti obou mladých dam, aneb rodiny Dolanského, kam jej, k hlavě této rodiny, často obchodní zájmy volaly; ale obmezoval styky s členy jejími na míra nejnutnější, předepsanou zvykem společenské slušnosti, V cukrovaru krapinském byl v prvním poschodí, mezi první půdou a varní síní kabinet, který ponze dřevěné, vykládané, ořechovou barvou natřené stěny od těchto místností oddělovaly. Mimo dvě velká okna na dvůr továrny vedoucí bylo umístěno ještě jedno okno v dřevěné stěně do varního sálu a jedno menší vedlo na půdu.

Pohodlný, voskovaným plátnem potažený divan a několik seslí stálo při zdi. Mezi okny do dvora byl umístěn velký stůl, na kterém stále se nacházel polarisační aparát, množství křwulí, tyglíků, kelímků, lahví, skleniček, stojánek s eprouvetami a jiné přístroje, moderní alchymii nevyhnutelné. V levo od tohoto stolu Btála vysoká zasklená skříú s chemikáliemi. U okna vedoucího do varního sálu stál menší stolek, na kterém skoro vždy bylo několik pokusů rozboru řepy z celého okolí. Na jiném stolku, mezi dveřmi a divanem, byly seřaděny v lahvích ukázky surového cukru a rozličné vzorky uhlí.

V tomto kabinetě nebo laboratoři, jak místnost tato vůbec nazývána, seděli u velikého stoln řiditel Cyril Žilina a jeho přítel Hynek Bystrý, zaujati jsouce prohlížením kultury bakterií, kterou za účelem prozkoumáni místní vcdy chemik Bystrý poslední dobou horlivě pěstoval. Veliký mikroskop, který mladý Rabe pro cukrovar z Berlina zaslal, poskytoval pozorování jejich k poznámkám hojnou látku.

„Již se počíná šeřit!" pravil Bystrý, sedaje unaven na sesli.

„Myslím, abychom pro dnešek pokusů zanechali. Máme ostatně ještě jiné analyse, které můžeme bez pomoci tohoto mikroskopu vykonat. Odpočiňme a chci ti při tom Lěco svěřiti . . ."

„Souhlasím!" pravil Cyril, zapaluje si doutoífc. „Škoda, že nekouříš . . . Nuie začni. Tyto vědecké zábavy poskytují nám vítanou příležitost k obapol- nému dorozumění, aniž bychom podezřeli vzbuzovali."

„Můj drabý, tím více třeba opatrnosti; i stěny mají zde uši. Sdělil jsem ti, že od té doby, co Geyer byl mladým Rabem usazen v továrně pevně, jakožto jakýsi dozorčí orgán bez určitého oboru, řiditel Hrubý mne vyznamenával nejen přívětivostí, ale i neobyčejnou důvěrou. To vše se náhle tento týden změnilo. Buď se něčeho domakal, navzdor mé opatrnosti, nebo zahlédl v mých zápiskách data, která by mu mohla býti nebezpečna. Jedním slovem: změna jest zde nápadná a napjeti mezi námi takové, že každou chvíli může dojiti ke katr strofě, při které jde buď o mou neb o jeho existenci. Zde vizi* dodal, podávaje příteli kus popsaného papíru. „Zde je důkaz toho, več jsi posud nevěřil: že jde i o tebe."

'— 196 f „Hleďme!" pravil lhostejně Cyril a počal čisti v úryvku přetrženého psáni.

„Z toho zde nevidim nic, než kus dopisu, určeného bezpochyby panu Rabemu, poněvadž jest dopis německý a v něm několikráte jméno mé se vyskytuje."

„Mohu ti dopis ten doplniti, neboť jsem jej náhodou četl celý. Řiditel Hrubý zasazuje se veškerým svým vlivem o to, aby tebe odtud dostal."

„Za jakým účelem?"

„Za účelem jednoduchým: jsi mu v cestě dílem svou přímostí a dílem proto, že jako podílník máš vliv na podnik sám ..."

„Nebojím se!" pravil sebevědomě Cyril. „Důvěra Dolanského ve mne je neobmezená a do řízení velkostatku nemá ani pan Rabe co mluviti. Jakými prostředky by toho chtěl docílit?"

„Dvojí a jistou cestou. První je ta, že — odpusť, když budu upřímným — postavení pana Dolanského je velmi nejisté. Jeho fiaanční stav, jak asi sám víš, v poslední době hrozí téměř katastrofou. Jediná cesta k nápravě zdá se být možná: buď aby pan Dolanský dal sobě podíl na cukrovaru firmou Rabe vyplatí ti úplně, a tím pozbyl vlivu na jeho řízení — neb aby velkostatek prodal. Tuším, že řiditel Hrubý působí vydatně s úspěchem na první rozluštění této fiaanční otázky. Chce dílem nastou- piti jeho a tvoje místo — neboť má jmění — a stát se tím podílníkem podniku. Zároveň pracuje druhou cestou k tomu, aby tě vylíčil jako špatného, zpáteč- nického oekonoma, který nepřeje úplnému rozkvětu cukrovaru a podvazuje síly jeho tím, že nejen nepěstuje tolik cukrovky, co by velkostatek s pro- spěchem pěstovati mohl, ale i pomoci své jemu, Hrubému, odepirá. K tomu se vztahují ciferní data v úryvku tohoto listu."

„Ano!" pravil trpce Cyril, ťat do živého tím, co slyšel a porovnávaje to v duchu s tím, co sem tam z řečí s Dolanským pochytil. „Chce jednoduše povznésti výtěžek cukrovaru na újmu a ztrátu velkostatku. Již tím, že velkostatek řepu kontraktně téměř za cenu výrobní prodávati musí, trpí pan Dolanský značnou ztrátu, poněvadž by v kterémkoli cizím cukrovaru za ni téměř • třetinu více dostal. Při potazích pak, které jsme íanieli se značným nákladem ¿trojnásobit, nemáme nejen výtěžku, ale pracujeme i se škodou. Výborně vymyšleno ke zničení pana Dolanského — a já ho marně varoval!* aA tvému!" dodal, suše pokašlávaje, Bystrý. „Neboť Hrubý dokazuje, že by velkostatek daleko více řopy pěstovati mohl, a nabízí se za tím účelem prostřednictvím Rabeho Dolanakému sám k vedení velkostatku . . ."

„To se mu tak snadno nepodaří!" pravil s nedůvěřivým úsměvem Cyril.

„Víš, že tonoucí — a tím je pan Dolanský — se i břitvy chytá. Strach má velké oči a stálé domluvy přesvědčí konečně i nevěřícího Tomáše. Pomluva najde konočaě vždy dírku, kterou vnikne. Proto se bude snažit Hrubý vidy a všemožně, aby tvého podílu dosáhl. Buď tedy opatrným."

„Kdybych nebyl vyšel ze svého zátiší s pevným úmyslem, získati půdu našim podnikům pomocí kapitálu, snad by mne tyto věčné manévry a intriky unavily. Ale takto cítím se silným jako Samson proti Filištínským," dodal Cyril s veselým rozmarem, od- fukuje dým svého doutníku. „Přijímám tedv ode dneška rozhodný boj a povedu jej rázněji, bezohledně, jako moji nepřátelé. Jde nejen o účel a princip — ale já spálil, milý hochu, jako Kortez veškeré lodi za sebou . . .a „Věru-li? Tos jednal neopatrně la „Strýc mlčí, a to mnoho znamená. Alespoň tolik, že návrat můj k němu na Ošelín je njní nejen problematický, ale i nemožný. Zaručil jsem se mu, že zvítězím — a musím zvítězit, neustoupím leda áplnó poražen, zničen . . ."

Nastala pomlčka.

„Mimo to jest mezi mnou a strýcem jistá delikátní záležitost, které nyní, tuším, jíž — sotva budu moci dostáti."

„Nechrne toho zatím a sledujme věc dále," pokračoval Bystrý, ohlížeje se pátravě na všechny strany a vyjímaje zároveň z náprsní kapsy kabáta jakési pečlivě složené německé noviny. „Co říkáš tomuto?"

Cyril vzal noviny do rukou a četl v nich při lampě. „To je tak zvaný „Revolwerblatt" v Praze vycházející. Viz tento dloubý v něm článek. Jaou to podrobně vypsané okolnosti jisté skandalosní historie o slečně Xenii a její matce."

Cyril četl bedlivě list a dle hněvivého výrazu v jeho tváři bylo znáti jeho pohnutí.

„Ale to je padoušství nejsprostšího druhu!" zvolal náhle, nedočta a mačkaje mimovoluě list v rukou.

„Pozor, příteli! Neroztrhej to, ještěs' nedočet' — jedná se zde také o tobě, Zde viz —" a Hynek Bystrý četl polohlasem: „Nyní nahradil piísto, které před lety a matky správce zastával, a její dcery slečny X . . íiditel jistého velkostatku. Popsaná zde historie je úplně zaručena, a bývalý ženich, který se sličnou sl. X . . . odtýval v Praze orgie, upomínající na noci antické z doby Kleopatry a Antonia, může na požádání komukoliv i nejmenší podrobnosti těchto rozkošných nocí vylíčiti. Štětec Makartův, obrazotvornost Ha- merlingova nedostihnou neskonalých půvabů těchto skupení sliěné a svůdné Kleopatry s jejím tehdejším Antoniem. Dnes bjl ten ženich dán na výmének a místo jeho zastupuje zmíněný řiditel. Svůdná Phryna nabažila se jednoho a hraje nyní na ctnostnou choť Brutovu, aby tím spíše svými sítěmi mohla obetkati nového rytíře. Až se i tohoto nabaží, odstaví ho a vezme jiného do cviku. Je to pravá Messalina . . ."

„Dost! Kdo p3al tyto řádky?" zvolal Cyril, drtě list i doutník ve svých prstech.

„Nikdo není podepsán, jak vidíš. Alo vrať mi laskavě list . . ."

„Zde jej mášitt pravil Cyril vstávaje a přecházeje prudkými kroky po laboratoři.

„Kies to koupil?" pokračoval po chvíli Cyril.

„Nikde. Bylo mi to pečlivě zaobalené zasláno poštou. Patrně s úmyslem, abys to obdržel ty, ale ne hned. Plán je zde zjevný. Týž list koluje zajisté již v četných exemplárech u známých rodiny Rabeovy,' ba divil bych se, kdyby i pan Dolanský ho neměl. Jen ti, o kterých se jedná, nesmí o něm zvě- děti, jsouce takto, jako morem nakaženi, vydáni potupě svých spolubližních. Nepsal to po mém domnění —" a suše zakašlal — „nikdo jiný, než nějaký povržený ženich sličné a bohaté Xenie."

„Ahl" udeřil se Cyril v čelo, zastaviv se před svým přítelem, „pan Valovský!"

„Snad. Alespoň se o ni horlivě ucházel i zde. Ale co je zde Xenie po druhé, již se neobjevil; soad od ní dostal košem. Upokoj se především a hleď na věc klidně, sice tvůj nepřítel dosáhne svého účelu, dáš-li se vášní zaslepiti, a ty prohraješ vše. Nevím, v jakém poměru k sličné X^niij se nalézáš, ona však již za to stojí. Ale především musíš se stavět, jako bys ničeho nepozoroval, a ničím nesmíš se dát vylákati ze své reservy. Nemyslíš, že bude rodina Rabeho list soudně stíhati?tf „Ale poval ten veřejný skandál v naší době, po klepech a špíně dychtící! A jak provede ona důkaz své neviny? Snad jako panna Orleanská před svými skeptickými soudci?" zasmál se Cyril, nejáa hněvem sebe mocen.

„Opět se dáváš unášeti hněvem a zaslepovali vášni. Je-li nevinna . .

„A ty o tom můžeš pochybovat?" zastavil se s jiskřícími zraky před ním Cyril.

„Drahý hochu, odpusC! Žena je žena — a uražená samolibost lásky nezná mnohdy ohledů a mstí se tím ukrutněji, čím blíže se domnívala býti svým nadějím. I kdyby byla nevinna — a kdož by věřil těmto podlým denunciacim, které by muž, kusa cti v těle mající, i kdyby pravdou byly a on od děvčete zrazen, přese rty nevypustil ..

„Toho je jen sketa, bídník schope: " „Tak soudím též já. Po mém roz u by měl mlčet, i kdyby to pravda bylo. Co jsem užil, to mám, bych si pomyslil já," řekl se svým obvyklým úsměvem a suchým zakašláním Bystrý. „Nezbude as Rabeovi jiný prostředek než peníze."

„Jak?" zvolal Cyril. „A soud — zadestučinění ?u „Tento list je pravý revolver, namířený na čest poctivých lidí za účelem vymačkání peněz. Je to druh moderního baoditství, které nezabíjí tělo, ale čest. Toším, že žalobou málo pořídí, ano budou se jí chránit a bude je to stát hezkou sumičku, než list zakoupí!"

„Zakoopí?"

„Ano musí ho zaplatit, aby vůbec přestal vycházet. Taková tučná kořist se každý den nena- hodí! Ale nechrne toho. Nyní jsi klidnější, důvodům přístupnější a pochopíš, že tato rána proti tobě nebyla bezúčelná a že snad pochází se strany, z které jsi se nenadál. Pamatuješ se na anonymní list, zaslaný před časem starému Rabovi, týkající se domnělého poměru jeho syna k Miladě?"

„Ah!" zvolal, jakoby do něho střelil, Cyril. „Myslíš? Hrubý?"

„Snad - má v tom také podíl. Ale pst! Probůh — vidím, že nejsi posud zcela sebe mocen Co hodláš činit?"

„Vyhledám Hrubého a . . ."

„On tě zažaluje pro urážku na cti a mimo to postavíš tím na pranýř sebe, vlastně Xenii. Její pokálenou pověst tím nenapravíš, naopak zhoršíš. Myslím, že zde alespoň, ba snad i v Čechách stala sc ubohá Xenie naprosto nemožneu . . ."

„Vyhledám toho bídníka, který to psal. Vyzvu ho!"

„Myslíš tím Valovského? Chyba lávky! Mělo by to týž účinek, jako s Hrubým, nebot nemáš proti žádnému z nich přímých důkazů. Mimo to: co jo tobě po tom? V jakém poměru j3i ty ke Xenii, že se jí tak ujímáš?" otázal se s jemným, ironickým úsměvem Bystrý. „Vidíš, že jsem měl pravda, nazývaje tě idealistou, rytířem středověkým!"

„Jjcm mužem poctivým a přímým, a jest po* virností mou zastati sa cti uraženého děvčete —u „Ty?" otá*al se opět Bystrý. „Jsi její bratr, ženich?"

Cyril odvrátil se, huče nesrozumitelná slova.

„Chceš svým kavalírským vystoupením potvrditi snad to, co onen padouch napsal? Vždyť by svět řekl.' „Vidíme! byla to pravdu, jinak by si toho pan Žilina nevšímal!" Co bys tím dokázal? Mělo by to jen tehdy smysl, kdybys mohl zároveň říci: „Slečna Xeuie je mojí nevěstou\u A můžeš to uči- niti ? Myslíš, že milionář Rabe dá svou dceru he- patrnému poměrně úřadníka po této smrtelné urážce celé rodiny, které ty jsi — jak myslím — mimo- volným původcem? Nebo tys dle Valovského jej vypíchnul z přízně slečny Xeuie."

Nastala dlouhá pomlčka. Cyril chodil posud s rukama nazad skříženýma mlčky a zamračen po laboratoři.

„Nyní, milý hochu, ti radím, jdi domů a hled se dobře vyspat. Především ani muk o tom, co jsi slyšel — vůči komukoliv! Nyní vidíš, s jakým nepřítelem máme co bojovat. Poněvadž nemůžeme proti nčmu stejných zbraní užívat, majíce poněkud jiné ponětí o slušnosti, musíme použiti těch, které právě máme. Věci dozrávají k svému konci. Co se potrestání bídného pisatele oněch pomluv slečny Xenie týče — o toho se nestarej. Toho asi odměna za jeho skutek nemine — mé tušení mi to praví. Však se nékdo najde, který jej za to potrestá, ale tím nebudeš a nemůžeš býti ty. Ty máš bližšího nepřítele, jde o tvoji kůži, a ta musíš především hájiti. Nepřítel tvůj ohrožuje však i moji existenci, věc naše je do jisté míry společná a zde! hleď v té malé knížce mám zbraó, která ho povalí — snad již velmi brzy — aneb on mne předejde a pak povalí mne on —" „Vyjádři se určitěji, Hynku . . ."

„Posud nemohu. Vše závisí na okolnostech. Geyer pracuje se mnou v náš prospěch — ač mu nedůvěřuji tak zcela. Sdělil mi však dnes důvěrně, že se tyto dny mladý Rabe z cest vrátí."

„Nerozumím ti.tt „Není také prozatím třeba. Očekávej ode mne bližších zpráv. Tyto dny se to rozhodne."

„ó jak si oddechnu, jestli se tohoto Hrubého zbavím!" zvolal Cyril, vydechnuv z mohutných svých prsou.

„Život je boj, můj drahý!" pravil s úsměvem Hynek.

„O píď země!" odtušil Cjril, chystaje se k odchodu. „Jaká to doba, jaké mravy, jaké století!"

„Je to fin de siècle!" řekl jeho přítel, brče ramenoma a zamykaje klíčem dvéře u laboratoře.

2.

Za dvorem v Krapinách stála o samotě paDská sýpka, čtyrhranné, dvoupatrové stavení masivních zdí a malých, podlouhlých okea s hrubými mřížemi, jehož černá, lepenkou krytá Špičatá střecha ještě dvě další patra nebo pftdy obsahovala; z jižní nebo severní strany podobala se střecha té sýpky skoro černé pyramidě a charakterisovala již z dálky Kra* piny, rýáujfc se ostře na obzoru. V druhém prostranném, na mohutných, hrubě tesaných dřevěných sloupech opřeném poschodí této sýpky procházel se za pošmourného říjnového dne Cyril. Chodíval sem někdy za sychravého počasí, neboť mohl s nejvyššího patra valnou část poxemků krapinských pohodlně přehlédnouti a dobře pozorovati, kde se co děje. Míval za tím účelem s sebou polní kukátko. Blížil se již večer krátkéhe podzimního dne, nebe na západě polilo se na chvíli bleděčervenou záplavou, která víc a více bledla, a kvapem přibližovala se noc.

Na prostranné té, suché půdě byly narovnány veliké hromady obilí, opatřené černými dřevěnými tabulkami, na kterýchž množství a váha každého druhu obilí byly křídou zaznamenány.

Cyril chodil od jedné hromady obilí ke druhé, od nejnižšího patra k nejvyššímu, srovnávaje číslice na tabulkách se svými poznámkami v knížce. Když byl hotov a vše sečetl, pravil si: „Výtěžek dobrý. Ale co je to plátno, když cukrovar vše pohltí — jak se o letošní bilanci vyjádřil řiditel Hrubý!" Zamyslil se, chodě po rozsáhlé půdě, až se zastavil u vikýře ve střeše, slabým odleskem červánků politého, odkud bylo viděti ohromný komíu cukrovaru, z kterého se valil hustý, těžký, šedočerný dým, padající na této výšině k zemi a zápachem přibondliny vše naplňující.

Z nižšího patra sýpky ozývalo se jednotvárné klepání ručního mlýnku na čištění obilí.

Cyril se zadíval na cukrovar, který býval předmětem tužeb jeht a který nejvíce jeho zásluhou vysílal tento zapáchající kouř sem k němu, jakoby mu za činnost svou názorně a citelně děkoval.

„Nemohu přijít k žádným určitým výiledkftu, nechť kombinuji jakkoliv," hovořil k sobě Cyril. „Stále totéž. Při nízkých cenách řepy a dvojnásobně zdražených cenách pracovních sil nemohu se v oeko- nomii dopracovat žádného výsledku. A cukrovar nenese též dosud nic. Však vederemo, počkejme ještě rok, až jak tato kampaň skončí."

Po té kráčel opět dále, když tu uslyšel u nohou svých zapištění. Shýbnul se a spatřil ležeti na podlaze netopýra, který marně se snažil, pohnooti sebou na zemi. Bylať ohromná střecha sýpky pravou zásobárnou těchto užitečných zvířat.

„Aj!" pravil Cyril, zvedaje opatrně se země zvířátko, které ostré, bílé zoubky cenilo a očkama blyštělo. „Ty, malý šotku, jsi také bezvládný, ppadneš-li před časem se své jisté skrýše a ne můžtš bez cizí pomoci vzlétnouti. Nuže, pomůžeme ti. Tvá pravá chvíle, noc, se blíží." To řka, položil netopýra na kraj okénka, odkad zvířátko se vzneslo do vzduchu, načež počalo vytrvale sýpku obletovati.

„Mnohé myšlénky a mnozí lidé se podobají tomuto netopýrovi," pravil Cyril, pozoruje jeho nepravidelný let. „Dej jim volnost, pomoz jim k letu a nezbavíš se jich!"

V tom uslyšel za sebou kroky po schůdkách nahoru vedoucích.

„Omeškal jsem se," pravil Cyril, hledě na hodinky, na nichž pro šero jen stěží ručičky rozeznati mohl. „Jde poklasný zavřít sýpku."

„Jdete v pravý čas!" řekl příchozímu vstříc.

„Dobrý večer!" odpověděl mu známý hlas.

„Aj, tys to, Hynku? zvolal překvapen Cyril, rozeznávaje teprve nyní tahy a postava Bystrého. „Co tě přivádí až sem a tak pozdě?"

„Mám na spěch. Hledal jsem tě ve tvém bytě a konečně jsem zašel až sem," pravil Bystrý, tiskna příteli ruku. „Dej mi laskavě zapřáhnout do bryčky pár dobrých koni, musím okamžitě odtud odjeti na stanici do Kutin."

„Proč ne na krapinskou?"

„Rozhodná chvíle, kterou jsem ti nedávno před- povédéi, nastala. Jedná se o to, řiditele Hrubého předejiti. Nesmí míti ani tušeDÍ o tom, že jsme odjeli. Jde o bytí a nebytí, jako v Hamletu. Pojedu s Gteyerem na nejbližší, hodinu cesty vzdálenou stanici, a odtud dále do Liberce . .

„S Geyerem? To se muselo něco důležitého přihoditi."

„O tom jindy. Čas kvapí, a vše ti svou dobou vysvětlím. Ostatně události promluví, tuším, za mne, neboť za několik dní seberu buď já svůj raneček, vyrazím prach ze své obuvi a opustím Krapiny, aneb zbavíme se toho balvanu, který nám všem prsa tíží ..."

„Věru, napínáš mou zvědavost. Ale nechci tě zdržovati, poněvadž, jak díš, na rychlosti vše závisí."

„O sedmé jede vlak stanicí v Kutinách. Máme tam dobrou hodinu, a proto nesmíme ani chvilky zmeškati ..."

„Poklaanýl" volal Cyril, kráčeje po schodech ze sýpky, ca dozorce.

„Zavřete ihned sýpka a uložte klíče. Mám tisíc chutí jeti s vámilu pokračoval v hovoru k Hynkovi, když a ním ke dvora kráčel. „Mohl bys mi na cesté něco bližšího sdčliti . . ."

„S radostí bych tak učinil," řekl Bystrý, „ale jak jsem pravil, pojede Geyer se moou a před ním rutno míti se na pozoru. Došla ho zpráva, že se mladý Rabe z cest vrátil a chce míti první zásluhu."

„Proč? vždyť je naším spojencem?"

„Nevěřím mu. Je příliš důvěrným přítelem Rabeho a jedná pouze v jeho, to jest ve svém prospěchu. Nemoha ti vše vyložit. Jen to ti důvěrně říkám, že jsem odbyl značiou malversaci Hrubého, a není li do toho zasvěcen i vrchní Haaian a nejsou li tam nahoře vázáni k Hrubému nám neznámými, těž- Kými závazky — pík pochopíš, jaké to může míti následky."

Před bytem Cyrilovým stál Geyer a podával po svčm zvyku bodře pravici mladému muži.

„Nnže, to 8?, pane Žilino, oddechaete, co?" pravil s tajeným svým smíchem tvrdou češtinou.

Za chvíli seděli Bystrý a Geyer v bryéce a uháněli do tmavého večera.

„Šťastné pořízení!" volal za nimi Cyril, na-^ež ae obrátil k domovu. „ProÓ na mne přítomnost tohoto Geyera vždy tak nepříjemně pŮ9obí? Vynoří se vždy v rozhodaé chvíli ze tmy jako Mefisto. Madítíi si časem znovu a pozorně přečisti dopis Ratiborův, který mi poslal po Vánocích. A je-li to on?! . . ."

3.

Rychle střídaly se nyní ad&losti za sebou. O Novém roce náhle opustil řiditel Hrubý Krapiny, aby se do nich nikdy již nevrátil.

Kampaň pokračovala však a dokončena pod dozorem prvního adjunkta Zajíčka, který jmenován správcem, a za horlivého účastenství všeho ostatního úřadnictva zcela bezvadné.

Letos nekonán po jejím ukončení obvyklý úřadnický tovární ples jako před rokem. Nálada byla zcela jiná a poměry změněné. Uspořádán však ůřadnictvem továrny v cukrovaru společný banket, jehož se též Cyril súčastnil. Veselá nálada panovala při této hostině. Jakoby se všech prsou byla tížící je mflra spadla. Pronášeny přípitky na společný zdar závodu a uspořádána malá pěvecká zábava, při které zpívány kvartetem, dosti dobře z mladých úřad- niků sestaveným, samé národní písně. Ba i Geyer, který dosti dobře česky mluvil a objemným hlasem vládl, zpíval s ostatními známou píseň: „Plujte Labem ku severu", a zvláště s důrazem intonoval: „Slovan všude bratry mál" „Vive la républiquel" přistoupil po zpěvu této písní náhle Geyer s plnou sklenicí vína k Cyrilovi, pohlížeje naň svým hlubokým, pronikavým pohledem se zvláštním, jak se zdálo, upřímným, bodrým výrazem.

Maně vytanula Cyrilovi, když přípitek opětoval, na mysli ona affaira o Sylvestru, kdy s mladým Rabem podobně si připíjel.

Geyer vyprázdnil sklenici svoa na dno 'a vy* hodil ji na to otevřeným oknem na dvorek, kde se o kameoy dlažby s cinkotem rozbila.

Všichni byli rozjařeni. Mimo Cyrila a Gayera jedině Hynek Bystrý zachoval svůj obvyklý klid a pil málo, vša bedlivě pozornje.

„Co tím přípitkem Geyer myslí?" přemýílei Cyril. „Jaká republika? Saad sbratřeaí národů, či ona republika germánská od moře k moři, o kteró se Rabe o minulém před rokem Sylvestra zmínil? či je to pouhá narážka na nynější poměry v cukrovaní, vskutku republikánské rovnosti se podobající ?a Po občdé vyšli si Cyril a Hynek na procházka k lesu.

„Co o tom všem mám soudit?" pravil příteli Cyril. „Vérn, v tomto kouteóku zemé střídají se události rychle za sebou jako v kaleidoskopu.u „Je to pravý mibrokosaio3,u odvětil Bystrý. „Nyní nutno vyčfcati, až jak se poméry dále vyvinou. V čelo závodu, pod vrchním dozorem pana Hamana, vlastně Rabeho, postaven Zajíček, člověk slabý, vlastni vůle nemající. Je pravým slaměným panákem, jak se říká, neboť jemu přidáni k ruce, vlastně jako dozorci, já a Geyer. Všichni jsou spiti při dosažení domnělé volnosti, ale za těchto pomérů, které nemohou dlouho potrvati, vyšine se nad ostatní jen člověk schopný, energický, chytrý, za ji9tým cílem pracující. Pro mne je velká čáka úspěchu, neboť jsem hlavně přispěl odhalením malversací Hrubého k nynějším změnám. Rabe i Geyer téměř na rukou mne nosí, a není vyloučena možnost, že buď se stanu řiditelem závodu • . .u „Tyl" zvolal příjemně překvapen Cyril.

UBUdB: Boj • kapitáfem. ¿4 „Ano já — aneb že opanoje zcela pole Geyer a pak běda všem ostatním, i tobě, Ďolanskému i měšci pana Rabe —" „Ty vidíš vždy příliš daleko a předbíháš události 1M řekl s úsměvem Cyril. „Chovám sice také nevysvětlitelnou ned&véru k tomuto člověku; ale nyní tuším, není čeho se obávat, budeme-li držet všichni pohromadě!"

„Ano, kdybychom nebyli Čechové, Slované a on plnokrevný Germán," odpověděl s trpkým úsměvem, pokašlávaje, Bystrý. „Již dnes, abych se tak vyjádřil, vše se kolem něho točí, kdežto on vlastně nic nedělá, jen pozoruje, knihy obchodní prohlíží a hlavně pilně s Rabem si dopisuje. O čem, to ti může vysvětliti tento čárek papíru ..."

Cyril vzal útržek listu, na němž stálo německy psáno: „— poněvadž nenalézám žádné podpory ani tam, kdy jsa obklopen padouchy, lháři, Čechy — bych jí právem požadovati mohl —" a na druhé stránce tohoto kousku dopisu: „— blouznivou naplněn starostí o Vás, starostí vyvolanou vytrvalostí, abych vše raději snášel, než bych zde těmto lumpům vše vydal v šanc A jaký bude konec této písničky? — " „To psal Geyer?" pravil v zamyšlení Cyril. „Jeho to rukopis. Náhodou jsem to našel s roztrhanou obálkou, z jejíchž kusů se mi podařilo se- staviti: „Rabe — Liberec". Podobného obsahu jsou asi též veškeré jeho dopisy Rabemu. Zde vidíš, co nás očekává. Vlastně držím mu v továrně rovnováhu pouze já. Ostatní jsou krátkozrací sobíkové, kteří pro okamžitý, hmotný prospěch jemu do rukou pra- cojí, vzájemně se očerňujíce. V brzce, věř mi, bude se opakovati táž písnička jako s Hrubým, ale v horším vydání, neboť Geyera nemožno při jeho opatrnosti, lstivosti a neobmezené důvěře, které a Rabeho se těší, odstraniti jako Hrubého. On nemá s manipulací co dělat, pouze dohlíží a donáší. Vypíchli jsme krajana a pomůžeme do výše tomuto přivandrovalómu z říše cizinci — věř mi to. A on? Přišel sem v rozbitých botách a půjde odtud jako baron, s měšcem plným. . ."

„Jsme to zvláštní národ!" vybuchnul podivným, sarkastickým smíchem Cyril.

„Ano,0 pravil Bystrý, „hašteříme se mezi sebou, v té louži, která se českou zemí nazývá, vedeme drobnou žabomyšoválku. A cizinec, používaje příhodné doby, opanuje nad námi a nejlépe nás rozsoudí, když si vezme lví podíl. Proto jsem se již rozhodl, že odjedu do Prahy, jakmile zpozoruji, že možnost, dosíci místa řiditele cukrovaru, kloní se ode mne ke Geyerovi ..."

„Ty?" zvolal Cyril, zastaviv se a hledě překvapen na píítele.

„Ano, já," odtušil Bystrý. „Jakmile zpozoruji, že nebude možno vládu v rukou udržet, odjedu a zařídím se samostatně. Mám k tomu dosti zkušeností a odvahy. Škoda, abych zde v podřízeném postavení zkysal."

„Pak nastane asi přímý zápas mezi mnou a Geyerem. Nečiň tak, příteli. Nepopouštějme pole, pokud je naděje na vítězství. Opustíš-li mne ty, budu zde bez podpory."

„Následuj mého přikladu a vyhledej si přiměřenější pro své vlohy působiště, než bude pozdě —11 „Nikoliv!" odvětil pevně Cyril. „Vsadil jsem zde vše na jedna karta a musím bud zvítěziti, aneb padnoati. Neucouvnu před nikým; jsem si své poctivosti vědom."

„Ta nic dne3 ve světě neplatí. Alespoň zde ne. Je to jen má rad*. Jednej jak chceš. Škoda tě bude —" pravil Bystrý, krče rameny.

„Jak se to vše za krátko změnilo! Vrchní Haman sem nedojíždí, ač by měl —M „Však on ví proč!" odtušil Bystrý. „Tuším, že byl do manipulace Hrubého zasvěcen. Ten se tak brzy zde neokáže."

„Ani mladý Rabe. Jeho sestra odjela tak náhle. Vše se Krapinám vyhýbá, jakoby zde vládla morová rána."

„Ubohá Xenie! Ta sem as vícekráte nepřijede. Prý je ve Vídni. Uchází se o ni jistý zadlužený kavalír. Již je to drahý v krátkém čase ženich. Apropos! Víš, jak to s Valovským dopadlo? Jistý cizozemský obchodník, který je s firmou Rabeho ve spojení a slečnu Xenii seznal, ucházel se o ni tak okázale, že se již o svatbě mluvilo. Ovšem se strany její rodiny. Jak Xenie sama o tom soudila, nevím. Jí by byl asi každý vítán, kdo by ji se svolením rodičů a trapného jejího položení vysvobodil. Dozvěděv se o pomluvách, roznesených lidtem „Revolverovým", počíhal si v Praze na domnělého původce pomluv těch a veřejně jej spoličkoval. Došlo to k souda. Ovšem byl onen obshoclník a mstitel uražené cti slečny Xenie odsouzen a stav se tím jako nápadaík také nemožným, ustoupil nynějšíma nápadníku. „Revolver" nevychází však dále, zakoupen draze —u „Ubohá Xenie!" povzdechl Cyril.

„Proč jsi nekul železo, dokud bylo horké, jak jsem ti radil?"

„Snad lépe tak," odvětil Cyril. „A jak víš, následovalo vše tak rychle za sebou, že jsem takořka k oddechu nepřišel. Nebylo pro mne naděje. A mimo to — nemohl jsem jinak jednat —" 4.

„Martina Mouchová přeje si s vámi, pane řiditeli, proibluviti," vyřizoval poklasuý Cyrilovi.

Přezdívali v Krapinách Mouchové Martina, poněvadž se o ní vyprávělo, že bába při křtu, jsouc opilá, ohlásila ji paou faráři za chlapce; a když se ptal na jméno novorezeuého, ODa živou mocí nemehla si na ně vzpomenouti. I nazván domnělý kluk dle svatého v kaleedáři, který na ten den připadal, Martinem. Později se vše vysvětlilo — ale přezdívka jí zůstala mezi mládeží, a Mouchová se vždy hněvala, j^ouc tak někým volána.

„Co bí přeje?" otázal se Cyril.

„Je velmi špatná — víme, nedočká zítřka."

„Již jdu," řekl Cyril. „Divno," pravil si, „že mě lidé tak hledají, zvláště když umírají. Pošlou pro mne a pro kněze zároveň, jakobych já mohl jim živobytí přidati. Či mají ke mně takou důvěru? A čím jsem si jí zasloužil?"

Za chvíli vešel do chudobného baráku, k opukové skále zaduí částí takořka přilípnutému.

V dusné jizbě, jejíž podlaha byla ponze z le- penice, ležela na chudobném loži Mouchová. Jen prastará její babička, polohlachá, žlutá, kterouž nadějná mládež krapinská čarodějnicí titulovala, seděla u kamen.

Cyril přistoupil k loži. Nemocná otevřela oči; její hezké, čistě světlomodré oko zářilo slzami zalito. Ale jak se zhrozil jejího obličeje! Nepříliš pěkná, pihovitá tvář mladého děvčete byla sestárlá, ssinalá, hubená a vpadlá. Husté tmavorusé vlasy však měla pečlivě přičesané. Levou ruku, vyschlou až na kost, měla položenu bezvládně podle těla.

„Děkuju vám,a pravila nemocná namáhavě v přestávkách, suchým kašlem doprovázených, „že jste ke mně, žebračce, přišel."

„Čeho si přejete?" zeptal se klidně na oko Cyril. Znal již zvyky umírajících našeho lidu.

„Inu mám něco ustřádaného a bojím se, aby to nepřišlo pryč ..."

„Kde to máte?"

„V knížce. Tu je," pravila dále, s namáháním, ukazujíc mu pravou, zdravou rukou připravenou knížku.

„Nebojte se; vše zařídím, jak si přejete," pravil Cyril, přijímaje spořitelní knížku a hledě do ní. Bylo tam téměř 100 zl. uloženo. „Ale bude třeba svědků."

„Přijde starý strýc Čížek a —" suchý kašel jí zarazil další řeč. „Co se pohřbu týče, přála bych si . . . Nemám než těch pár nastřádaných grošů, starou babičku a sestru —tt „Nemluvte o tom. Nic se nestarejte; však dá bůh, bude zase lépe —" „Tak vám tisíckráte děkuju, že jste se mne neštítil a přišel. Vynahraď vám to . . opět se zarazila kašlem. „Měla jsem dnes divný sen," pokračovala, utišivši se poněkud. „Byla jsem jako zdráva na panské řípě," mluvila přerývaně. „Svítilo divné slunce, vše se zelenalo, jako zrovna v ráji. Bylo to v Sochém Dolu. V tom povídá Manča Marečková: „Holky, podivte se tamto, pan řiditel přichází." A vskutku. Vy jste sestupoval odněkud jako s výše, jako s oblak, přímo k nám. V udivení nad tím přestaly jsme pracovat, a tu já se na vás lépe pádívám a zvolám: „To není pan řiditel!" nebo vaše tvář se měnila a měnila, čím bliže jste přicházel. „To je Kristus 1" Nemocnou chytil opět suchý kašel. Cyril stál mlčky u lože, neodpovídaje.

„A v tom j3em cítila, že jde Kristus přímo ke mně a za ruku mě bere. Já se ulekla jako v udivení, On kynul za sebou a šel dále. Já se probudila," pokračovala, upřevši slzami zalité oči na Cyrila, „a poslala pro vás. Rozuměla jsem tomu a bylo mi lehčeji. Zaplaf vám to — — " tu se zamlčela — »on."

Přišli dožádaní svědci. Jeden z nich vyhotovil odevzdací listinu, kterou podepsali.

V tom se ozval na zápraží zvonek. Farář přišel nemocnou zaopatřit. Měla oči strhané, a občas, zvláštní sympatií snad vedena, upírala je pouze na místo, kde Cyril, za příkladem drahých, poklekl. Již nemohla mluvit. Jen zajíkavé vzdycháni vydíralo se z jejích úst. „Jako když housátko dokonává," řekla později naivně babička Marečková.

„Kéž se ti sen tvůj vyjeví," pomyslil si Cyril. „Život tvůj nebyl, divným spletením okolností, téměř nic jiného než stálá útrapa."

Na večer rozlehl se zvnk umíráčku tichou viskou.

5.

Byl teplý, tichý večer májový. Stromy v parku krapin&kém pokryly se svěží zelení. Střemcha voněla a slavik ozýval se v blízkém háji.

Cyril kráčel po celodenní lopotě obvyklou a jemu tak milou cestou parkem k domovu. Přiblížil se k místu, kde ve stínu mohutných, pyramidkami bělostných květů s růžovým nádechem osypacých kaštanů visela houpačka slečny Olginky.

Unaven nsedl si na ni, ssaje s rozkoší příjemnou vůni rozkvetlých kaštanů a omamující zápach k novému životu probuzené přírody. Hleděl zadumán do tmavých vrcholů stromových nad sebou, odkud šnměl jednotvárný bzukot chroustů, jako uspávající šumot vln, aneb ohlas vzdálené bouře. Z nenadání cítil se kolem krku objata pružným, dívčím ramenem a obrátiv se v překvapení, ucítil polibky měkkýcb, mladistvých retů.

„Olgo!" pravil překvapen, snaže se povstati a vyvinouti se z objetí dívčího šotka, který nepřestával jej hubičkovati.

Nešlo to tak snadno. Olginka překvapila jej zá- keřnicky ze zadu, tak že se nemohl rukama pustiti ochranných provazů, na kterých houpačka byla zavěšena, jež rozkolébána odporující si snahou dvou sil, hrozila, že jej při neopatrném pohnutí dolů shodf.

„Olginko!* zvolal po druhé přispěji. „Kdyby to tak vidéla vaše paní matinka, nebo slečna Durieux!"

„Volejte si jak chcete, neuslyší vás. Mama odjela s otcem a Miladou na návštěvu a slečna „Bête" piše nahoře psaní svému —" „Kdyby tak věděla vážná slečna Francouzka, jak ji nazýváte!" řekl Cyril, nemoha se zdržeti ůsměva.

„Říká m jí jako ona mně, když nejmenší hloupost vyvedu. Pořád jen: „Olga — bête" sem! Olga — efcofeiig tam!" Proto jí neříkám v duchu jinak než slečna „Bête", nebo slečna „Shoking" !u „Ale nyní mne pu ťte, O'go!"

„Nepustím vás. Mám vás ráda. Ještě jednu hubičku!"

„O-go!" zvolal na oko přísně Cyril, namahaje se znova úsilovněji vstáti.

„Dejte pozor, spadnete!" smála se Olginka. „Nepustím vás, dokud mi néco neslíbíte. Kapitulujte !"

„Aha, tudy na to! Nuže rychle!" pravil Cyril.

„Dříve ne, dokud mi neslíbíte, oč vá3 žádám!"

„Chcete bezpochyby, abych zítra s vámi vyjel koňmo? Tedy ano!"

?Chyba lávky! Musíte se mi zadušovat!"

„Snad na škatulku bonbonů?"

„Vy ošklivý!" zvolalo děvče, zakývavši divoce houpačkou, tak že by byl nepřipravený na to Cyril málem dolů sletěl.

„Pardon!" zvolal kajícně. »Tedy slibuji!"

„Přísahejte!"

„Přísahám!" řekl vážně Cyril, zadržuje stěží smích* „PoslySte, pane Cyrile," šeptalo mu děvče do ucha. „Ale vaše čestné slovo, že nikomu nic neřeknete? Ani papa, ani mama, ani mademoiselle Shoking?"

„Což Miladě?"

„Té zvláště ne. Ta by hned vše vyzvonila. Nikomn! Tedy?"

„Neřeknn nikomu nic, jako že s této houpačky sletim, nepustíte-li moe!"

„Mám ráda pana Břetislava Bardila?" šeptalo mu děvče do ucha.

„Já myslil, že mne!" smál se hlasitě Cyril, jemuž se nyní podařilo, vymaniti se z objetí šotka a sestoupiti s vysoko zavěšené, nejisté houpačky na pevnou půdu.

„Gratuluji vám, Olginko!" řekl posměšně. „Máte znamenitý vkus!"

„Kýho-li výra? pomyslil si v duchu. „Ta brzy začíná. Takový pulec. Bajka o krásné Psýché a Satyrovi se vskutku opakuje v životě stále v nesčíslných variacích."

„Nesmějte se!" řekla hněvivě Olginka a dupla nožkou. „Povídám vám, že ho mám ráda!"

„A víte-li pak, že je zasnouben?

„Není to pravda, vy mne klamete!" zvolala dívka, jiskříc hněvivě slzou zalitýma, modrýma očima.

„Nevím sám již, kolikátou má, Olginko!"

„A nechť si!" řeklo vzdorovitě děvče. „Mám ho přece ráda a jiného si nevezmu!"

„A kdy bude svatba? Pozvete mne na ni?"

„Nepozvu, vy ošklivý!"

„A co tomu řeknou tatínek a maminka?"

„Nic! Ujedeme spolu!"

„Jak Be vám mohl zalíbit on se svými pěknými způsoby, kterými i vašeho pana otce poděluje, svým hrubým hlasem?" otázal se Cyril, jehož tento psychologický problém počínal baviti.

„Právě když jsem ho šlyšela při ohni — víte, jak tam ten barák onehdy a továrny hořel, jak velel hasičům a zvolal: ,Tisíc hromů a láteř V Bylo to slyšet jistě až seml Ta se mi zalíbil. Vlastně poprvé, když v neděli ve své blýštící uniformě s třpytící se helmou na hlavě přehlížel jakožto komandant hasiče. Salatoval mi a podíval se na mne tak, až se ve mně dech zatajil, a od té doby ho mám ráda. A teď vás žádám, abyste mi zaopatřil jeho fotografii. Zlíbala bych ji tak, jako před chvílí vás!"

„Olgo!"

„Zadnšoval jste se mi a musíte mi státi v slovu 1" „Dobře. Dostanete fotografii," řekl Cyril s úsměvem.

„Jak jste hodný, pane Cyrile! Jak vás mám ráda! Ale počkejte, mám nahoře schovaný kus výtečného, sladkého dortu, ten vám přinesu 1" a děvče chtělo opět Cyrila obejmouti. „Sníme ho zde spolu!"

V tom ozval se na konci stromořadí hlas: „Mademoiselle Olga! Olga!"

„Už jde ta slečna Běte!" zvolala polohlasem inrznté Olga. „Tedy nezapomeňte! Dort vám pošlu dolů! Dobrou noc!" A děvče odkvapilo ke své gouvernantce.

„Věru, člověk se do smrti nevyučí!" filosofoval Cyril, kráčeje k domovu. „To je následek převráceného vychováoí, kde se dítěti nacpe hlavička rozličnými obrazy ve čtyřech cizích jazycích, tak že ono konečně žádoý dobře neumí a povstane z toho babylonský zmatek fantasie! Při tom však prázdné srdce hladoví a hledá záby náhrady jinde. Inu Byron měl v Don Juanu pravda: Když vzdálen muž, tu ženy lest je stera — a 8 nadeklepním též nékdy prchne dcera."

6.

„Pane Žilino, musíme spolu vážně promluviti!" řekl jednoho dne Dolanský, sedě ve svém kabinetě u stolku. „Ale posadte se a zapalte si," dodal jako vždy s úsměvem, podávaje Cyrilovi krabičku s doutníky. „Bude to déle trvati."

Cyril usednuv přijal s úklonou, mlčky, nabízený doutník a zapáliv si, očekával další oslovení, pozoruje při tom pana Dolanského, který ve spisech na svém stolku něco hledal.

Dolanský byl sice stále týž sangainický muž. plúý ohně a přívětivosti jako dříve, ale Cyril pozoroval, že pod touto přívětivostí tlumí se množství starostí, jevících se v jistém tě?komyslném tahu kolem očí a úst, který posod u starého pána nepozoroval a který jej proto smutně dojímal. Pozoroval též mimovolné, že stříbrné nitky v pečlivě pěstovaném plnovousu a ve vlasech pana Dolanského proměnily se místy v stříbrné vločky a chomáčky.

„Pohledněte, pane Žilino." pravil Dolanský, drže jakýsi výkaz v ruce. „Zde je stav mého jmění. Naděje naše, kladené v továrnu, se nevyplnily. Vy víte asi tak dobře proč, jako já. Vaše obdivuhodná snaha a vzorné vedení roého statku — vše to jc marné. Stojíme před faktem, že jsem musel velkostatek obtí- žiti v knihách novým břemenem. Zapadám hloob a hlonb a nevidím zde než dvojí cestu k vyváznutí: budto odprodej cukrovaru a mého na něm podílu, ntbo prodej velkostatku. Stát se však něco musí, nemají-li přijít Krapíny do exekučního prodeje..."

Cyril prohlížel mlčky listinu, Dolanským jemu podanou. Cifry mluvily nezvratnými důkazy: objekt byl dluhy přetížen.

„Nutno zde jednat opatrně a nenkvapiti se," začal po chvíli Cyril, urovnávaje v hlavě své důvody, pod dojmem této pro něho ohromující zprávy. „Hlavni pravidlo obchodní jest, zachovat si úvěr. Ten jest za hotové peníze. A jméno Dolanského vyváží posud všechna vaše pasiva!"

„Povážím-li, že všechny naše oběti byly nadarmo!" pokračoval Dolanský skleslým hlasem.

„Letošní kampagne může nám všechny ztráty vynahradit," pravil horlivě Cyril. „Prodáte-li však cukrovar, ztratíte úvěr.* „Vy myslíte tedy, abychom ještě vytrvali?" „Ještě jeden rok. Ten již nám neuškodí. Ale může vše rázem napravitil" „Dobře. Poslechnu vás tedy," pravil rozvážné Dolanský, skláněje se z důvodů pouze jemu známých k náhledu Cyrilovu. „Prosil bych vás ještě, abyste mne dnes zastal při veřejné zkoušce ve zdejší škole. Nemohu se tam do3taviti." — „Ano," pravil k sobě Dolanský, jsa opět sám. „Má pravdu, ztratil bych úvěr a nemohl bych usku« tečniti poslední plán, o kterém on neví a který se mi zdá jediným východištěm z tohoto labyrinta. Pan ze Stangenau se uchází vytrvale o Miladu. Kdybych dnes přišel o Krapiny, nebude lze tento sňatek uskutečnit, kterýž může mi zachrániti Krapiny, a tak mne nad propastí, do kteréž padám, zadržeti. Škoda věčná l Mé nejlepší plány do budoucnosti jsou zmařeny. Pokládal jsem tohoto Žilinu skoro již za svého syna. Jeho přímost, poctivost a vzdělání, důvěra, s jakou celá rodina má a hlavně Milada k němu přilnula, zdály se spojeni tomu věstit nejlepší naděje pro budoucnost Přepočítal jsem se a Cyril se mnou. Doufal jsem, že strýc jeho, který, jak mi Žilina řekl, jest dosti zámožný, jemu snad pomůže. Ale i ta naděje sklamala naprosto. Minulost nelze změniti a tuším, že ani veškeré naděje Cyrilovy stran výnosu kampagne nic nenapraví. Milada ovšem pana ze Stangenau příliš nevyznamenává, naopak, vyhýbá se mu, až jsem pro to s ní měl mrzutosti. Ale to se poddá. Pan ze Stangenau je řádný, poctivý, praktický muž . . ."

V tom zaklepáno na dvéře.

„Smím dále?" osval se hlas paní Dolanské, zároveň dvéře pootvírající.

„Jen dále! Jsem sám," odvětil její mnž.

„Myslila jsem, že je u tebe pan Žilina."

„Právě odešel. Čeho si přeješ?"

„Přijel pan ze Stangenau a považ, přivezl Miladě takový ohromný buket ze vzácných květin!" pravila, smějíc se, paní a činíc rukama posuněk při slovu „takový". „Jsou spolu v saloně. Myslím, abys tam též se mnou přišel."

„Právě jsem na něho myslil," pravil Dolanský. „A Milada?"

„Zdá se mi, že se to dnes rozhodne. Milada posud se chová chladně, ba jednou se vyjádřila, že raději půjde k tetě do Prahy, než by se vdala..."

„To jsou dětské řeči !a pokrčil ramenoma její muž.

„Soudila jsem, že jednou pan Žilina . . ."

„Jako já," odvětil rychle Dolanský, hledě za- my Sieně oknem. „Ale to je dnes nemožné."

„Ten ze Stangenau je kovaný Němec, ani dobře česky neumí, a naše Milada, tuším, také pro to mu není nakloněna."

„Poslyš, Sidi," pravil náhle rozhodně Dolanský, vstávaje ze svého křesla u poltu, „pan ze Stangenau je jediným stéblem, za které mohu se zachytit, nechci* li utonou ti i s vámi ..."

„Tak to tedy stojí?" zvolala zticha žena jeho blednouc.

„Ano, ale stéblo to se může státi pevnou oporou, pakli si Milada vezme pana ze Stangenau."

„Matinko!" ozval se neurčitým tonem hlas Milady, vcházející právě do pokoje. „Ah, papa je zde také..."

„A tys nechala hosta o samotě?" tázala se káravým tonem matka.

„Je tam Olga s gouvernautkou," řeklo děvče lhostejně, jakoby duše v něm nebyla.

„Co je ti, Milado?" pravil otec, bera dívku za ruku. „Tys plakala?"

Milada mlčela. Její vlnící se ňadra a slzy, deroucí se na pokraj víček, mluvily za ní.

„Mluv přece, dítě!" řekl otec laskavě.

Milada vyvinula se mu z rukou a odstoupila od obou rodičův.

„On mi učinil vyznání!"

„Pan ze Stangenau? A pro to pláčeš?" tázali se rodičové s úsměvem jeden přes druhého.

„Nechci ho — a nebudu ho mít nikdy ráda Ia pravila dívka, tisknouc dlaně ku spánkům.

„Bláhová, stiš se!" přistoupila k ní matka. „Jak jsi rozčilena; tváře jí hoří!tt obrátila se k muži. „Pojď, dítě, lehni si na chvilku, přejde to."

„A co řekne pan ze Stangenau?" pravil, svraštiv čelo, pan Dolanský.

„Zatím nic. Jdi k němu! Zůstanu zatfm u Milady. Řekni mu, že je Miladě poněkud nevolno " Dolanský se vzchopil a odcházel. „Ženské rozmary!" zabručel polonahlas.

„Mluv, tíítě, co je ti?" tásala se matka dcery, ukládajíc Miladu na pohovku ve spacím pokoji a přisedajíc k ní. Milada vypukla v pláč, ale nepřitáhla se k matce. Seděla nepohnutě v koutku divanu a tiskla ruce k očím.

„Ani matce to nepovíš?" otázala se něžně paní, tulíc k sobě dceru.

„Nevezmu si nikoho! Nebudu se vdávat!" vyjelo náhle děvče.

„Prosím tě, utiš se, Milado!" řekla s mimo- volnou domluvou matka. „Posud tě nikdo nenutí!"

„Bylo by to také marné!" odtušila, osušujíc oči, Milada.

„Vím, na koho si myslíš!" řekla jednotvárným hlasem, jako v zamyšlení, její matka. „Z toho nemůže být nic."

„Když ne jeho, tedy nikoho!" vyjelo tichým, ale rozhodným hlasem děvče, vpravujíc se instinktivně v proud myšlének své matky.

„A tys rodičům nic neřekla?" pravila s výčitkou paní Dolanská.

„Proč jste se chovali k němu a ke mně vždy tak, jako byste to schvalovali?" odvětila také s výčitko 3 dcera.

„Dali jste si slovo?" otázala se opět starostlivě její matka.

„Nikoliv!"

„A jak to tedy víš, že tě má rád?" oddechla si s úsměvem paní Dolanská.

„Vím to určitě!" pravilo děvče, dívajíc se pevně na ni.

„Hm! — dvořil se také Xenii —" „Nedvořil !u zvolala vášnivě Milada, jiskříc očima. „Bylť pouze zdvořilý a proto tím více ho mám ráda \ u „Opakuji ti, Milado, že z toho nic nemůže být. Ale promluv s otcem — uslyšíš, co ti odpoví. Víš, že oba přejeme panu Žilinovi — ale svým odporem stížíš jen poměr náš k němu, ba učiníš ho zde ne- moŽDým. Nebo musím ti říci, že otec k tomu již nikdy svolit nemůže. Stojí nad propastí — jenom ty ho zachráníš, podáš-li rul:m panu ze Stangenau ..."

„Milado, mamá!" zvolala Olga, vrazivši do dveří spěšně, celá zardělá, „máte přijít do salonu. Papá si přeje, abych s tebou hrála na čtyry ruce. Podívej se, co mi pan Stangl přivezl!" chlubila se sestře, okazujíc jí pěkný, zlatý náramek.

Milada odvrátila tvář a přitiskla na ni opět ruce.

„Okaž!" pravila matka, obdivujíc se vzácaé, řemeslné práci náramku, aby mezi tím Milada času nabyla a mohla se opanovati.

„Půjdeš, Milado?" otázala se za chvíli, když byla Olgince náramek vrátila, opět tiše a něžně.

LIBUŠE: Boj • kapitálem. 15 „Jděte napřed! Přijdu za chvilku za vámi," pravila tato, bledá jako stěna, bezezvučným hlasem, oči majíc zality slzami.

7.

„Jak se to vše zde změnilo od té doby, co je cukrovar opět v činnosti!" pravil k sobě Cyril, krá čeje Krapinami dolů k nové škole a mimovolně pocítil opět ono zvláštní uspokojení, jako tehdy, když byl před lety přítomen slavnostnímu zahájení první kam- pagne cukrovaru. Tenkráte k sobě pravil s jistým zadostučiněním: „Hle, to vše jest dílem mým! To vše jest výsledek mé energické vůle!"

Též dnes vytanuly mu tytéž myšlénky — ale podivno! Necítil více ani oné oprávněné hrdosti nad šťastně provedeným dílem, ani oné sebevědomé radosti nad vlastním významem, neboť křižovalo se v něm množství jiných dojmů, které mu ztrpčovaly přítomnost a hlavně mu bránily, žo nemohl bez jisté obavy pohlížeti klidně v budoucnost.

Těšilo ho sice to, co viděl, a hlavně to, že včasným zakročením přerušil plány Geyerovy a Ra- beho, kteří již již se těšili, že v Krapinách budou moci zříditi filiálku Schulvereinu, školu německou, pro několik dítek dozorců v cukrovaru, ku kterým agitací jejich, potajmu sliby a hrozbami vedenou, k přistoupení donutiti hodlali též dítky některých českých občanů krapinských, ve hmotné odvislosti od nich se nacházejících. Bylyť Krapiny jednou z nejchudších vísek království českého, ačkoliv ležely uprostřed nejůrodnějšího kraje vysočiny na severa Polabí. Před lety býval tam jediný větší rolník, statkář, který ještě knížeti R. . . svůj pěkný statek odprodal. Nyní absorboval, skonpil a scelil veškeré půdy v obci velkostatek. Co zbylo, byli nejvíco malí chalnpníci, a veškeré ostatní četné obyvatelstvo Erapin skládalo se z několika maloživnostníků a hlavně z četného, vesměs na velkostatku a cukrovaru závislého dělnictva. Místní obchod, jehož představiteli byli tři kramáři a prodavači lihovin, byl vesměs v rukou židovských a Krapiny vůbec nebyly ani obcí samostatnou, jsouce za příchodu Cyrila Žiliny přiděleny k sousední, zámožné obci Dolanům, přifařeny pak a školou příslušný k jiné hodinu cesty vzdálené obci btřezivojicům. Usilovné snaze Cyrilově zdařilo se nejen oddělení Krapin od obce Dolanské a zařízen: jich v obec samostatnou, ale též odškolení od Střezivojic a zařízení nové školy v Krapinách. Stálo to tuhé boje, které však byly jaksi přirozeným výsledkem znovuířízení cukrovaru. A stejným krokem se zvýšením místního blahobytu a dosaSeoím politické samostatnosti měnil se též zevnějšok Krapin. Na místi neúhledných, po většině doškami krytých baráčků poptávaly nové, čistě obiloné domky, taškami kryté. Přeložena do Krapin četircká staniee, pro kterou velkostatek postavil nový pěkný domek. A příznivý tento pokrok jevil se hlavně v nové, pěkné, jednopatrové budově školní, kde se dnei popr?é měla odbývati výroční hlavní zkouška. To byly skvělé stránky působení Cyrilova v Krapinách, na kt?ré mohl býti vskutku hriým, a pohlížeMi nyní na víska, amfiteatrálně nad malým údolíčkem rozloženou, a příznivě změněný její zevnějšek, mohl pociťjvafci oprávněné uspokojoní.

Ale jinak bylo se stránky hmotné. Velkostatek Krapiny, který měl ohromnou většinu pozemků v nové obci, musel ovšem k veškerým těmto novým, prospěšným změnám přispívati poměrně největší kvotou, před kterou mizely příspěvky ostatních, chudých příslušníkův obce téměř na pouhou nicku. Sama nová budova školy stála přes dvanácte tisíc a další tisíce stály podniky jiné.

To vše tanulo při pohledu na Krapiny Cyrilovi na mysli, tak že se nemohl oddati nezkaleně požitku svých záslužných činů, neboť věděl, jaké změny tím povstaly ve stavu jmění pana Dolanského, jaká břemena tím na velkostatek, beztoho v passivech tonoucí, uvalena.

V malé, vyzděné kapličce, nad křižovatkou cest stojící (neboť nebylo tam kostela) — klinkal zvonek, oznamující blížení se povozu pana děkana.

V prostranné školní světnici shromáždilo se po příchodu tohoto pána četné obecenstvo. Na katedře usadili se místní honorace a mezi nimi Cyril jako zástupce velkostatku a jeho přítel Bystrý, jako zástupce továrny. Otcové a matky zkoušených dětí tísnili se kolem dveří.

Zkouška šla před se zcela pravidelně a pořádně. A při pohledu na žáky a žákyně horlivě odpovídající zapomněl Cyril na čas na tísnící jej před chvílí úvahy o hmotných obětech a na smutnou perspektivu do bndoucuosti. Zkouška z náboženství se právě končila k úplné spokojenosti pána děkana, důstojného, vysokého a na pohled hřmotného, ale chorého starce.

Farář Střezivojický, který vyučování náboženství v nové škole řídil, vybíral při otázkách z hlásícího se množství žákův a žákyň nejschopnější a pohlížel s vítěznou sebedůvěrou na pana děkana, který spokojeně k odpovědem dítek hlavou přikyvoval.

Konečně dal pan děkan jeStě poslední otázku: „Kdo pak asi véděl nejdříve o tom, že se narodil světu spasitel?"

Téměř veškeré ruce dítek se horlivě zdvihly; byla to tak snadná na pohled otázka, že i nejslabší z žáků ji hravě zodpovídati mohl.

O tom byl též farář přesvědčen a proto vybíral pohledem z hlásících se některou žákyni, která posod nebyla vyvolána, a kterou tím vyznamenati hodlal.

V první lavici školní seděla nejmladší děvčátku. Byla, ač chudobně namnoze, přece pečlivě a čisté oděna a rděla se jako poupátka samou horlivostí dětskou, aby také z nich některé bylo otázkou poctěno, neboť buď divnou náhodou nebo naschvál, opomenuli dosud oba zkoušející důstojDÍ pánové těchto maličkých se otázati.

Cyrilovi jich bylo skoro líto; pozorovalť u mnohých z nich v pěkných dětských očkách slzy lítosti nad tím, že si jich aosud nikdo ze zkoušejících nepovšiml. Zvláště malé, sličné, na kraji při vchodu do první lavice sedící děvčátko šermovalo oběma ručkama velebným pánům takořka v očích, vystupujíc na špičky nožek a nahýbajíc se přes okraj lavice.

Y očích horlivostí zářících stály mu slzy a líčka rděla se dychtivostí a horlivostí. Zdálo se však, že i tentokráte bude namáhání žákyň první lavice marným, neboť zkoušející páni, chodíce před lavicemi, pohlíželi přes ně do zadních lavic, o žačky první lavice ani okem nezavadíce, tak že tyto konečně ¿malomyslně v marném počínání svém ustávaly a smutně na svá místa usedaly. Pouze první, na kraji sedící, vytrvala a šermovala horlivě ručkama dále, opakujíc stále uvé něžné, plačtivé: „Prosím, prosím 1" „Hle, totě Résinka Drozova," pravil Cyril polo- hlasité k svému, vedle něho sedícímu příteli Hynku Bystrému. „Matka ji zde při svém od» hodu s panem Kůrou zanechala u svého strýce, aby do školy choditi mohla."

„Je mi toho sličného děvčátku také líto," pravil s úsměvem Hynek, „a přál bych mu za jeho horlivost toho zadostačinění —u „Hubilova!" zvolal v tem pan farář na snědé, velké černooké děvče v jedné ze vzdálenějších lavic. Byla to dcera známého nám mistra tesařského Hubila.

Nastalo utišení a všechny ruce ostatních horlivých žákův a žákyň klesly. Dorotka Habilova již již se chystala odpovědéti. Ale pan dékan pošeptal v to/n něuolik slov panu faráři a kynul rukou R^since Drozové, která navzdor tomu, že již jiná vyvolána byla, posud sl nesedla, nýlrž s jakousi zoufalou vytrvalostí ručkama dálo sa hlábila a své nesmélé: „prosím, prosím" — stále opakovala.

Farář se podíval kvapně na itlnvícího a hned po té zběžně a nepříliš přívětivě na irálou Résinkn, načež zvolal: „Drozova!44 Vše utichlo. Dorotka Hubilova máchnula překvapena rukou a usedla na své místo, btíhajíc hněvivým pohledem vyznamenanou holčičku, která ixá svém místě stála jaksi překvapena nenadálou radostí nad vyznamenáním, kterého již neočekávala a zaražena zároveň všeobecně nastalým tichem, cítíc takořka veškeré ty zraky obecenstva na sebe opřené. Dobrý děkan, poznávaje náhloa zaraženost holčice, postavil se před ní a pozvedaje svou rukou lehce, něžně její zardělou hlavinku se sklopenýma k zemi oěkama, pravil znova lahodně: „Tak se neboj a pověz námt děvčátko, kdo věděl nejdříve na zemi o tom, že se nám spasitel v Betlémě narodil?"

Touto vlídnou, laskavou domluvou starého pána obodřeno, pozvedlo dítě svá čarokrásná, chrpová očka a hledíc s božsky naivním, důvěřivým pohledem v usměvavou tvář starcovu, pravilo u všeobecném tichu lahodným, andělským hláskem: „Panenka Maria!"

Jako jarní vítr v korunách stromů přelétl tichý tlomený šumot smíchu celou školní světnicí. Sám Hynek Bystrý mimovolně se usmál a řekl polohlasitě k Cyrilovi: „výborně!"

Ale jiný byl účinek na oba vážné, zkoušející pány. Pan děkan se odvrátil, slova neodpověděv, a farář pohlédnuv s výčitkou na něho a s pohrdáním na ubohé, do krve studem, nevědouc proč, zarděló dítě, zvolal zvučně: „Pověz ty nám to, Hubilova!"

„Pastýři Betlémští!" zvolala tato hbitě.

„A kdo jim to zvěstoval?"

„Andělé!" zvolala opětně vítězně dívka.

Résinka Drozova zatím plakala usedavě, pozorujíc, že nejen pochvaly neutržila, ale že si jí nikdo ani nevšímá.

„Tak je to na světě!" pravil, usmívaje se, Bystrý k Cyrilovi, když ho po zkoušce domů doprovázel. „Pravda byla vždy na světě popelkou — a rozum chodí žebrotou!"

8.

„Tak přece odjíždíš? Pomalu zde zůstanu sám!" pravil Cyril, chodě po pokoji, prostě zařízeném a jednoduše malovaném. V prostřed pokoje stojící, hrubě natřený stůl a pH něm pár rozviklaných židlí, v koutě lože, na kterém v tu dobu Hynek Bystrý odpočíval, používaje ho místo pohovky, skříň na šaty — to bylo veškeré, věru spartánské zařízení bydliště chemika cnkrovarn v Krapinách. Žádný obraz nekrášlil tyto stěny; pouze nad ložem visela v rámečku malá fotografie matky Bystrého a mezi okny malé jarmareční zrcádko. Na stole a na černém kufru, n okna stojícím, povalovalo se několik knih, po většině odborných děl chemických.

„Vždyť jsem ti přece řekl, milý Cyril6, že je to ude pro mne úzké a malé. Hledal jsem širší a přiměřenější pro sebe pole působnosti, až jsem ho v Praze nalezl. Časem hodlám se docela samostatně zaříditi, jen co trochu nové poměry seznám. Tam alespoň budu zbaven toho věčného škarohlídství, špehování, sočení a intrik. Zde bych musel věru časem one- mocněti v této atmosféře pruského špehounství!® promlouval Bystrý ze své improvisované pohovky, pohlížeje na přítele Cyrila, u stolu sedícího, jiskřícím se pohledem.

Bylť již večer, podmračno, smrákalo se silně a bledé červánky padaly oknem na výraznou, bledou tvář Bystrého, z níž tmavé oči takořka světélkovaly zarudlým ohněm. Cyril se alespoň nepamatoval, že by byl u kohokoliv dříve spatřil takový oheň očí ve tmě.

„Jeden po druhém," pokračoval, jakoby více k sobě mlnvil, Cyril. „Nedávno pan Kůra . . .u „Pan Kfira také odešel? Ten přece neměl příčiny? Seděl za větrem a nikomu nepřekážel? Kam pak odešel?"

„Kdybych věděl, kam!" odpověděl jako pro sebe s nádechem trpké ironie Cyril. „Neboť je mrtev."

„Zemřel?* zvolal udiveně klidný jindy Hynek, povstávaje na své improvisované pohovce. „A tak náhle? Snad mrtvice? Ale on tak mladý, střídmý člověk . . .u „Je to zvláštní historie. Znáš jeho minulost. Dost se mu nabránili otec i matka — ano otec jej docela jednou i tělesně ztrestal pro tu nepředloženou známost. Tehdy bylo mu teprve osmnácte let . .

„To záhy počal!" řekl Hynek, napjatě poslouchaje.

„Nedal si říci. Děvče nevzdělané, ale pracovité, tenkráte ovšem prý první kráska zdejší. Kdyby byl tehdy v čas přerušil známost, jak otec jeho tomu chtěl, mohl dnes býti dobře situovaným správcem, a byl by si mohl vybrati z kterékoliv úřadnické nebo rolnické rodiny děvče vzdělané, jeho poměrům přiměřeně vychované a zámožné. Na ženění měl ještě času dosti — vždyť nyní byl nejvýše třicet let stár. Byl štíhlý, urostlý a světu podobný mladík, velmi slušného chování, úřadník vzorný, pilný a svědomitý, nemohl jsem si lepšího pomocníka zde přáti a nerad jsem ho odtud pustil. Učinil jsem to právě proto jen, abych mu dopomohl ke kariéře. Děvčata vskutku mohla na něm oči nechat, když tančil, aneb na koni seděl. Sám jsem ho jízdě naučil. Dostal několik, pro jeho poměry skvělých nabídek: ale on ne a ne. Držel se té holky, která sotva číst a pďát uméla a později značně ze své bývalé krásy ztratila, jako očarovaný. Když dostal konečně, na mou přímluvu výhodné místo, povolil naléhání mému a všech dobře smýšlejících s ním lidí. Obdržel je pod tou podmínkou, když bud své lásky se vzdá, nebo s Terezkou Drozovic řádně se dá oddat. ,Jak ji mám nyní opustit? Se třemi dětmi? Když již mi výminku tu kladete, dám se s ní oddat, ale nevím, bude-li to k dobrému. Je to pouhá komedie.4 To samé opakoval po svatbě před svou ženou a před námi při hostině, k nemalému pohoršení paní Dolanské, která mu sama v zámku veselku vystrojila. Přišed na své nové stanoviště, držel se z počátku dobře. Ale jeho žena, náhle k neočekávanému, legálnímu po3taveoí povýšená, chovala se dle toho. Šatila se jako kněžna a utrácela jen což. Příjmy na to nevystačovaly. Z domova nedostal nic. Rodiče o něm ani slyšeti nechtěli a oua neměla než to, co na sobě nosila. A tu ten vždy poctivý úřadník neměl dost síly, aby &e nemírným požadavkům své ženy opřel a dal se svésti k přehmatům. Záhy to při naší přísné kontrole vyšlo na jevo. Přeměřeno obilí na sýpce a nalezen značný deficit a v kase scházely též peníze. Chtěl jsem ještě v jeho prospěch zakročiti, ale bylo pozdě. Byl propuštěn — otrávil se . . / „Yždy žena! Cherchez la femme!" zamručel polonahlas Bystrý.

Nastala dlouhá pomlčka.

„Apropos — žena!u zvolal náhle Bystrý. „Víšli pak, že slečna Xenie již je skoro jako nevěstou?"

aNevím!M zvolal se živým účastenstvím Cyril.

„Nuvzdor odporu rodiny. Vezme si ji onen silně zadlužecý kavalír ve Vídui, o kterém jsem ti, tuším, již vypravoval, že se o ni uchází," „Z toho srdce jí to přeji!* pravil Cyril, „Bvlo to řádné děvče — ač poněkud výstřední povahy. Nebylo to však její vinou, ale vychováním."

„Aueb snad i dédivostí,* pravil významně Bystrý. „Vždjt víš, co se povídá o podivném přátelství Geyera s lUbfcm — jsouť prý bratří. A takových bratrů prý má Rabe velký počet."

„Mnoho se mluví a obyčejně přehání."

„Budou však vesměi dobře zaopatřeni. Jmění je podle toho. Kdyby byl pan Dolanský takto zazobaný, nemusel bych, tuším, odtud a nebylo by třeba těch libereckých baronův. Ale tak chýlí se to prý se slávou Krapin rychle ku konci."

„Vím o tom. Ale žádám tě i v mém prospěchu, abys o tom alespoň před cizírní pomlčel. Není ještě vše ztraceno a doufám, že jedna příznivá kampagne to zase napraví. Radii jsem v tom smyslu nedávno Dolanskému, který též počíná naději ztrácet."

„Pochybuji o tom," řekl, pokašlávaje Hynek. „Nejsem již do manipulace pana Geyera, poněvadž si ji zcela téměř osvojil, tak zasvěcen, jako dříve. Tají nyní vše pečlivě přede mnou. Ale praví se, že zbývá panu Dolanskéaiu jen dvojí cesta. Bud aby předal statek dříve, než přijde na buben, anebo musí mu pomoci — Milada!"

„To jsou asi klepy!" zvolal patrně zaražen Cyril, cítě, jak se mu krev žene ke spánkům. „Kdes to slyšel?"

„Inu, dozvím se více než ty tam u samého pramene 1" r.smai se Hynek. „A mimo to dovedu si leccos skombinovat. Nemusím než oči otevřít a pochopím, proč pan Stangel ze Stangenau nyní skoro každou neděli sem dojíždí a skvostné kytice přiváží. Zajisté nejezdí sem k vůli paní Dolanské, ani Olgince, tím méně pak k vůli krásným očím staré, ctihodné mamsel Durieux, aneb za panem Dolanským. A ty bys posud byl nic nepozoroval?"

„Ovšem, ale jezdili sem i jiní. Vždyť býval tu sám mladý Rabe, ale bez výsledku.® „Ano, ale tehdy byly poměry jiné než dnes. Myslím, že se stane Milada obětí."

„Ještě tomu zcela nevěřím. Milada jest pevné povahy 1" „Prosím tě, k vůli rodičům udělá řádně vychovaná dcera mnoho. A co konečně jí zbývá? Jiný ženich nejde, a kdyby dnes měli Dolanští přijít o Krapiny, bude mít vyhlídku na staré panenství. To nejlepší, co bude moci učiniti za těchto poměrů, bude, vezme-li si pana ze Stangenau. Je to řádný muž, a že ji má upřímně rád, dokázal svou vytrvalostí, s kterou se nedává ničím od ní odstrašit. A tím bude zachráněna celá rodina. Slyš ostatně ještě jednou moji dobrou radu: hleď setřásti prach s obuvi své a zanech Krapiny tomu pruskému hospodářství. Však se panu Rabemu též jednou otevrou oči. ale bude, tuším, pozdě!"

„Ano — připozdívá se a musím jiti, než se áplně setmí. Gesta nahoru je blátem bezedná," vytrhl se z myšlének Cyril, zaslechnuv poslední Hynkova slova. „Kdy hodláš odjeti?"

„Čekám jen na příjezd pana Rabe, abych vše odevzdal. Přesídlení mé do Prahy nebude mnoho státi — tam ten černý kufr n okna a dost!" pravi Hynek s úsměvem. „Chci odjeti prvního října."

„Tedy na začátku samé kampagae. Ostatně do té doby se snad ještě uvidíme. Že ti všeho nejlepšího přeju, nemusím tě ujišťovat). Mimo to zůstaneme i na dále ve stálém spojení. Vyžádám si asi tvé odbornické rady i v Praze častěji!"

„Jsem svému příteli vždy k službám, milý Cyrile, a budu se vždy na tvé i právy těšit!"

9.

Druhého dne byl teplý večer koncem září, jeden z oněch dnů, v kterých se slunce s naším pásmem naposledy loučí, vysílajíc tepelné paprsky kosmo na zemi více a více chladnoucí.

V žloutnoucích korunách stromů parku Krapin- ského pohrával svit slunce k západu se klonícího, dodávaje rozličným barevným odstínům odamírajícího listí zvláštních barev: od červeně, kterou pojmenoval veliký anglický básník hektickou, až ke žluti téměř zlatem se lesknoucí. Některé však druhy, blížící se zimě více .vzdorující, zvláště duby a lípy, zdvihaly posud málo jen prořídlé, zelené koruny své hrdě k modrému nebi. Bylo téměř bezvětří. Žádný zpěv ptačí nerušil tuto snivou náladu, jakoby za tímto obrazem krajinným, za konturami stromů, na modré, večerní obloze se rýsujících, otevírala se jakási nedozírná perspektiva v neznámou budoucnost, do které vše spěje a z které nic se "nenavrací.

Pouze jakýsi opožděný koníček senní, vylákán teplým dnem podletí, vytrvale se ozýval kdesi vko- mně stromu, zvyšuje svým hlasem vážnou náladu večera Cyril kráčel parkem, hledě na zapadající slunce „Podobný dojem zažil jsem před lety, pohlížeje s nejvyšší západní skály Helgolandu na zapadající slunce, které na vlnách mořských táhlo osvětlenou dráhu, jako zkamenělou cestu duchů, zašlého lidstva, v jiný, neznámý svět.

„Hle," pravil, kráčeje dále, „zde jsou na holé skoro již větvi keře veliké pupeny, přichystané k budoucímu jaru. Skon a věčné omlazování na jedné větvici, v jednom organismu/1 pokračoval, pohlížeje na silné pruty lískového keře, na nichž pouze jednotlivé listy se držely.

Kráčel s polí v jakés dobré náladě k doraovu parkem. Pod nohou šustělo mu opadalé, polousvadlá listí tichým vzduchem a pouze na vrcholu nějakého stromu pohybovaly se lehkým vánkem dva listy, vydávajíce třením stejnoměrný, nenapodobitelný, jednotvárný zvuk, který vyzníval skoro jako: „tsi, tai, t3i."

„To je na této osyce," pravil Cyril, zastaviv se u stromu. „Divno, že na tomto stromě chvěje se a haraší listí skoro vždy, i když zdánlivě vůkol úplné ticho panuje, často mne to v lese až zarazilo. Bylo mi při tom, jakoby náhle přede mnou nějaká neznámá bytost svým rouchem šelestila. Pověst lidová spojuje věčné to chvění listů osyky se sebevraždou Jidáše, zoufajícího nad umučením mistra, kterého zradil. A tento zvuk jinak zní na jaře, když je mladé, svěží listí a jinak na podzim, když listí opadává." A kráčel dále.

„Vše na nás působí jen pod jistými dojmy. Na bodrou mysl pfisobf týž zjev jinak, než na zasmušilou, skleslou; onu povzbuzuje, tuto skličuje* Jinak v mládí než v stáří. Nedávno pohlížel jsem na vše skepticky, v šerých, ano černých barvách, kterými maloval mi budoucnost přítel Hynek. Ale celodenní práce osvěží mysl a naladí ji k odhodlanosti, ano veselosti. Proč by tak vše mělo přijít, jak on myslí? Neprožil jsem již korší okamžiky a nepřemohl jsem dosud veškeré překážky? Nedávno tomu, co stál na obzoru mém řiditel. Hrubý jako blížící se balvan, který měl veškeré mé plány a naděje rozdrtiti. A kde je dnes? Hrozící ten zjev rozplynul se jako pára. Jaké spletení intrik zaměstnávalo nedávno mou mysl? Xenie, Milada, stav jmění Polanského, mé otřesené postavení. A vše to byly snad jen ponhé přeludy, které mi kreslila přílišná starostlivost. Také ucházení se pana ze Stangenan o Miladu může býti takovým přeludem. Vídám ji sice zřídka a jest mi nópadno její plaché ke mně chování od nějaké doby. Ale to může mít i jiné příčiny. Byl bych se zajisté od ní již něčeho dozvěiěl, vždyť nemívala přede mnou skoro tajemství. Ostatně mohu s ní promluviti. Pan Dolanský i celá rodina mi přeje a zajisté že bude jemu milejším zeť, který svým důmyslem mu bude podporou, než závislost od milosti cizího. Snad přehání své těžké postavení. Ano, nutno pohlédnoati takovým mátohám přímo ve tvář a rozplynou se jako obláčky, v dým a páru, v nic. Nebezpečí pomine, jdeme-li mu srdnatě v ústrety. Vždyť poměry se přece jenom zlepšily a právě nyní snad se připravuje příznivý obrat. Jen vytrvati — to jest vše."

Na záhybu pěšinky, hustým podrostem vroubené, zaharašilo listí, jakýsi lehký krok se mu blížil vstříc, Z myšlének svých vyrušen, Cyril mimovolně se zastavil: před ním stála Milada.

Byla bledá, skoro přísná. Zvláštní jakýsi tah kolem ást a brady svědčil o dlouhém duševním zápase. Oči její byly rozšířeny a leskly se u večerní záplavě, která činila tahy jejího ušlechtilého obličeje skoro krásnými. Spatřivši Cyrila, chtěla se náhle obrátiti, jakoby se ho byla ulekla. Byla v domácím, pohodlném rouchu, majíc přehozený přes ně, proti večernímu chladu, veliký plaid.

„Slečna Milada!" uklouzlo se rtů překvapenému Cyrilovi.

„Sama, a tak pozdě ?u Dívka hleděla na něho chvilku, stojíc nepohnutě, načež se chvatně o krok přiblížila jako něčím poplašena, a pohlížejíc mu pátravě v oči, řekla, nedbajíc zvyklých ohledův a formalit: „Pane Cyrile, poraďte mi!"

„S radostí, slečno. Čeho si přejete?"

„Slečno!" opakovala dívka s divným přízvukem, jako stroj. „Mám se vdávat..."

„Vdávat?" řekl Cyril tiše a mimovolně týmž přízvukem, jako ona.

„Což vy nic nevíte?" usmála se nuceně dívka.

„Pan ze Stangenau?"

„Ano. Y neděli má být zasnoubení a v únoru svatba, čeká jen na svolení svého otce, který činí prý jakési překážky; ale svolení jeho jest prý jisté, jak ujišťoval ..."

Ticho večerní přerušováno bylo pouze oním zvláštním zvukem tetelících se dvou lístků na vrcholi osyky: „tsi, tsi, tsi."

V Cyrilovi jakoby se bylo náhle netnšené světlo rozlilo. Tisíce malých okolností z minulosti soustředilo se mžikem v jeho mysli a nabývalo vždy více tvaru, jistoty: „Ona tě miluje.* Sklopil oči a kráčel mlčky dále, sbíraje myšlénky k odpovědi a snaže se zároveň potlačiti výbuch svých dloaho, pečlivě tlumených a skrývaných citftv. Ale nešlo mu to. Myšlénky jeho rozletovaly se jako hejna vyplašených ptáčat.

Tak kráčeli chvilku vedle sebe, pomalu a mlčky dále.

„A co mám vám poraditi?* otázal se náhle s trpkým úsměvem Cyril, zastaviv se a hledě palčivým, suchým zrakem na dívku.

„A tak se mne tážete vyl?"

„Co mohu říci k dokonané téměř události?" opětoval mladý muž temným hlasem, který se mu v tom okamžiku mimovolně pohnutím zachvěl.

Děvče kráčelo dále, sklopivši zrak a rozhrnujíc noikama při chůzi v zamyšlení suché listí, po pěšině nakupené.

„Myslela jsem jen, že vy ... vy mi poradíte 1* Pronášela tato slova jako k sobě, úryvkovitě, plaše a jaksi s výčitkou.

„A proč jste tak nemluvila dříve ke mněl* začal opět Cyril. „Proě jste svolila? Domníval jsem se . .

„Měla jsem započíti snad já?a řeklo děvče, nepohlédnuvši naň. „A vše mohlo býti tak krásné,u dodala polonahlas. Slzy zaleskly se jí v očích. „Nemáte pro mne ani nyní slova útěchy ?u pokračovala, UBUftB Boj • kapitál«*. 1A nehledíc naň, a očekávajíc marně odpovědi dodala: „Nuž — dobrou noci0 a odvrátila se rychle k odchodu.

„Milado!" promluvil konečně Cyril vroucně, snaže se uchopiti dívčinu roku. „Odpusťte mi, představoval jsem si vše jinak. Šel jsem přímou cestou a pokládal jsem za hříšnou nerozvážnost, chtíti buditi ve vás předčasně city a marné snad naděje. Chtěl jsem si ruky vaší zasloužiti, vydobýti. Po mém náhledu je slabý muž teD, jenž se uchází o dívku, které nemůže bezpečně budoucnost zajistiti, a domníval jsem se, že bych se pokořil, snížil, kdybych projevením svých citů byl si náklonnost vaši hleděl získat. Zdálo se mi, že by na čele mém nesmazatelně byla napsána slova: ty spekuluješ na její jmění. Zdálo se mi, že by muž mého podřízeného společenského postavení musel ztratiti vážnost v očích vašich, vašich rodičův i před sebou . .řka to, přivinul ruku dívčiny ke rtům.

„O Bože, co mám dělat? Já nemohla jinak jednat,u pravilo děvče, vyvinuvši mu ruku a tisknouc šáteček ke rtům. „Matka mne zapřísahala, abych otce odporem svým nezničila — nensmrtila . . . Povolila jsem .. .* Nad nimi se ozývalo v nastalém tichu tesklivé suslení dvou lístkův osyky: „tsi, tsi, tsi, tsi." Vrátili se totiž, aniž to zpozorovali tam, kde se setkali poprvé .. .

„Milado Iu pravil náhle Cyril, uchopiv obě ruce dívčiny a jemně je stahuje s jejích tváří, snažil se zachytiti její pohled. „Jsem na vše odhodlán. Zapru sebe, svou minulost — budeš mou!" to řka, přivinul děvče na svá mohutná prsa, na které ono blavinku sklonilo. „Promluvím s tvým otcem, pohnu ho — neodepře mi . . .u mluvil, nadzvedaje něžně sklopenou její tvář a skláněje se k ní k polibku . . .

„Milado, Milado lu ozval se v tom stranou od zámku hlas.

„Pozdě!" vzchopila se dívka, tisknouc dlaně ku spánkům a pohlížejíc strnulo, beznadějně do prádna.

„Na vše již pozdě la a odběhla směrem, kterým hlas se ozýval.

10.

„Ale posádce se přece, pane Žilino," pravil Dolanský, nabízeje ve svém kabinetě křeslo Cyrilovi. Jeho zdvořilý tón lišil se od bývalé srdečnosti, na kterou Cyril b^l při něm tak navyklý, svou formál- ností. ^Nabídka vaše je sice pro mne čestná," pokračoval, když se byl mladý muž usadil, „ale přišel jste již pozdě. Předešel vás pan ze Stangenau a příští neděli má být zasnoubení" — „Pane Dolanský, ráčíte mne znáti. Neopovážil bych se takto před vás předstoupiti, kdyby mne k tomu okolnosti nenutily. Nebyl bych z reservy své vystoupil, kdybych se byl nepřesvědčil, že tím snad prospěji, že tím učiním šťastnou vaši dceru."

„A proč jste tak dlouho váhal?" otázal se s nádechem výčitky, jak se alespoň Cyrilovi zdálo, skepticky se usmívaje, pan Dolanský.

„Nemohl jsem jinak jednati. Neopovažoval jsem se buditi jisté city v dítěti vašem, pokud jseji jistoty neměl, že budou opětovány. Pane Dolanský, vy a rodina vaše jste téměř jediní na světě, za které bych vše podstoupil a vše obětoval. Jak byste b>l však pohlížel na mne} kdybych byl za zády vašimi osnoval poměr, který by byl vypadal jako spekulace na vaše jmění? Dříve byly poměry vaše příznivější a já pravil k sobě: potlačím city své, pokud uevy- dobuda si vlastní prací BVOQ nezávislého postaveni. Události poslední však mne překvapily a proto pokládám, jsa o to Miladon požffdán, za svou povinnost, abych zkusil ještě krok.poslední, a prosím vás tedy jménem jejím a svým, abyste zasnoubeni poodložiti ráčil."

„Nemožno lu pravil Dolanský, vstávaje ze svého křesla a přecházeje po pokoji. „Nemožno! Dal jsem své slovo a kromě toho — znáte přec mé finanční poměry? Jsou snad horší, než si myslíte. Jestli pak víte, že mi hrozí sekvestrace?tt dodal tišeji, hledě na Cyrila se zvláštním výrazem, který jeho, jindy vždy veselé a joviáloí tváři dodával náhle výrazu ustaranosti, kterou na něm Cyril nikdy dříve nepozoroval. „Vidíte, že jsem k vám upřímným jako vždy, poněvadž vám svěřuji nejtajnější své poměry a že vám důvěřuji. Ale zároveň slnžiž vám to za měřítko mých poměrů, které určují přesně mé chování pro budoucnost. Jsem to své rodině povinen. Dnes neb zítra pojedu za tou příčinou do Prahy a zkasím, zdali se mi podaří sekvestraci zastaviti. Nebo to vám bude vědomo, že to bývá počátek konce. Veřitelé a zejména sekvestr dovedou to tak obratně zařídit!, že se nevymotá více majitel ze sítě, kterou je^opředen, jako moucha nevyletí z pavučí sítě. Potom následuje nutně exekuční prodej objektu; a kdyby se mi podařilo nyni i nakrásně sehnati potřebných peněz, abych tento osudný pro mne obrat zastavil, kdybych i věřitele uprosil a novými sliby ukojil, směnky vystavil — bode to přece jen, jak se říká, šibeniční lhůta. Směnky zaplaceny býti musí a není-li „to možao nyní, jak to bude možno v budoncnosti, při vzrůstající mé peněžní tísni? Vidíte, jak jsem s rodinou svou skromně živ, že krejcaru marně neutrácím a vše to je marně. Zbývá mi tedy jediný krok, nabízí se mi samoděk a nehledána čestná pomoc, která zažehná rázem mé rozpaky a nebezpečí, ztrátou jmění mi hrozící: sňatek Milady s panem ze Stangenau. Jednal bych rozumně, kdybych tuto pomoc odmítl? Položte ruku na srdce a rcete, jak byste jednal v mém postavení vy, jsa otcem rodiny? Veliké peněžní prostředky dovolují pak panu ze Staogenau, který je bohatší pánů Rábeů a nejméně trojnásobný milionář, zachrániti mou rodinu; ovšem přejde bezpochyby tímto způsobem statek do rukou jeho; bode však zároveň náležeti též Miladě. Též pan ze Stangenau je muž čestný a upřímně Miladu miluje; jsem pře- Bvédčen, že ji učiní šťastnou. Ale dejme tomu, že bych svolil k vašemu sňatku s Miladou, že bych na vše ostatní nedbal, že bych dané panu ze Stangenau slovo odvolal: jaké můžete vy poskytnouti zároky vzhledem ku blahu mého dítěte? Váš nepatrný kapitál závisí na podniku našem a jest pádem mým ohrožen stejně jako vaše postavení, budou-li mi Kra- piuy exekučně předány. Co potom začnete? Mimo to mám jeitě jednu dceru, která pádem mým, anebo provdáním se Milady za váa, ztratí své věno.a Domluviv, zastavil se Dolanský a okna a pohlížeje bez cile do krajiny, bubnoval z lebka, mechanicky na sklo. Nastalo pomlčení. Cyril nevěděl, co odpověděti. Ale nejasná jakási naděje udržovala ho na jeho místě: naděje na strýcovu pomoc — naděje neurčitá — ale přece — naděje!

„Jediná b>la by zde možnost,44 pravil náhle Dolanský, obrátiv se od okna k Cyrilovi, jakoby byl uhodl jeho myšlénky: „Můžete ještě od svého pana strýce něco očekávati?"

„Nevím nic určitého, ale učiním v tom rozhodaé kroky," p avil Cyril, chápaje se tohoto východu jako tonoucí stéVa. „Vím, že má strýc veliké jmění —u „Muselo by se to však brzy stát!" pravil rozhodným tónem Dolanský. „Jen vzhledem k této možnosti a abych vám a Miladě dokázal, že nejsem protivám v zásadném odporu, dopíšu panu zeStangenau, že pro náhlou churavost Milady jest si přáti, aby slavnost zasnoubení na nějaký čaa b>la odložena.tt Řka to, poklonil se Žilinovi obřadně na znamení, že si přeje, aby rozmluva se skončila.

.Děkuji vám, pane Dolanský," řekl Cjril srdečně, blíže se ke starému pánu a podávaje mu roka. „Zařídím zde pouze nejnutnější před svým odjezdem a vydám se ihned na cestu ku svému strýci. A prosím vás, abyste mi zachoval í na dále svou přizeů, své přátelství, kterým jste mne dříve poctíval. Co se mne týče, dopadni si rozhodnutí mého strýce neb i vaše jakkoliv, nezmění to nic na upřímných a oddaných citech mých k vám a rodině vaší ..."

„Jaem přesvědčen, milý pane Žilino 1" odvětil Dolanský, vpadaje mimovolně ve svůj starý přátelský ton k Cyrilovi, „a buďte ujištěn," pokračoval s jistým pohnutím, „že kdyby se poměry mé nebyly zhorSily tak, jak jsou dnes — vás jediného přál jsem si míti synem —a a podal mu ruku, kteroužto Cyril upřímně uchopil a s úklonou odcházel.

„Apropos!" volal za ním Ďolanský. „Vymiňuju si ovšem, že vaše chování k Miladě zfiitane až do konečného rozhodnutí, jako dosud ve formách přísně konvencionelních, a že se nikterak nepokusíte, abyste s ní mluvil beze svědků . .

„Pane Dolanský!" zvolal sebevědomě, vzpřímiv se hrdě, Cyril. „Připomenutí vaše zdá se mi pokořujícím pro mne i pro vás . .

„Vím, pane Žilino, že jste počestný muž a nic jiného jsem od vás neočekával.u 11.

„Co se to někdy děje?" promlouval k sobě Cyril, kráčeje přes dvůr Krapinský ke stodolám, kde se mlátilo parou. „Jsou v našem životě doby, v nichž objevuje se nám cosi jako starověké, neúprosné fátum? [Či vkládáme pouze my, obmezení lidé, kteří příčinu a účinek dobře nepostřehujeme, do našich ubohých, malicherných událostí účinkováni tajemných sil, které se o nás nikterak nestarají? Nevěřím v náhodu a v osud; obé je pouze výrazem obmeze- nosti lidské, která vidí účinky a nepostřehuje příčin. Ne, nelze popřiti logiku v událostech. Mělo by se však říkati shoda a ne náhoda; žádná extaktní věda nezná náhody; učí nás příčinnosti již ve škole. A najednou by měl tento zákon, jímž vše trvá, pozbýt! platnosti? A proč? Že si to a to vysvětliti nedovedeme? Kdo vidi blesk, může předpovědět!, že zahřmi. Jsou však jisté doby v našem životě, kdy se nám náhle zdá, že vše je proti nám. Naše úmysly, činy, jindy neklamnými výsledky korunované, v takových dobách potkávají se s úplným nezdarem; tak že se zaražen! ptáme: což jsme se stali jinými? Či se okolnosti změnily? Bývá to obyčejně tato poslední příčina. My kombinujeme- logicky jako jindy, ale události, jindy. parallelně s našimi úmysly běžící, náhle se s nimi křižuji, je ničí, paralysují. Tak to bývá ▼ politice, ?e válce: jediný nepředvídaný obrat rozhodne bitvu a skříží nejlepší plány. Slavený státník — náhle se spatří opuštěna, pohaněna, nepochopena a přece jedná logicky v témž duchu jako dříve. Řekne se, že se opotřeboval, sestaral, že nové době a jejím potřebám nerozumí.

Po léta stavil jsem pečlivě budovu, kámen přikládaje ke kameni a náhle vidím, že se mi celá ta nákladná stavba nad hlavou boří. Vše praská a řítí se, i to, co by mi za jiných okolností bylo pevnou oporou. Po léta šlo mi vše hravě, jakoby neviditelné moci odstraňovaly překážky z mé cesty — a nyní vše, co podnikám, se hroutí. — Je chyba ve špatném plánu, ve stavbě, či ve staviteli? Započal jsem snad trochu nerozvážně. Ale též jiné sily nepřátelsky zde působí, skrytě, mně takořka nedostižný. Ano, Bystrý dobře předpovídal: mám tušeni, že Geyer je původem všeho. Y něm se koncentrují tajné, hybné nitky mé zkázy, zkásy všeho, čeho se dotkne . .

„Dobrý den, pane řiditeli! Proč tak zamyšlen?8 probudil známý hlas Cyrila z myšlének.

„Hle, jako Mefisto vystupuje, když na něho ítyslfm," pravil k sobě Cyril, spatřiv Geyera, podávajícího ' mu jako vždy na oko upřímně a bodře pravici.

„Máte mnoho starostí,* pokračoval na pohled s účastenstvím Geyer. „Není divu, mlácení, dobývání řepy, při tolika dvorech . . .* „Přejete si něčeho, pane?* otázal se Cyril, chtěje ukončiti tuto jemu nepříjemnou rozmluvu.

„Ano. Jak víte, ceny cukru jsou hanebné a konjunktura světového trhu se tak brzo nezmění. Does jo obchod cukerní předmětem spekulace jako hra na burse. Amerika, ADglie, Holandsko a Paříž rozhodují. Za těchto pomérft bylo by šílenstvím, s neprospěchem uzavírati prodeje. Nutno vyčkati, až světový trh lepší nabude tvářnosti —* „Zajisté," pravil Cyril netrpělivě, nevěda, kam Geyer svou, jako vždy naučenými, bombastickými frásemi prošpikovanou předmluvou cílí.

„Teší mne, že se v tomto názoru srovnáváme,* pravil rychle Geyer, „a proto přicházím vás požádat, abyste do svých dvorfiv a hlavně do Krapin a Střezi- vojic, jisté množství cukru uložiti dovolil.* „Ale kam, pane Geyere? Snad ne do zámku? Mám se snad vystěhovat! i s majitelem, panem Do- lánským?* „O nikoliv 1 Toho nežádám!* řekl s krátkým, úsečným svým smíchem Geyer. „Ale máte * zajisté dosti prázdného místa na sýpce, ve stodolách!11 „Nikoliv, pane! Právě se mlátí a nemoha z týchž důvodů, které vy pro cukr jste uvedl, přece obili na silnici vysypati, aniž je tak rychle za fatka vy- hoditi. Také vám je asi známa konkurence Ameriky, Raška, Uher ..."

„Ovšem I" pravil z ticha, jako přesvědčen, Geyer, klada raka důvěrně na rámě Cyrilovi. „Ale vy přece snáze někde obilí umístíte, než já cnkr, který má desateronásobnou cena obilí. Dopsal jsem již v tom směru panu Rabemu a požádal ho za sprostředkování u Dolanského. Svolení mne došlo, vizte!" doložil s důrazem, podávaje řiditeli listy Rabeho a Dolanského.

Cyril, zběžně je přehlédnuv, vrátil je Geyerovi, nepromluviv slova. Již již chtěl vybuchnout! a vrátiti se k panu Dolanskému. V jakémsi roztrpčení nad tímto rozhodováním v okresu jemu svěřeném bez něho, proti němu, chtěl již tomuto říci: „Pane, jsem zde zbytečným! Vydám počet z úřadování svého a odejdu." V tom však mu napadlo to, co před chvílí ho zaměstnávalo. „Zajisté, že je to nová, nepředvídaná léčka oněch sil, které v poslední době proti mně působí. Nepoddej se! Snad jsou to jen poslední po* kusy nepříznivých událostí. Unav sám, svou stálostí, tuto proti tobě působící skrytou sílu a nevyzývej konflikt, kde lze se mu vyhnouti. Hanba! Stáváš se sám k sobě nedůvěřivým, to jest slabým, a tím se stavíš na plochu vrátkou, kde nutuě padnouti musíš!"

„Pane GeyerelM pravil Cyril mírně, nahlas. „S radostí bych vám vyhověl. Ale přesvědčte se sám. Kromě toho, naploím-li sýpku a stodolu cukrem, alespoň z části, jak snadno může vzniknouti v pří- pádu ohně zkáza celého dvora, neštěstí nedohledné, neboť s stodoly uzavírají jediný možný příjezd do dvora, sevšad vysokou zdí ohraženého. Na hašení požáru by nebylo ani pomyšlení: sýpka, zásoby, dobytek, ba i zámek sám byly by vydány zkáze. A že je to možné, uznáte sám. Mám teprve polovici obilí vymláceno a v mlácení pokračovat musím. Jak snadno zalétne jiskra do slámy — a neštěstí je hotovo !u „Ale jděte, pane Žilino 1 vždyť máte dozorce. A konečně, nevídáno 1 Jste přece pojištěn ? Cukr mám dobře pojištěný, a kdyby nakrásně vše shořelo, nebude při tom ztráta ani pro vás, ani pro mne...tt „Dle nových pojišťovacích předpisů nutno po- jistiti dle lokalit a přesně udati místnosti a množství, kde se co nachází," hájil se Cyril.

„Vím to,a odtušil Geyer. „Nuže hledte," pokračoval vstupuje na mlat krajní stodoly. „Zde na právo je všechno prázdno kromě trochu slámy. Je to mlatem oddělené; to mi můžete přenechat?M Cyril neodpověděl a přisvědčil tak na polo mlčky jeho důvodům. Kráčeli dále kolem mlátičky, kde v prachu a hluku vše pilně pracovalo. Adjunkt, dozorem tam zaměstnaný, pozdravil oba příchozí; kráčejíce kolem lokomobily, byli pozdraveni topičem, který zvláště uctivě Geyera uvítal, jenž mu navzájem důvěrně pokynul.

„Jak se vede, Josefe, budete brzo hotovi ?u zeptal se Geyer.

„Tak za tři neděle!" řekl topič těžkým jazykem.

„Tak dlouho?" řekl se svým úsečným smíchem Geyer.

- m — Přišli na sýpka.

„Vidíte," pravil Geyer, „zde mi můžete polovici nejdolejší podlahy přenechat!"

„Ale vždyť máte polovici prvního patra! A bodová byla by tím nepoměrně zatížena. Přetížíme-li přízemek, který na starých trámech spočívá, je hadova v nebezpečí. Nahoře jsou veškerá poschodí zasypána sty a sty centy pšenice, že není hnutí!* „Naže tedy až v nejnutnějším připadá vás znova o to požádám. Ale ona část stodoly mi přenecháte?"

Zdrábavě svolil Cyril, načež jej Geyer opustil.

„Pane Sako," řekl Cyril svéma adjunktovi, „co je zase s Josefem? Svítí ma oči jako sýčkovi a sotva se drží na nohou?"

„Opět si přihnal, pane řiditeli. Je to s ním kříž!"

„Od které doby se tak chová?" .

, Co jste ho poprvé vyplísnil pro pití ..."

„Nebudu toho trpět. Vystřídejte ho zítra a vezměte sem Holuba. To je tichý, mírný člověk a nepije. Řekněte Josefovi, kdyby se to opakovalo, že přijde o místo!"

„Pohrozil jsem mu tím již. Ale smál se, jakoby torna nerozuměl."

„Promluvím s ním tedy později sám. Odjeda na několik dní a spoléhám se ve všem na vás. Zaražte zatím mláceni až do mého příchodu a jen šrotujte. Bude se sem voziti do první stodoly cukr. Přihlížejte ke všemu bedlivě; nevěřím zvláště tomuto Josefovi od té doby, co se opíjí."

„Dobře, pane řiditeli!"

„Lidi ze stodoly, kromě těch, kteří zůstanou na sýpce při čistění a obracení obilí, vezměte na pole k řepě. Ale sám se nevzdalujte na dlouho ze dvora a hlavně nedávejte klíče od sýpky z rukou nikomu t Slyšíte? Nikomu! a kdyby vám třeba násilím hrozili!0 „Ano, pane řiditeli!tf pravil adjunkt, pohlížeje udiveně na svého chéfa a nechápaje účel těchto přísných rozkazů.

„Pošlu vám svého bratra ze Střezivojio sem. Zastane ho tam zatím šafář. Spoléhám však hlavně na vás. Dejte především pozor na oheň, a kdyby něco nepředvídaného nastalo, telegrafujte mi do Prahy na tuto adresu.8 „A kdyby vás telegram nezastihl?8 podotkl opatrně adjunkt.

„Bode mi dodán. Oznámím v hotelu vždy, kam se ubírám.8 „Jak dodává vědomí činnosti síly!8 mluvilk'sobě Cyril kráčeje ku svému bytu, „třeba bychom v pozadí i nebezpečí blížiti se viděli. Vzpružuje nás to a někdy i boj jest dobrý, ano i nutný, povzbuzuje k nové činnosti, rozproudí jaře naši krev, když jsme se vědomím bezpečnosti v přílišný klid ukolébali. A hlavně dodává nám netušených sil vědomi, že vše to podnikáme pro bytost milovanou . . .8 12.

„Nechtěl byste, pane Žilino, vypiti s námi dnes číšku čcye?8 pravila pani Dolanská, potkavši v parku Cyrila, vracejícího se domů.

„S radostí, milostpaní," odvětil Cyril, „ač nevím — mémť ještě před odjezdem leccos k vyřizování — nebudu-li později obtěžovati."

„Nebuďte dětinský a přijďte bez okolků," pravila paní, jsouc obřadným tónem Cyrilovým poněkud nemile dojata.

Cyril vešel do kanceláře, kde prohlížel a vyřizoval došlé dopisy. Mezi jinými byl dopis z cukrovaru od Geyera, že započne voziti cukr „dle úmluvy" též do Střezivojic.

„Dle úmluvy!" pravil, sarkasticky se usmívaje, Cyril. „Vždyť mezi námi nic dále umluveno nebylo! Věru, u jistých lidí platí přísloví: ,Drzé čelo lepši než poplužní dvůr4. Znají to hlavně semitští národové a potom při vandrovali k nám geniové z rajchu.

Ale nechrne toho. Zde prozatím nic činiti nelze, hlavně proto, že s tím i pan Dolanský souhlasí, a mimo to jest mi to i milé, poněvadž v Střezivo- jicích je více místa než zde. Jen k vůli Ratibo- rovi — Ale to na mých disposicích nic nemění, stodoly jsou tam prázdny. Apropos Geyer! Ten člověk stále mne na sebe upomíná, jakoby se staral, abych na něho nezapomněl; dobře tedy, podívejme se na něho blíže; odkládám to stále, a dnes třeba míti každou zbraň pohotově."

Zamknuv kancelář, odebral se do svého bytu.

„Sotva šest hodin," pravil, hledě na hodinky. „Ještě dosti času k Dolanským; večeřívají až po osmé."

Ve své soukromé pracovně otevřel skřínku na svém elegantním stolku, na způsob pokladny pevně se zavírající, a počal hledati v uložených tam důležitých, většinou,k jeho rodině se vztahujících listinách. „Kam jsem jen ten Ratiborův list založil?" mluvil, k sobě, prohlížeje několik maní do rukou mu přišlých starých knížek ve vybledlých, barevných destičkách.

„Zápisky mého otce z dob studentských,a mluvil k sobě dále, bera jeden po druhém z těch sešitů s patrnou úctou. „Jako dnes pamatuji se na dojem, který na mne tyto zápisky, matkou mi darované, učinily, když jsem je poprvé četl. Znal jsem již tehdy moderní nauku o dědivosti; znal jsem i prostonárodní prastarou víra v dědivost; znal jsem Darwina, Schopenhaoera, Lombrosa, Mantegazzu a jiné — a přece jsem býval vždy skeptikem, v tomto směru. Snad je charakteristické v povaze mé, že vše nové nerad přijímám za pravdu, pokud jsem se o tom nepřesvědčil sám a že nevěřím v to, o Čem jsem si sám neatvořil přesvědčivý úsudek. Jen to, co duch můj pojal a ztrávil, razí si u mne cestu, a v tom směru jsem synem své doby, realistOQ. Teprve když jsem četl zápisky svého otce, byl jsem takořka poražen, usvědčen, že ona theorie dědivosti je pravdivá. Jak mohl uhodnouti myšlénky mé otec o padesát let napřed? tázal jsem se udiven. A přece zažloutlé ty lístky, psané rukou jeho v době, kdy ještě byl studujícím na vysokých školách pražských, svoboden, nevěda, zdali kdy a s kým se ožení, a zdali tyto intimní listy, určené patrně jen pro něho sama, kdy se dostanou do rukou jeho syna, nezvratný podaly mi důkaz o tom, o čem jsem dříve pochyboval. Neboť tyto snahy, myšlénky, city, které v jistých létech, periodách mého života hýbaly celou mou duchovní i fysickou podstatou — prožil a procítil můj otec dříve! Pruvda, u něho se v mnohém, určován okolnostmi, bral život jinou drahou. Některé vlohy, které- on neměl času rozvinout, u mne vypučely v celé mohutnosti své, jaksi potencovaué. Ale u něho nacházím klíč k tomu všemu, zárodky k nim jako v zrcadle. A co více; choroby fysické v těchže létech jeho života a téhož zpftsobu vypukly> proběhly svou krisi i u mne. Věru, že málokterá vědecká kniha na mne měla podobný úžasný ethický vliv, jako tyto zápisky mého otce, a pochopuji věru výrok onoho čínského mudrce, že by měl každý člověk sepsati svou nefalšovanou, čistou zpověď a po smrti ji odkázat! jistému sboru vědců k prozkoumání; jaký vědecký materiál by se takto nashromáždil a jak blahodárný, netušený vliv by to mělo na povšechnou vzdělanost a normy životní? Ale tak? — Zda pochopí již syn svého otce? V mládí je otec dítěti bytostí tajemnou, více méně milou; jsou to city egoistické lásky. Ye starších létech stává se saad za příznivých poměrů předmětem skutečné lásky synovské: ale který syn vstoupí do duševní dílny svého otce a pochopí jeho snahy, utrpení? Adědivost rozluští vše 5 Jak by takové vademekum, na cestu života synovi otcem odkázané, uvarovalo jej přemnohých chyb a kotrmelců v životě! Nemusel by mnohé věci započínat znovu, nemaje k nim nadání, ale vyhnul by se jim přímo, poučen výstrahou svého otce. A natož děd, Bartoš! Pamatuji děda s matčiny strany dobře a byl jsem při jeho smrti. V dítěti vzbuzoval téměř strach, ač jsme se mu, návodem rodičů, s úctou blíži ti museli, a teprve poslední léta života jeho jsem jej poněkud pochopil, toho dobrého muže zlatého srdce— ale na krátko; bylo pozdě. Co zbylo mně, jeho vnukovi, z nahromaděného jím duŠev- niho kapitála? — Téměř nic — a přece tento duševní kapitál zajisté byl cennější odkázaného jím pozemského jmění. A co víme o svých prarodičích? Tu se vše rozplývá v mlze historie, této tajemné sfíogy, o které nevíme mnohem více než o tmavé budoucnosti, jež nás všechny svým zapomenutím ovane — a co víme — to nepochopojeme . .

Cyril zadíval se v myšlénkách na žluté listy památek otcových; kolem jeho skrání jakoby zašuměla tajemnou perutí svou věčnost. Náhle je však opět pečlivě na místo uložil. „Vše je marnost a trápení dacha! řekl židovský král již před tisíci lety. Ale kdepak je to prožluklé psaní Ratiborovo? Aha zde. Nuže čtěme. Však hle, zde vypadl z něho kus papíra, který nese známky, že byl zmačkán a pošlapán, a na něm je německý nápis: ,Uvědomte prince; od jeho příchoda závisí vše. Ostatní chifrované.' A co piše Ritibor?

,— Bydlel jsem v opuštěném panském dvorci. Chýlilo se k rozhodné bitvě u Hradce Králové, ačkoliv ještě nikdo neměl tušení, že již druhý den nastane. Chystal jsem se též opustiti svůj byt, vytrvav svědomitě do posledka ve svěřeném mi panském dvoře. Ostatní moji kollegové dávno již byli uprchli, a hospodářská zvířata odvedena před blíží* ím se nepřítelem do le*ů. Nadcházel večer, když před stavením sestoopili dva jezdci, jeden na pohled mladý muž, zahalený v komisní plášt vojenský; druhý starší, as padesátník, přísného marciálniho pohledu, jsa XJ2U&2B; Boj « kapitálám. 17 f I.* ( .

/ — 8581— taktéž pláštěm zahalen, prozradil se mi, když jsem limec jeho náhodou mohl postřehnouti, jakožto vyšší pruský důstojník. Oba vstoupili do prázdné komnaty, pouze příčkou od mého pokoje oddělené. Mladého muže jsem od vidění znal; byl jakožto husarský poručík rakouský ubytován některý den před tím u nás.

Z vedlejší místnosti ozval se hlasitý, skoro prudký rozhovor německý, který však záhy utichl; hovořeno na to tišeji, a já ničemu více nerozuměl. Brzy na to vyšel starší muž, onen domnělý pruský důstojník, vsedl na osedlaného, na dvoře uvázaného koně a dal se směrem severním.

Za chvilku ozvalo se několik výstřelů. Hned na to vyběhl takořka mladý husarský důstojník a vsednuv na uvázaného dosud u vrat koně, dal se směrem opáčným, užívaje opatrně zákryta plotu a dále nízkého lesa.

Vstoupil jsem do opuštěné právě oběma vojíny světnice, z níž, jakožto nárožní, poskytoval se mi širší po vůkolí rozhled. Byla to hospodářská kancelář. Ihned padl mi do oka mezi okny na stolku stojící kalamář a na zemi ležící kus pečlivě složeného papíru, který asi ve chvatu jedním z obou mužů byl upuštěn. Chvatně jsem jej zdvihl a uschoval, neboť k bedlivějšímu jeho prohlížení nebylo více času. Z lesa vyrazila totiž četa našich husarů a pádila směrem, kterým se dal domnělý pruský důstojník.

Byl jsem jako na trní. Zvláštní pocit nejistoty v mé úplné odloučenosti od světa při možném blíikém, ač neznámém nebezpečí zvyšován byl tulením, Se se kolem dvorce něco divného koje. Mimo to jsem byl hladov a čekal jsem pouze na hajného, s kterým jsem hodlal lesními pěšinami pronikaoati mimo dosah vojska a obrátiti se k našemu tehdejšímu rodinnému domovu do Javora. Již již chtěl jsem vykročiti k odchodu, maje veškeré své maličkosti při sobě a hůl v ruce, když jsem se setkal náhle tváří v tvář s oním husarským důstojníkem; zdál se ne méně překvapen, že mne zde nalézá. ,Proklatá historie!* zahromoval, ,uklouzla nám hlavní kořist a mně snad zlaté ostruhy —* ,Snad ne Bismark sám?4 otázal jsem Be neprozřetelně; nevím, kde se ve mně vzala odvaha k tak nebezpečnému žertu.

,Málem byste byl uhodl!1 odvětil taktéž ironicky důstojník, prošed chvatně komnatou a pátraje očima po stole i na zablácené podlaze kanceláře.

,Ztratil jste snad něco, pane poručíku?1 otázal jsem se.

On však, pohlédnuv mi ostře do tváře, div mne zrakem neprohodí, a uchopiv revolver, u pasu mu visící, namířil jej na mne zasyčev téměř: ,Lístek sem, nebo jste syn smrti!( V tom se ozval prudký dusot koní a zatroubení. Důstojník zaklel a vyběhl.

,Sem!1 volal, ,sem!( Já však, vyběhnuv chodbou z kanceláře na dvorek a odtud vrátky a zahrádkou, skočil jsem do hustého podrostu, kterým jsem pádil jako bezhlavý známou mi pěšinou. Zaslechl jsem ještě křik: ,špion4 — několik výstřelův, a pak vše utichlo. Na mé pronásle- vání nebylo ani pomyšlení; byl jsem v hustém mlází 1T* -4 a vše za mnou zmizelo jako sen. To vše sběhlo se rychleji než to píšu, v několika vteřinách. Můj cestovní kufřík s prádlem, lepším oděvem, fotografiemi a jinými maličkostmi, který měl hajný nésti, zůstal ovšem, poněvadž hajný nepřišel, ve dvorci. Shledal jsem se s ním až po bitvě u Hradce Králové; byl násilně otevřen a nejcennější věci z něho zmizely. Ten lístek ti posílám. Obraz onoho důstojníka vryl se mi v onom osudném okamžiku nesmazatelně v paměť a proto mne překvapila, ano ohromila podobnost jeho s Geyerem. Jsem přesvědčen, že je to bod on, aneb někdo jemu nápadně podobný. Jen to mne zaráží, ano mate v konečném úsudku, že se tak klidně, ba sebevědomě vůči mně chová. Buď mne dosud nepoznal — anebo má čisté svědomí; či se domnívá, že jsem ho nepoznal já, aneb že mu nemohu nic dokázat?'" Cyril se zamyslil. Mýlil se Ratiboř? Či je to týž démon, který pracuje všemi prostředky ku prospěchu svého státu a svého národa?

„Jak se o tom přesvědčím ? Nemohu přece proti němu zřejmě vystoupiti 1 Pohřešuji nyní dvojnásobně přítomnost přítele Hynka Bystrého. Ten by byl asi mnohé vypátral a prohlédnul, [kdybych mu byl své domněnky svěřil. Snad abych mu dopsal? Hm! Ne- radno vše svěřovat! papíru. Navštívím ho v Praze; vždyť může i odtamtud pátrati. Ostatně promluvím s Ratiborem. Dopis však a zvláště ten anonymní německý řádek pečlivě uschovejme; kdo ví, k čemu bude dobrý?"

Uloživ opět papíry, zamknul pečlivě stolek, pohlédl na hodiny a rychle se vzchopil. Blížila se osmá.

13.

„Podívej sc, Milado, proč nenesou čaj!" pravila paní Dolanská k dceři, která ihned vyšla.

„Proč tak zamyšlen, pane Žilino?"

„Sám nevím, nebývá to mým zvykem; alespoň ne ve společaosti," odtušil Cyril. „Ale rozhlížím-li se po tomto sále, mimovolně mi napadá, jak mnohé příjemné chvíle jsem zde prožil. Ty staré obrazy vaší roiiny pohlížejí se zdí na mne dnes zvláště důvěrně; to piano a celé zařízeni mi připomíná dobu, když jsem zde poprvé v kruhu vaší rodiny dlel a ve vás, milostpaní, takořka druhou svou matka nalezl . . .M „Jste dnes jaksi sentimentální, dojatý, pane řiditeli," pravila se svým dobrotivým, shovívavým úsměvem i hlasem domácí pauí. „Vše na světě se méní a my též, aniž to pozorujeme. Stárneme všichni. Jen se podívejte na mne," dodala s jakýmsi téžko- myslným úsměvem, „jak jsem sestárla a sešedivěla za poslední doba . . ."

„Milostpaaí — Jest mi líto, že snad já též přispěl jsem mimovolně ..."

„Prosím vás, nemluvte o tom. Co vám to napadá? Yy jste dnes divný. To vše není příčinou, ab>chom se poddávali smutným myšlénkám. Alespoň před Miladou, prosím vás, nemluvte podobně. Děti udí odrůstají a snad mne i opustí, kdož to ví. Tot světa běh. Yzpomínáte na minulost? . .

„Ano, mimovolně 1" řekl upřímně Cyril. „Napadá mi, že váe mohlo být jiné . . . Jak příjemné - 2M — trávili jsme zde večery, když jsme čekávali na návrat pana Dolanského z Prahy, a vy jste mn vykládala oblíbené své passianse na šťastné pořízení.0 „Dobře mi připomínáte," pravila paní, snažící se dáti rozhovoru jiný směr. „Zkusíme to dnes opět po dlouhém čase a ztrávíme večírek jako před lety vesele vzpomínajíce, ale nevěšíce hlavy ..."

Po těch slovech odešla do druhého pokoje pro karty.

Milada se vrátila se služkou, nesoucí samovar, a počala nalévati čaj. Jakási únava byla rozložena po jejím bledém obličeji, činíc jej neobyčejně pň vábným. Cyril byl dojat oním klidem, pouze ženám i v rozhodných okamžicích vlastním, v kterých se nám zdají někdy silnějšími nás. Milada pochytila výraz upřímného obdivu v jeho pohledu a usmála se.

„Proč na mne dnes tak pátravě pohlížíte?"

„Odpusťte. Právě jsem luštil hluboký problém psychologický. Nemohu odepříti obdivu krásnému pohlaví v tom, v čem nad nás, muže, často vyniká. Pozoroval jsem je Často v rozhodném okamžiku života, v kterém by mnohý silný muž byl se oddal zoufalství; ale na hladkém jejich čele nejevila se ani stopa toho, co se v nich dělo, a půvabný úsměv neopustil jejich rtů . . ."

„Nejsme všechny stejné,0 pravila Milada. „Na koho jste při tom vlastně myslel?"

„Na vás a na Xenii. Pamatujete se, v jakém postavení zde v poslední době svého pobytu byla: zasypávána od světa kalem pomluv, které by snad jinou byly zdrtily: a její tvář neprozradila přece ničeho z toho, co citíla, aťVjiž to byl hněv, lítost, aneb opovržení..."

„Snad se přece trocha mýlíte a neznáte nás žen dobře," řekla Milada s divným úsměvem. „Ostatně pravda— před lidmi byla Xenie statečna; ale za to když byla sama, mnohdy hořce plakávala. Však dobře, že jste mi na ni vzpomněl. Víte, co nového? Xenie je šťastně provdána. Dnes jsem od ni dostala oznámení sňatka."

„To mne věru těší a přeja jí z toho srdce štěstí," odvětil Cyril. „Bylo to přec jen řádné děvče —" „Myslíte Xenii?" pravila s kartami se vracející paní Dolanská. „Vskatku, v dobré se jí vše obrátilo, často jsem to předpovídala a ji tím těšívala. Nuže sejměte, pane Žilimo. Vyložím nejprve, svému muži. Při tom můžeme popíjeti čaj a rozmlouvati."

A počala vykládati svou oblíbenou velkou Metter- nichovu passians.

„Bude míti jakési překážky, ale vše se dobře skončí. Podívejte se! jak vše dobře vyšlo, pane Žilino. A nyní vám. Sejměte levou rukou, na třikráte. Hle," pokračovala ve hře, „jak vám vše z počátku šlo a nyní vám hra vázne. Coeurdáma vám překáží ..."

„A ten pikový král," dodala Milada.' „Vezměme záložní karty. Nevyjde to. Myslil jste si zajisté něco nemožného. Počkejte, vyložím vám tedy karty. Podivno, opět ten pikový král a coeurdáma. Půjdete na cesty a potom — hle, toC mariáši" Všichni se zasmáli.

»Vskutku, chystám se na cestu," řekl Cyril.

„Hle, již je dvanáctá!" zvolala paní Dolanská, když veliké hodiny s podivnou sochou, snad Afriku symbolicky představující, dvanáctou odbily a na to oblíbený tehdy pochod Švarcenberkův spustily.

„Jak mi to vše připomíná nejkrásnčjší chvíle mého života!" myslil Cyril, kráčeje po schodech dolů do svébo bytu. „Ale proč dnes stále k té minulosti se vracím, jakoby mi hrozila ztráta něčeho? Či je to známka blížícího se stáří, jak dDes pani Dolanská pravila? Budái. Čas, abych pomyslil na budoucnost!"

14.

Druhý den odjel Cyril do Prahy, aby se odtud, po vyřízení nutných obchodních záležitostí, opět jednou po dlouhém Čase do Ošelína odebral.

V hospodářské kanceláři v Krapinách seděl adjunkt Suk za pultem, zapisuje piloě účty a Čísla do veliké kniby. Mohlo býti kolem deváté hodiny ráno, když na dvéře kanceláře zaklepáno a hned na to vstoupili dva pánové.

Jeden z nich, zdravých, ruměných a ducatých tváří a sádlem prorostlého záfiijku, nejvýše čtyřicátník, měl bradu vyholenou, s otylým lalokem, oči povypoulené, drze kolem pohlížející, silné, smyslné červené rty pod mohutnými rjSavými kníry, ohrnutý, vyzývavý nos a vlasy nad nízkým čelem pečlivě n«- maštěné a hladce na skráních do šístek sčesané Drahý bledý, o něco mladší, yelmi slušně, aě poněknd smntně a hubeně vyhlížející pán měl pohled a zevnějšek bezvýzaamný, jsa bleděmodrých, vodnatých očí, splývajících tahů ve tváři, plavými, řídkými vousisky a vla*y obrostlé.

Za nimi vešel četnicbý závodčí v plné výzbroji s bodákem na odpažnicij postavil se n dveří a nechav klesnouti pažbou puška svou hřmotoě k zemi, jako při povelu: „k noze zbraň!" — pozdravil po vo jeosku.

„Jsem soudní vykonavatel, Držkraj, a zde můj kollega pan Pošepný," pravil první z příchozích, pozdraviv zběžně adjunkta Suka, „a přicházíme promluvit s panem řiditelem Žilinou v důležité a neodkladné záležitosti.11 „Jest mi líto, pánové,B pravil zdvořile Suk, „že pan řiditel Žiliaa není doma; odejel do Prahy.* „Snad tedy majitel statku, pan Dolanský," odvětil, nadmuv ještě více své ducaté tváře pan Držkraj, a zafaněl při tom, jakoby dechu lapal.

„Ani ten není doma, odcestoval na delší dobu. Ostatně má pouze p>n Žilina plaou moc k zastupování gruntovního pána."

„V tom případě musíme se obrátiti k vám, pane přírnčí," řekl, blyště očima, Držkraj. „Zde," pokračoval, vyjímaje z náprsní kapsy velkou koženou tobolku, z kteréžto vybavil čtvermo složený papír úřadoí jakosti i zevnějšku.

„Zde je naše plná moc, kterou ve jménu zákona máme přejati veškeré zásoby píce, obilí, fandus in- 8truktus a tak dále a předati to v ruce soudem jmenovaného sekvestora velkostatku, zde v té in- atrakci jmenovaného, který se ještě dnes dostavi. Račte nám vydati klíče od sýpky a ostatních zásob."

Suk poněkud zbledl, ale jsa dobře vyškolen a řiditeli Žilinovi tělem i duší oddán, pravil: „Jest mi líto, pánové, že vám nemohu vyhověti. Jak jsem pravil, pouze řiditel Žilina zastupuje zde majitele velkostatku, a bez jeho vftle nemohu nic učiniti; jsemť pouze jemu podřízeným úřadníkem."

„Pane příruči, jmenem zákona vás vyzývám, abyste mi klíče vydal, nechcete-li si připsati nemilé následky a donutiti mne k zakročení ..." to řka, ohlédnul se po četnickém závodčím, který posud nepohnutě u dveří stál v póse dřívější: „k noze zbraň!" a ani sebou při těch slovech nepohnul.

„Doufám, že si to pane, rozmyslíte, než užijete násilí. Ostatně by to bylo naprosto marné," pokračoval s úsměvem adjankt Suk, což u něho znamenalo, že se nepoddá za žádnou cenu. „Mám čest, vám opakovati, že jsem podřízen pouze řiditeli Žilinovi a bez jeho rozkazu nevydám vám nic. Zde jsou klíče od sýpky!" dodal, sejímaje se hřebíku na zdi svazek těžkých, koženým řemínkem, tak zvaným šlahounem, svázaných klíčů a ukazuje je Držkrajovi. „Tyto klíče beru k sobě a nevydám je, leda násilím přemožen!" To řka, uložil klíče za ňadra a skřížil ruce na prsou. „Zkuste to!"

„Vy se tedy zpouzíte, protivíte zákonu!" pravil do ruda hněvem zardělý Držkraj, zafuněv silně. „Vy jste svědkem, pane Pošepný, a vy též, pane závodčí, že pan adjunkt Suk nám ve vykonávání úřadní povinnosti překážel!"

„Nikoliv, pane !* pravil blyště očima, ale klidně Suk; „konám pouze povinnost svou. Konejte také vy, co vám patří."

„Myslím," řekl, odkašlávaje, pan Pošepný suchým, slabým hlasem, „abychom zavedli o tom protokol, to jest, jestli se pan adjunkt lépe nerozmyslil" „Přejete-li si, pánové, budu telegrafovat řiditeli Žilinovi, jak mi nařídil, do Prahy a on se do večera vrátí. Budu pak své povinnosti prost a vy s ním můžete zítra dle libosti dále jednati."

„Pane, náš čas jest odměřen," řekl Držkaj, .nemůžeme se zdržovati s každou maličkostí, čekají nás jinde," mluvil dále, dodávaje si důležitosti a pohrávaje pravou rukou, na které se prsteny podezřelého rázu blyštěly, těžkým řetězem, který jako zlatý vypadal. „Vyzývám vás do třetice. Vyhovíte našemu přání?"

„Nikdy l" řekl Suk pevně.

„V tomto případě musíme vás žádati, abyste nás k sýpce a ostatním zásobám doprovodil."

„Za jakým účelem?"

„Přiložíme na důkaz zájmu soudní pečetě na zámky . .

„V tom vám ovšem brániti nemohu," odvětil Suk, nevěda, jak se jinak zachovati. „Pojďme, je-li libo."

Všichni čtyři mužové vyšli na dvůr.

„Pane Suku!" ozval se z prvního patra sámku hlas dámy.

Suk se obrátil a spatřil ve vyhlídce okna přívětivou, ale poněkud ulekanou tvář paní Dolanské.

„Poroučíte, milostpaní?" otázal se, smeknuv klobouk. Také ostatní pozdravili paní, která si je zvědavě prohlížela.

„Račte na slovíčko 1* pravila k adjunktovi.

„Pánové, račte chvilinku posečkati, aneb jiti napřed k sýpce — tudy. Přijdu za vámi."

„Raději zde na vás posečkáme," řekl Držkraj, zafaněv a Šeptal něco svému kollegovi.

„Ale dovolte, pane Suku, co pak se to děje?" otázala se paní, když k ní adjunkt do sálu vstoupil.

„Milostivá, přišli soudní vykonavatelé, aby prý zavedli sekvestora do hospodářství/ oznamoval mladý muž.

„A to právě, když není doma pan Žilina I Můj muž je také v Praze, ne-li již v Liberci, a neznámo, kdy se vrátí ..."

„Chtěli ode mne klíče od sýpky a zásob —" „A vy jste je vydal?"

„Nikoliv, milostpaní," řekl s úsměvem Sak. „Mám je zde. Ale nyní jdou zapečetit veškeré zámky u sýpky a zásob. Nesmí prý být ničím hnuto až do příchodu sekvestora."

„Toť podivné — snad omyl, či zlomyslnost?" převila Dolanská. „Neznám se v tom; co jen činiti?"

„Nemohu zde odporu klásti," pravil Suk, „ale pan řiditel odevzdal mi adresu, na kterou mu mám do Prahy telegrafovati v případu nutné potřeby, a přijede nejbližším vlakem — ovšem zastihne li ho ještě telegram .. ."

„Udejte mi adresu, pane," řekla Dolanská. „Vypravím ihned telegram, aniž kdo co zpozoruje.u „Zde!" pravil Sak, vyndavaje z tobolky lístek, jemu» Cyrilem před odjezdem doručený.

Za chvilku kráčel opět Suk s Držkrajem, Po- šepným a četnickým závodčím k sýpce.

„Otevřte nám sýpku, pane adjunkte!" řekl pá- novitě Držkraj.

„A nač? Tam nic není než obilí nahoře a cukr dole. Ostatně cukr patří společnosti."

„Já si vše zodpovím!" řekl Držkraj, „Zůstaňte, pane závodčí, zde dole, a vy, pane kollego, při- hotovte si svíčku, vosk a papír. Podívám se jen náboru, je-li tam vše bezpečaé."

Suk otevřel sýpku a schoval na to klíče opět za ňadra. Držkraj kráčel těžce oddychuje, po příkrých dřevěných schodech vzhůru, až pod ním praštěly.

„Zde dole, v přízemku je, jak vidíte, cukr, a zde, na těch půdách plno pšenice a ječmene — ani hnutí," mluvil Suk, prováděje ho.

„A mříže v oknech bezpečny?"

„Nestarejte se, pane; dvakráte se sem dobývali zloději okny, ale pokaždé marně."

„To je božího požehnáni!" pravil Držkraj, otíraje si pot hojně na čele jeho se perlící a rozhlížeje se vůkol.

„Víte co, pane správce?" řekl náhle, zaklepav Sokovi důvěrně na rameno. „Za dobré slovo se leccos udělá!" a při tom, z blízka svými vypoule- lenými, blyštícími zraky mladíkovi ve tvář bledě, mocně zafuněl.

„Hahahal" vypukl adjunkt smíchem. aZa koho mne máte?"

„Nic jsem vám neřekli" odvětil, vztáhnuv proti němu ruce, významně Držkraj. „Však starý pánbůh ještě žije a poctivost trvá na věčnost. Pojďme! však vy mi rozumíte, jsme beze svědků." Suk se podíval s opovržlivým úsměvem na něho, když kráčel opět, z těžká oddychuje, po schodech dolů.

„Tedy vše v pořádku, konejte svou povinnost, pane Pošepný," pravil Držkraj, když se byl k čekajícím naň druhům navrátil. Suk sýpku opět pečlivě uzamknul a klíče za ňadra uschoval.

Brzy byl zámek sýpky dle všech pravidel, pomocí papíru, úřadní šňůry, pečeti a vosku zapečetěn.

„A nyní nás doveďte k zásobám," pravil Držkraj.

„K jakým zásobám?"

„Píce!" zvolal Držkraj.

„Tamto jsou!" pravil, maje ruce v kapse, Suk, a ukazoval pohledem na dlouhé kolny, v nichž bylo seno.

I tam zavěšeny pečeti. Suk přihlížel k tomu všemu pozorně.

„A nyní na půdy!" rozkazoval Držkraj.

„Ale dovolte, pane, čím budeme krmiti dobytek ? Snad ho nenecháme hladovět až do příchodu pana řiditele?" namítal Suk.

„To je má starost, pane adjunkte, konám pouze svou úřední povinnost a já jediný jsem za vše zodpovědný."

„Dovolte, pane Držkraji," promluvil poprvé čet- nický závodčí. „Pan adjunkt má pravdu. Počkám zde až do příchodu pana sekvestora, aby nebylo nic odcizeno."

„Jsem téhož míněni,B připojil se k němn Po- šepný svým suchým, slabým hlasem.

Držkraj odvedl tohoto stranou, kde oba mužové spolu potichu, ale horlivě rozmlouvali. Držkraj okazoval při tom palcem pravé ruky na dlaň levé, jakoby házel peníze, Pošepný vrtěl hlavou a pokašlávaje, odporoval. Četník hleděl na vše flegmaticky, jsa patrně podobným výjevům zvyklý. Suk pohlížel pak netrpělivě ke vchodu dvora; snad očekával již příjezd řiditele.

Konečně se oba mužové opět přiblížili.

„Necháme tedy tyto vikýře otevřené, pane adjunkte, ale zaručte se nám, že ze zásob nebude nic odcizeno.u » „Pane, nejsem zde více pánem a ustupuji zá konu,B odtušil Suk s nádechem ironie. „Zajisté sobě z chasy nikdo více nevezme, než co ke krmeni bude potřebovat. Ostatně, máte zde assistenci 1" dodal s pohledem na závodčího.

„Dobrá,u pravil Držkrtg. „Nyní sepíšeme o tom všem protokol u vás v kanceláři a podáme o výkonu u soudu zprávu."

Suk, pokrčiv netrpělivě ramenoma, kráčel s nimi přes dvůr ke kanceláři.

„Dovolte, pánové, a jděte napřed. Uvědomím šafáře a poklasného, aby so nestalo nedorozumění,a pravil cestou, spatřiv zevlující odevšad na cizí hosty chasu. „Hned přijdu za vámi."

lft.

„Dobře jste se držel," chválil drahého dne Cyril svého adjunkta. „Telegram mne zastihl v h6- telu, a ihned jsem mohl odejeti. O chvili pozdéji a byl by mne již nenašel; chystal jsem se právě dále k Ošelínu. Vše je urovnáno a sekvestrace zrušena. Nyní pospíším do okresního města k soudu, abjch vymohl sejmutí úřadních pečetí. Děkuji vám ještě jednou," dodal, tiskna mladíkovi ruku.

Za chvíli ujížděl Cyril povozem k okresnímu, asi tři hodiny vzdálenému městu.

„Byl nejvyšší čas," mluvil k sobě. „Nyní je vše urovnáno a nebezpečí prozatím odvráceno. Ale na jak dlouho? A co to stálo? Musel jsem větší část pšenice a ječmene takořka za babku vyhoditi. Odkud přišla tak náhle a nepředvídaně tato rána? Ah, tuším tol Ale nepodaří se vám to asi tak snadno. Ženete útokem na velkostatek a chtěli jste nás pře- kvapiti. Domýšlel jste se, pane Geyere, že jste již Bekvestorem a že poroučíte již nade vším. Nyní se to již nepodaří, dal jste mi nahlédnouti do karet. Ale přece jsou opět mé plány překříženy. Nemohl jsem na Ošelín a nyní nebudu hned tak brzy moci se vzdáliti, pokud opět vše nebude v úplném pořádku, pšenice a ječmen odvezeny. Ale zdali co n strýce pořídím? Matka mi sice psala, že mne očekávají a že strýc na mfij příchod se téší, ale nic více. Neví, chudák, jaká je příčina mé nastávající návštěvy. A strýc? Irena?" Zde mu pásmo myšlének selhávalo. „Uprosím strýce 1 Vsadil jsem vie na jedna karta a podařiti se to masí! Popožei koni, sotva se vlečem!" vzkřikl na kočího nahlas.

Několik dní uplynulo Cyrilovi v stálé práci a starostech v hospodářství, tak že skoro na své sou- kromé záležitosti ani pomysliti nemohl.

Pan Dolanský se posud z cesty své nevrátil. Došla od něho pouze dvě psaní. Jedno paní Do- lanské, v kterémž jí oznamoval, že vyjednává v Liberci s firmami Rabe a ze Stangenau a ji těšil, že po brzkém příznivém urovnání se navrátí do Krapin. Druhé, adresované na Cyrila, v kterémž stálo, že věci pomalu ku předa se berou, ale že je přece naděje v příznivý obrat. Žádal zároveň, aby hleděl za každou cenu sekvestraci, o níž měl ovšem již vědomost, odvrátiti a „záležitosti" uspíšiti.

„Již se stalo," pravil Cyril, dočta psaní. „Ale v čem má záležeti ten příznivý obrat? Zdali není tím samým nepříznivý pro mne? Ovšem píše dále, abych záležitosti uspíšiti hleděl. To se týká mne a Milady a souvisí to bezpochyby s oním příznivým pro něho obratem. Pospíším zítra do Ošelína, není již vyhnutí. Snad rozumí též uspíšením mlácení, abychom mohli větší partii obilí odprodatií To se beztoho děje. Mlátíme o přítrž."

Od stodoly zaznělo náhle pronikavé, táhlé pískáni lokomobily, a mlátička se zastavovala postupní, hučíc móně a méně, a Cyril pohlédl mimoděk oknem na dvůr, jehož část mohl pouze přehlédnouti, jak to činívá ze sna vyrušený mlynář, když stroje mlýnské pracovati přestanou.

„Spadl asi řemen, a stroj se zarazil," roiumoval znalecky Cyril. „Dnes to vůbec jde špatni; každou LIBUftB: Boj i kipitál—. 18 chvíli stojí. Abych i tam všude sa nimi stál a dohlížel,* dodal mrzntd. „Topič je bezpochyby zase opilý. Bodu nucen ho vyhnati.

Hle, jaká divná pára táhne se tam nad kolnami?" myslil si Cyril, pohlížeje posud ? myšlénkách na dvůr a očekávaje každou chvíli, že uslyší znovu zapísknutí stroje, jakožto znamení, že vše jest opět ve svém chodu.

Kdežto jindy podobným, každodenně při mlácení přiházejícim se episodám nepřikládal nižádné důležitosti, vyrušovala ho poslední dobou z klidu každá nepatrná okolnost.

Nad hřebenem dlouhé, taškami kryté kolny, která mu širší po dvoře rozhled zabraňovala, táhla se Vbkntku jakási pára, modravá a řídká, jako šedomodrý závoj, ale zřejmě od blankytné, tmavomodré oblohy se odlišující.

„Je to asi kouř z lokomobily,* rozumoval Cyril, zvyklý podobným výjevům. „Ale přece ne!" pokračoval v myšlénkách dále, jsa znepokojen, nevěda ani sám proč. „Jest západní vítr a ten kouř, či pára táhne od východu k západu, či spiše stojí nad kolnou jako dým po výstřelu z pušky se ztrácející. A hle, proč ti holubové tak nepokojně nade dvorem krouží, a tamo lidé nepokojně sem tam přebíhají a — po- klasný běží sem úprkem celý polekán. Stalo se nějaké neštěstí?"

A již pospíchal ke dveřím, kde se téměř srazil s udýchaným poklasným, který vyjeveně naň pohlížel.

„Co se stalo?" „Milostpane, nelekají se — ve dvoře hoří!"

„Kde?" tázal se Cyril, snaže se opanovat! a zachovati duchapřítomnost.

„Celé zásoby nad ovčínem a nad kolnami. Přiběhla ke mně Marečková, že viděla na půdě nad kolnon oheň v plevách, když vysejpala onhrabky, a sotva vyskočila z vikýře, již za ní plamen vybuchnul — všude najednou —a vyprávěl trhaně poklasný, pospíchaje s Cyrilem ke stodolám.

Část dvora krapinského tvořila čtverec a byla obklíčena k severu a západu rozsáhlou řadou stodol, ovčínem a kolnami se tří stran, kdežto čtvrtou stranu čtverce k východu dlouhé chlévy a ratejna tvořily. Tato část dvora byla naplněna těžkým, černým, dusivým dýmem, který byl lehkým větrem k zemi srážen a z tohoto čtverce stavení vymotati se nemohl. Bylo pod ním tak tma, jakoby ani slunce nesvítilo; pouze stranou ke kolnám vyskakoval z vikýřů rudý žár ohně, který se posud pod těžkou taškovou krytinou dusil, vydávaje temný hukot, jakoby v rozkaceném živlu jakási báječná bytost hněvivě mumlala a hrozila. Podobalo se to vzdálenému hukotu bouře nebo hučení rozvodněné řeky.

Cyril proběhl kouřem přes rozsáhlý dvůr ke stodolám, potkávaje mužské i polooblečené ženské, které s hlasitým nářkem ze chlévů? i z ratejny vybíhali a sem a tam, jako rozumu zbavení běhali. Někteří vynášeli z ratejny svůj chudičký, bídný majetek, nějakou tu truhlu, peřiny a něco hadrů. Děti v tom zmatku plakaly a křičely, poděšený dobytek ve stájích řval. Na hašení v leknutí tom nikdo ani nepomýšlel.

— ÍÍ6 „Dejte vytáhnout stříkačka, pane Saku!" nařizoval Cyril adjunktovi, který zbledlý, s několika muži ke kolnám pádil.

U stodol stál veliký stoh slámy, vzdálený sotva několik šáhův ode dvířek ovčina, z kterých již oheň jako z pekelné výhně sálal. Od těchto dvířek byla natroušena vysoko sláma při vynášení otýpek od mlátičky ze stodoly na pfidu ovčina.

„Sem!a volal v tom silným hlasem Skála, který v tu chvíli s několika sousedy ku pomoci přichvátal. „Sem ke mně! Chraňme stoh, sice chytí stodoly a od nich celý dvůr!* „Je v nich cukr!" zvolal Cyril, jemuž náhle celé nebezpečí před očima vytanulo.

„Šlapejte, shrabujte!a volal kolář Kratochvíl, skákaje po planoucí na zemi slámě, která jako střelný prach pod vedrem požáru hořeti počala a stoh ohrožovala.

„Koláři, hleďte to zde zadržet, hned přijdu!" zvolal náhle Skála, kvapě do stodoly a za chvilku se vrátil s poklasným, táhna velikou, těžkou, ohnivzdornou plachtu od lokomobily, kteron okraj stohu přikryl.

Na to sebou vrhl na zem a váleje se po chytající slámě, nic nedbaje, zdali se popálí, nebo šaty na sobě zničí, vskntku pokrok požáru v tu stranu vydatně zdržoval.

„Vodu sem !u zvolal náhle, „sice to neudržíme!"

Dvůr se naplnil v brzku lidmi z celého vůkolí. Mnozí jen zevlovali, zvláště pečlivěji ustrojení sousedé. Ba, na mnohých tvářích bylo znáti i jakousi ikodoliboi radost. Byly t% však Hej více postavy — ni — •trhané a schátralé. Tětšina příchozích činně chopila se díla. Voda nošena v konvích, v hrncích, putýnkách a hasičských koších. Utvořil se řetěz a obrana proti zuřícímu živlu zorganisována. Nádoby s vodou lítaly z ruky do ruky. Dostavilo se i četnictvo, liknavé ku práci popohánějíc a zevlouny zbytečné ze dvora pudíc. Placht8 a stoh, za který Skála navzdor svému věku jako junák se vydrápal, polévány vodou a vskutku so podařilo nadlidskému takořka namáhání a energii Skálově, Cyrilově a hloučku mužů, odhodlanost i druhým sděliti a síly takořka zdeiateronásobiti. Z této strany, od stodol, íebezpečí alespoň na ten čas odvráceno. Komise, dostavivší so po požáru k vyšetření škody a spatřivší a změřivší prostoru mezi stohem a požárem, nazvala toto zachránění stodol pravým divem odvahy a přiřkla potom přiměřenou odměnu Skálovi a druhým při tom spoloúčiokovavším.

Mezi tím vytažena Sakem stříkačka; ale co s ní při tomto požáru? To, co již hořelo, nebylo lze více zachrániti, neboť pod taškovou krytinou posnd tlumený požár náhle prolomil tašky, které s ohlušujícím rachotem k zemi se sypaly, a zároveň vyšlehly plameny a kouř vysoko k obloze.

„Á!u zaznělo táhle, ulekaně z hrdel četných divákfi.

Tím výšlehem se poněkud rozsvítilo na jevišti požáru. Dasný kouř, posud vše pokrývající, zdvihl se a plameny osvítily nádvoří.

Nezbylo, než obmeziti se na hájení ostatních stavení, zvláště zámku, který k západu nej blíže stál. Chyti li ten, bude ohrožena i celá víska a s ní i cukrovar.

Brzy vlak ostala stříkačka v práci: nedostávalo se vcdy; kašna byla již na dno vyčerpána. Proud vody, hnaný strojem z rybníčku v údolí pode dvorem, k napájení jejímu za normálních poměrAv úplné dostatečný, dnes nestačil.

„Otevřete hydranty!" zvolal Cyril.

„Nemožno najít poklopy,® pravil Suk, jsa ve tváři kouřem, mourem a potem celý znetvořea.

„Kde je topič?" otázal se Cyril, „má přece klíče?"

„Jest na mol opilý!" pravil hněvivě Sok. „Sotva na nohou stojí."

Konečně otevřeny poklopy k hydrantům, které byly zemí celé pokryty a zajezděny povozy přes ně po celý rok jezdivšími, poněvadž nikdo — jak to obyčejuě bývá — s možným nebezpečím ohně nepočítal.

Přiveden též topič. Byl bled a potácel se; oči mu podezřele svítily. Vlezl do otvoru k prvnímu hydrantu, ale nebyl s to, třesoucíma rukama matku klíčem otočití.

„Jste opilý!" vzkřikl hněvivě Suk. „Dejte sem, otevru sám!"

„Nejsem opilý lw blábolil topič v úzkém, hlubokém, do čtverhranu vyzděném otvoru, nedávaje klíče z rukou a snaže se otevříti. „Je to řezem zašlé ..."

Cyril a Suk stáli s četníkem a jinými nad ním, netrpělivě ku práci jej pobízejíce.

„Mám podezření!" pravil polonahlas Suk k Cyrilovi. „Nikde jiný než on to nezavinil!" Cyril byl bled, ale dovedl se dosud opanovati. „Však se to vyšetří!" řekl ztěžka, neúprosně.

„Já — já nezaložil!" blábolil v otvoru k hydra atflm topič.

„Rychle, rychle!" voláno. Konečně se podařilo hydrant otevřití a hadici se stříkačkon spojití, která počala chrliti spou3ty vod na hořící křídlo kolny, zámek nejblíže ohrožující. Dostavily se též stříkačky dobrovolných hasičských sborů z vůkolí, které však pro nedostatek vody nemohly se při hašení požára příliš súčastniti.

Cyril se poněkud upokojil a šel vstříc Miladě a její sestře, které s gouvernantkou Darieux od zámku přicházely.

„Upokojte se, slečno, a rcete paní matince, že zámku nehrozí již žádné nebezpečí," pravil Cyril.

„A stodolám a cukru nehrozí nebezpečí?" otázala se Milada.

„Doufám, že nikoliv. Je tam Skála a činí tam divy!41 „Šetřete se, pane Cyrile!" řekla Milada hledíc se zvláštním výrazem obavy na něho. Bylt sice na oko klidný; ale zimničně se jiskřící jeho oči, chvějící se chvílemi rty a žíly na skráních a na jeho čele silně naběhlé, svědčily o jeho fysickém i duševním pohnutí. Vlasy měl pod kloboukem spo- cené a vodou prosáklé do čela shrnuty. Černý mour ze slámy, celý vzduch naplňující, činil tvář jeho popelavou.

„Bodte bez starosti, slečno!" opakoval Cyril, •naže se usmáti, což se mu však nepodařilo.

„A já se nebojím 1" řekla Olginka, usedajíc na roj n vozu a hledíc vesele na oheň a na pracující do úpadu lidi. „Hned bych šla také hasit 1" „Pojď, Olgo," pravila Milada, berouc za ruku sestru a odvádějíc ji domů, následována gouvernantkou, která na své obvyklé shoking a béte zapomněla. Ještě jednou se zraky Miladiny setkaly s Cyrilovými a zavrtěla jaksi smutně hlavou, když zvolala: „Buďte opatrným!0 Ale hluk kolem panující a praskot ohně slova její přehlušily.

.Hle, pan Břetislav Burdil !u zvolala Olginka, vytrhnuvši se Miladě a tleskajíc v dlaně. „Jak mu to sluší! Já s ním poběhnu hasit!"

Vskutku uháněl s tovární stříkačkou kolem pan Břetislav Burdil v plné parádě, s blýštící se bohatě kovanou helmou hasičskou na hlavě a pozdravil b úsměvem po vojansku dámy, zvláště Olginku.

„Pojď, Olgo!" zvolala podruhé Milada, uchopila sestru znova za ruku a odvedla ji domů.

„Panenko Maria, chlévy chytají!" vykřikla v tom nějaká žena, upustivši leknutím plnou konev vody na zem a hledíc vyjeveně k šindelové střeše dlouhého stavení, které, jak výše praveno, východní čásť dvora uzavíralo a v němž byly stáje pro voly a krávy.

Kolem stojící ohlédli se maně směrem, který naznačovala: šindelová, suchá střecha vskutku již na jednom místě hořela, a z vikýřů valil se dým, houstnoucí vždy víc a více.

Stalo se to tak, že když veškerý pozor hasících byl obrácen k stavením na západě dvora, ke kolnám, stodolám a zámku, přehlédlo se, že oharky, ohnivá sláma a doutnající kusy dřev přeletovaly přes celý rozsáhlý dvůr k východu. Nikdo se při vzdálenosti chlévů v tu stranu nebezpečí nenadál, ač i zde nařízeno bylo Cyrilem hlídání. Dělo se vSak patrně velmi nedbale. Jiskry zalétly otevřenými vikýři pod střechu do ohromných zásob slámy a sena, které se vzňaly. I přístup k chlévům byl ohrožen, neboť žárem a oharky počal chytati místy i hnůj před chlévy.

Vše téměř pádilo jako bezhlavé k chlévům, jimiž byly znovu i stodoly, od nich pouze vraty od- dělené) ohroženy.

Přinášeny žebříky a přistavovány k vikýřům. Mžikem nahrnulo se na první přistavený žebřík několik nejhorlivějších mužů, nesoucích plné nádoby s vodou. Rozlehl se krátký praskot a se zlámaiým pod tíží vylezlých žebříkem řítili se první smělci k zemi, Btrhujíce s sebou ostatní.

Rychle obráceny tam stříkačky, které jinde nebyly zaměstnány — ale nedostávalo se pro ně vody. Brzo nebylo také na záchranu chlévův ani pomyšlení.

„Vyvádějte dobytek! Rychle, rychle!" volal Cyril na skotáka, šafáře a chasu, spěchaje sám příkladem napřed.

V chlévě setkal se se svým bratrem, který ze Střezivojic též ku pomoci přichvátal. Ratiboř byl silně zahřátý, oči se mu leskly a pěkné jeho hnědé, kučeravé vlasy líply spoceny na čelo a spánky pod kloboukem, na stranu vraženým. Bylť jeden z nejhorlivějších a ve tváři kouřem a mourem celý černý „Sem, Ratiboře!" volal Cyril, odvazuje spínající ft a strachem řvoucí dobytek.

„Kde nelze rychle odvázat, přeražte řetěz sekyrou!" volal Cyril na skotáka, šafáře a drahé lidi. Společné neanavné horlivosti podařilo se vyrvati jisté zkáze téměř veškerý krásný skot dvora krapinského. Ale byl také nejvyšší čas. Dřevěný kryt chléva, sestávající ze stropnic, pouze na půdě hlínou tak zvanou lepenicí oplácaných, byl již místy schátralý, červotočivý a dříví na něm vesměs jako troud skoro vyschlé. Sotva vyvedena větší část dobytka, počaly plaménky probleskovati mezi stropnicemi, jakoby krvavé jazyky šelem oblizovaly jistou kořist.

Jediný mladý, čistokrevný bernský býk vzdoroval svým osvoboditelům. Marně se namáhal sám Cyril s Ratiborem, aby krásné zvíře za řetězy vyvedli a jisté, blízké záhubě vyrvali: býk, svítě zuřivě krví podlitýma očima a z hluboká mumlaje, počal sebou zmítati a své ochránce rohama ohrožovati. Když konečně přece se podařilo oba řetězy, jimiž ku žlabu upoután byl, sekyrou uraziti — vyskočilo zděšením zdivočilé zvíře předkem do žlabu a zuřivě mumlajíc nehnulo se z místa.

Chodbou od něho oddělena stála krásná, čistokrevná, březí jalovice bernského plemene, která také živou moci nedala se vyvésti. Ačkoliv odvázána, vzepřela se nohama o půdu a majíc krásné, černé oči vyjeveně na stropem se prodírající hrozný, záhubný živel upřeny, nehnula se z místa. Ani spojené sile tří silných mužů, Cyrila, Ratibora a skotáka, nepodařilo se ji z místa pohnouti. Konečně začaly kouř a horko již povážlivé míry nabývati; byloť toa dobou v chlévě jako v peci, k udušení, a všichni tři mužové ustáli téměř vysíleni a potem zbroceni v marném počínání a postili jalovici, která, na celém těle st třesouc, s vyvalenýma očima, ztěžka oddychujíc, na zem klesla s hlasitým, úpění podobným povzdechem.

„Položte na ni namočené pytle, skotáku. Zvláště na hubu, aby se nezadusila otravnými plyny a dýmem. Neprohoří-li úplně strop na tomto místé, zůstane na živu!* rozkazoval Cyril, obraceje se ke dveřím, aby se dostal z dusné té atmosféry, když tu spatřil na chodníku v prostřed chléva státi známou mu postavu, která, ozářena požárem, se založenýma na prsou rukama ku prohořívajícímu stropu pohlížela, jak se zdálo zcela chladnokrevně pozorujíc, jak dlouho ještě může chni vzdorovati.

„Hle!" zamručel úmornou prací udýchaný a sebe téměř již neznající Cyril ke svému, vedle něho stojícímu bratru. „Geyer, ten zloboh, přichází v pravou chvíli, jako Mefisto. Poznáváš ho?"

„Ano, je to on!"

„Onen husarský důstojník?"

„Ano!" — Cyril se ohlédl. Byli mimo dokonávající dva kusy dobytka ve chlévě sami. Skoták již byl dříve vyběhl.

„Jde se podívati na své dílo!" mručel k sobě Cyril, v němž rozčilení počalo nad rozvahou nabývati vrchu. „Ale nebude se z něho těšiti, ani z něho kořistit!!" to řka přikročil ke Geyerovi, následován Batiborem.

„Znáte tohoto mladíka ?" otázal se Geyera hrozivě.

— 5HW — „Znám! Je to přece Tál bratr?" odvětil i rým úsečným hlasem, v kterém vždy jaksi výsměch se ozýval, Geyer. „Ale pospěšme — vše je zde marné — ztraceno. Je zde dosno k zalknotí a za chvilko se provalí strop..."

„Počkejte chvilinko!" pravil Cyril, zatarasaje svým tělem Geyerovi východ. „Můj bratr vás také již dávno zná. Pamatujete se na rok šestašedesátý a na bitvo o Hradce Králové?"

„Jak to sem přichází?" zamručel Geyer, zamračiv svoji beztoho vždy chmornoo tvář ještě více a sahaje pravici do náprsní kapsy, nconvnul bezděky před hrozivě jiskřícími pohledy obou bratří. Plamen ohně, prodírající se stropem, ozařoval toto Bkupení tří proti sobě hrozivě uprostřed všeobecné zkázy stojících postav.

„Pokračujete důstojně v díle vámi tam započatém," mluvil se vzrůstajícím hněvem Cyril, ztráceje úplně vládu nad sebou. „Ale zde jste narazil na kámen — je to poslední váš čin..."

„Vy se opovažujete?" zvolal Geyer, napřahuje zaťatou pěst proti němu.

Byla prázdna. Marně hledal snad mimovolně za ňadry obvykloo zbraň.

„Ano, opovažoji se!" zvolal taktéž Cyril. „A neopustíte již svoboden tento dvůr. Pomoz mi, Ratiboře — či zavolej četníky..."

„Blázníte?" zvolal ještě jednou Geyer, chtěje si moci proraziti cestu k východu z této výhně, neboť vzduch dýchal již požárem, který krytbu stropu byl prorazil.

Cyril chtěl jej zadržeti — snad jednal neuvědoměle, mimovolně — pod vlivem událostí — — Ale v tom rozlehl se nad hlavou jeho praskot, déšť jisker a blesků sesypal se se stropu dolů — před oěima se mu udělala ohnivá kola — cítil silný náraz do prsou a zároveň jakoby mu někdo nohy podrazil a mrštil jím nadlidskou silou o zem.

Pozbyl vědomí. ..

táni VH.

1.

V malé, obdélné, čistě vybílené světnici pražské nemocnice ležel na posteli Cyril, maje obvazek na čele. Jediným vysokým zamříženým oknem padl v tom do pokoje na koso paprsek sluneční a ozářil protější, holou stěnu. Nemocný na posteli sebou zahýbal a snažil se nadzvednouti obvazek, který mu částečně též oči zakrýval.

„Dobré jitro, pane Žilino,0 ozvala se u malého stolku při stěně naproti sedící obtloustlá, as padesátiletá, čistě po domácku oděná paní a přibatolila se rychle k posteli. Potřebovala k tomu as pět kroků.

„Nehýbejte obvazkem," pokračovala, sejímajíc mu zvolna ruce s čela a s očí, kam je nemocný kladl.

„Ale dovolte," pravil Cyril mdlým hlasem, „rád bych přece trochu viděl, kde jsem."

„Jste na separaci v pražské nemocnici," pravila příjemným hlasem paní, v jejími obličeji jevila st jakási mateřská dobrodašnost, dilem z dlouholetého návyku, dílem z přirozené dobroty srdce pocházející.

„Chvála boha, přestál jste již to nejhorfií a nyní masité býti trpěliv, až jak a co pan professor nařídí."

„Kolik je hodin?" otázal se Cyril.

„Blíží se devátá; visita každoa chvíli může přijití. Jakpak jste spal?"

„Děkuji, dobře. Zdá se mi, že jsem se dlouhým spánkem posilnil."

„0?šem, za tři neděle —* Přede dveřmi ozvaly se hlasy a četné kroky; dvéře se otevřely a vstoupil ordinující lékař, professor N... se svým assistentem, obklopen celým štábem mladých doktorů.

Na pokyn jeho odstranila ona pani obvazek s čela Cyrilova a professor prohlížel pokroky v léčení.

„Otok se zmírnil. Jak jste spal?" pravil starý pán.

„Děkuji, dobře, pane; ale prosím..."

„Pokračujte zatím stejně dále, přiložte čerstvý obvazek," obrátil se doktor k obsluhující paní. „Zítra nebo pozítří nařídím další; změníme též dieta —" „Prosím, pane," počal opět Cyril, „račte dovolit, j»k dlouho to ještě potrvá?"

„Nebuďte netrpělivým," odtušil mírně, b laskavým úsměvem professor, „nemohu posud nic určitého říci; snad asi za dvp, tři dny. — Zatím se vystříhejte co nejpečlivěji veškerého rozčileni; doporučoji, ano nařizuji vám všemožný klid, hlavně duševní."

Cyril, po odchodu doktora a družiny jeho 03amčv, snažil se býti ¿lidným. A dařilo ae mu to ka podiva.

— *8T — Nedávné příhody a výjevy zalátaly k něm« nyní jen jako matné ohlasy dozněvší bouře a cítil jakési tispokojení, oddech, jakoby očištěni ze rmntn a vášní všedního žhota. „Mám alespoň jednoa po dlouhých letech prázdniny!" konejfiil se s úsměvem. „Tak mi bývalo doma, když mne matka na lože pro jakous choroba dětskou ukládala a já si lehal v blahém vědomí, že nebudu maset zítra do školy, kde mne přísný professor a nechutná, těžká latina očekávali. Ale tři neděle již jsem zde!" přerušil se. „To je skoro nemožno!"

Za chvíli vrátila se ona paní a přiložila ma na čelo karbolovoa vatu a čerstvý obvazek.

„Nu za dva, za tři dny budete již zase choditi, pane Žilino!"

„Buda moci vyjiti?" otázal se radostně překvapený Cyril.

„Tojsem neřekla. Jen po pokoji. Ale především úplbý klid vám nařizuje pan professor, a pak snad za čtrnácte dní budete moci vyjiti."

„Za čtrnácte dní!"

„Byl ta někdo, co jsem zde?" otázal se Cyril.

„Ano byla zde stará paní v průvodu pána. Snad paní matinka? Měla oči uplakané, bylo mi jí lito. Přišla ještě jednou s nějakou slečiakoa, ale tak hezounkou — snad nevěsta či sestřinka?"

„Nikdo jiný se po mně neptal?"

„Nějaký mladý pán ta byl včera. Řekl, 2e přijde dnes nebo zítra," pravila sklamaná ošetřovatelka, nedozvěděvši se od Cyrila ničeho o domnělé nevěstě.

Uplynulo několik dní. Cyril se nyní rychle zotavoval. Jednoho odpoledne zaklepáno na dvéře, a vešel Hynek Bystrý.

„Vidíš, nenadál jsi se asi, kde se shledáme I" vítal Cyril svého přítele. Bystrý se osadil jemu naproti na prázdnou židli.

„Jen když je lépe.a „A jak se tobě vede?"

„Každý počátek je těžký. První rok byl ¡nej- horší. Nyní doufám, že se budu moci samostatně íaříditi."

„Já nemohu o sobě dosud nic určitého říci. Závisím, jak vidíš, od pana professora, jako druhdy, když jsme spolu ve ikamnách sedávali. Co máš nového?"

„Myslil snad z Krapin?" pravil Bystrý, který přání svého přítele uhodl. „Ne mnoho," doložil opatrně.

„Nemusíš se obávati říci mi pravdu!" usmál se Cyril.

„Vskutku nevím," otálel Bystrý. „Slyšel jsem pouze, že se opět rychle ve dvoře staví. Nemusíš toho litovati, že's odtamtud pryč. Radil jsem ti to vždy, abys hleděl z Krapin vyváznouti, čím dříve, tím lépe... " „Tyt mluvíš, jakobych se tam již neměl nikdy navrátiti."

„To také doufám. Co bys tam počal?"

„Kdo vede hospodářství?"

„Nevím určitě; zaslechl jsem jen, že tě tam zastává pan ze Stangenau."

»On?"

»Co chceš, můj milý? Svět neziitane přece státi? To» mohl předvídat."

„Ano," pravil Cyril. „Počínám nahlížeti, že jsem tam zbytečným. Též naděje má v brzké, úplné zotavení je daleka, a tak bnde nejlépe, když se do nevyhnutelného vpravím. Domníval jsem se, že dobře jednám, a přece jsem musel někde pochybiti, že to k takovým koncům došlo."

„Nikoliv," odtušil po svém způsobu, pokašlávaje, Bystrý. „Za normálních poměrů byl bys se dodělal jistých výsledků."

„Začal jsem s příliš malým kapitálem —" „Ani to ne. Ale propásl jsi nejvhodnější doby — nekul jsi mnohdy železo, když bylo horké. Však mi rozumíš. A kdyby byla bývala tamní společnost jiná, kdyby byla kráčela svorně za jedním cílem, nemohl ani tebe úspěch minouti. Ale při divergujících úplně snahách tvých společníků musel j3i podlehnouti. Již vystoupeni toho Hrubého bylo nepřátelské, a když se objevilo, že za ním stojí někdo, který má jedinou snahu, opanovati úplně pole, zmocniti se všeho, mohlo se předvídati, že prohraješ, poněvadž ten jistý vládl daleko vétšími prostředky než ty. A my, v továrně, po odchodu Hrubého, nezkušení, jeden na druhého sočící, pracovali jsme tomu vetřelci do rukou. Konečně možno, že lépe tak, jak se vše stalo. Možno míti o všem zvláštní náhledy. Záleží na tom, s které stránky se na věc pohlíží. Snad je lépe, že's tam v poutech sladkého Hymena neuvíz' a chceš-li, dám ti hádanku. Řekni mi, co je to štastná ženitba?"

LTBUte: Boj l ktpit*!». 19 „Milý příteli, jak vidíš, opustil mne můj důvtip po čas mé nemoci a mého, abych se tak vyjádřil, pádu, úplně a proto nejsem s to rébus tvůj roz- lnStiti a ženitba defiaovati," pravil s úsměvem Cyril.

„Nuže poslyš, není to vynález můj, nýbrž sdělil mi jej náš známý a kollega Dr. H... Inu vše jedno, ale přijímám ho za svůj. Tedy šťastná ženitba jest úloha, nalézti v pytli plném škorpionů a štírů, v kterém se jediný poctivý, neškodný, jedlý rak nachází, právě tohoto jedlého raka po tmě a holon rnkon. A právě proto ti jaksi upřímně gratuluji. Do uvidění..

Cyril směl již psáti. Hlavně ho potěšil dopis jeho v daleké cizině žijícího bratra, jehož názorů životních velice si vážil. Prošelť on trpkou školou života jako Cyril, ale Bměrem jiným. Jsa lékařem, osvojil si hluboké vzdělání všestranné a neztrácel hlavně nikdy mysli, pohlížeje na zjevy a proměny života s povýšeného stanoviska všelidského. Poněvadž vypravuji zároveň vnitřní, skutečnou historii života Cyrilova, dovolím si zde uvésti úryvek onoho listu; jest on charakteristickým pro směr, jakým se duch Cyrilův nadále ubíral.

„Též prosím, bys naději neztrácel, co se týče budoucnosti i založení krbu vlastního. Zabrání-li tomuto poslednímu choroba: buď přesvědčen, že lépe tak se stalo, že ten průběh věci jest jen výrazem podmínek, jež nebyly by mohly zabezpečiti šťastný výsledek.. .8 „Vím, že vše toto je slabou útěchou naproti přemocným dojmům bezprostředně na nás doléhajících fakt. Naproti těm stačí každému, kdo k ní dospětí může, obrana jediná, kterou fi dovolají pojmenovat!

»idealistickou resignacf. Co tím myslím, podobá i§ ústupu před nepřítelem do bez měrné pustiny vnitřní, duchovni, z které duch dříve či později soustředěnou silou co vítěz vyrazí; není to tedy pouze passivní pojem; doznati musí ho ovfiem každý způsobem svým, v sobě sám. V každém odbývá se děj ten jinak, i nestejnou dobou, jež u přemnohých překročuje meze vezdejší existence; ba u největšího počtu lidí děje se to poslednější."

„Co se otázky ,náhody* a ,vyšší vůle4 týče, mám za to, že obé je pouze lidským výrazem neodpovídajícím skutečnosti. Myslím, že ve skutečnosti existuje jen vyplnění plánu ohromných rozměrů, v němž vůle a čin jsou identickými, čas a prostor jen formou intellektu bytostí obmezených, jíž analogické, ale neznámé nám potence odpovídají, náhoda pak jen opisem naší nedostatečnosti u pojímání příčin, podmíněnost a příčinnost jen výrazem nepostihlé dokonalosti jednotné a duchovní, tedy v jistém, ovšem nekonečně vyšším smyslu osobní. Tím vysloveno též, že ni v nejvétších, ni v nejmenších věcech nic ne- zachází vskutku, vše je věčné a zároveň všechny možnosti skutečností. Tudiž pro ponětí naie v rozličných sférách. A soujem všeho nikoliv není přístupen mysli obmezené, byt hranice její se rozšířily jakkoliv. V oné skutečnosti nejvyšší však veškerá samočinnost bytostí stvořených, která pro vývin jejich jest nevyhnutelná a od nich co postup vnitřní pociťo- vaná, existuje věčně již co dokonalost celková. YŠe to jsou i mohou býti jen symboly, podobenství, obrazy, nástiny, setkané i látky, podobné snům, Vezdejší existence / nám jinéj neposkytuje. Ale jest úplné dosti na tom, ze nám poskytuje takové l" Tento způsob filosofie, odpovídající tehdy úplně duševnímu smera Cyrilovu, navracel mu časem úplné klid. 1 umínil si, že v nucené prázdni, Která mu nyní dle předpisu lékařských na dloubou dobu nastávala, bude pokraóovati ve studilcn tohoto směru.

„Můžete nyní odejiti,tf pravil po čtrnácti dnech profeasor Cyrilovi. „Ale dlouho musíte se ještě všeno rozčilujícího a příliš namáhavého zaměstnaní varovati. Organismus váš, nervy vaše jsou valné rozrušeny a recidiva může snadno nastati. Nejlépe, kdybyste se mohl odebrati někam do venkovského záiisi a od- dati se úplné klidu a fysickému zotavováni, spojenému s mírným tělesným namáháním."

^Minulo přes půl léta.j Ve známém, přízemním pokoji na statku Oáelíné seděl v neděli odpoledne Cyril. Zotavoval se vůči- hledé po své nemoci, ale změnil Be velmi. Ačkoliv se oddavai opět zaměstnáni hospodaře, stal se málomluvným, zamlklým. Pouze houževnatá jakási energie v prací v něm zbyla, která óiaiia jeho povaha zdánlivě tvrdou, nepodajnou. Trávili čas na Ošeiiné; ale o své budoucnosti kul posud plány, které nikoma nesděloval. Nehodlal* zde zůstali.

U okna četla matka jeho v bibli. Na dřevěné pohovce a zdi sedél strýc Bartoš. Nezměnil se skoro — íf 3 — z» poslední léta, i enom že něco stříbrných nitek mn přibylo do vla«ů a vonsů.

„Záležitosti tvé v Krapinácb isem uspořádal. Nepotřebnější věci tvé jsem dal odvézti sem. Kapitál n48 jsem vyzdvihl. Máme při tom nějaké ztráty, ale není to zlé."

„Můi kapitál jest vám úplně k disposici. Nechci, abyste něiaké. mnon zaviněné ztráty trpěl."

„Nestarej se o to. Bratm tvému, který za nových změněných poměrů nemohl tam zŮRtati. zaopatřil i«?em samostatné místo v horních Uhrách.u Bylo to poprvé, co strýc s nfm o minulosti mlnvil. Varoval se dosnd co nejpečlivěji každé na ni narážkv, doufaje dle úradv s lékařem, že Cvril takto nejlépe k Robě přijde. V dnchu vSaV se těSil. ?e Cyril zůstane při něm a žo jeho původní o něm plány sa přece vyplní. Věděl, že všechny intimní pá*ky. Cvrila dosud ke Krapin4m vížící. jROu pře- trhány, Milada Dolan^kých s Petrem Stanglem ze Stangenau oddána: a Cvril to vše nesl, jak se zdálo, s klidem dokonalým. Víre prozatím starý Bartoš nežádal, ponechávaje moudře vývin další času a budoucnosti.

Cyril chodil po pokoji a bral tu neb onu věc do rnky, přebíraje Re v novinách a dopisech na sekretáři strýcově ležících.

Paní Žilinová která časem na syna úkradkem pohlížela, promluvila konečně: „Jsi dnes nějak smutný, Cyrile. Co ti schází „Nevím sám. Ale jsem nějak nepokojný. Trvá to již několik dní. A ten můj dnešní sen, který jsem vám hned ráno vypravoval, byl tak podiva- hodný.* „Sny jsou sny," pravil Bartoš. „Moudrý se jimi neobírá."

„A tak podivně jsem se cítil osvěžen, jako dávno ne," pokračoval Cyril, který slova strýcova snad přeslechl. „Jakoby nemoc, dosud mne tížící, na čisto mne byla opustila."

„Proč tedy na to myslíš?"

„Nevím sám. Ale uvidíte, že brzo někam daleko pocestuji."

Matka neodpověděla, pohlížejíc starostlivě na něho. Strýc pozoroval ho nespokojeně a již chtěl po svém starém způsobu příkře promluviti, navzdor tomu, že důsledně se dosud vyhýbal veškerým narážkám na minulost nebo budoucnost. Dnešní chování Cyrilovo ho dráždilo. Viděl v tom buď recidivu, či zbytečné poddávání se těžKomyslnosti.

„Promluvím o něm s lékařem!" ustanovil si konečně v duchu.

V tom zaštěkal na zápraži zuřivě pes.

„Jde sem hlídač ze stanice," pravil strýc, hledě oknem, svým obvyklým, jednotvárným hlasem, jsa rád, že směr nepříjemné jemu rozprávky tím změněn. „Co pak nám asi nese? Bezpochyby telegram."

Ozvalo se zaklepání a staniční dozorce vstoupil, doprovázen vrčícím Neronem.

„Panu Žilinovi!" pravil, podávaje telegram Cyrilovi, který na to recepis podepsal a hlídači vrátil, načež jej se zvláštním, jemu neobvyklým očekáváním otevřel „Ratiboř Žilina zemřel dnes zánětem plic«..* četl.

Týž den odejel Cyril na pohřeb svého bratra večerním vlakem.

8.

Třetího dne vrátil se Cyril z cesty. Vyprávěl strýci a matce podrobnosti posledních okamžiků a pohřbu Ratibora, načež pozdě, v noci odebral se do ■vého pokoje.

Byl fysicky unaven, nevyspalý. Pouze oči se mu leskly zvláštním způsobem následkem zvýšené činnosti duševní. Seděl u svého starého pultu, pokrytého knihami a spisy, zaznamenávaje do svého denníku dojmy posledních dnů. Navykl si tak od nějaké doby, co znovu na Ošelíně pobýval, neboť pozoroval, že se tak nejlépe zbaví tížících jej myšlének. Konečně unaven odložil péro.

BOpět jsem tam, odkud jsem vyšel před lety — sám; a kde jsou mé snahy — kde jest oo, kterého jsem nedávno znal? Jakoby to včera bylo, připomínám sobě i ty nepatrné okolnosti našeho dětství i nedávných zápasů." Při tom vzal Cyril velkou koženou svou tobolku a probíral se v listinách jejích v myšlénkách, pod dojmem, o kterém sám sobě nemohl podati jasné představy; jakoby něco hledal, snad upomínky na svého bratra, nějaké k němu se vztahující listiny. Konečně otevřel v ní schránku, z které vypadla uschlá růže. Cyril vzal ji do ruky, sbíraje v paměti upomínky na dobu, kdy růži tu obdržel a do tobolky vložil, a náble spatřil před sebou onu chvíli, kdy v témž pokoji před lety chystal se do Krapin, pln cdvahy a sebevědomí.

„Jaký to rozdíl, dnes a tenkráte! Tato růže — toť obraz mé minulosti. Tak uvadly mé snahy a nevzkřísí se znova nikdy více. Kdybych byl Amerikán, Angličan nebo Francouz, pokládal bych pád svůj jen za episodu. — Ale oni jsou jinak vychováni — jinak cítí. Jiný by se lehkovážně přes to vše přenesl, aneb by nalezl rczluštění, východiště z labyrintu v tomto —tt to řka, vzal do rnky revolver a prohlížel náboje. Byly v dobrém stavu.

„Hna,tt pravil, klada hlaveň na čelo, „jak to chladí — ale ne, to není cesta má. My jinak cítíme, jsme zvyklí tn gice života a vidíme úkcl životní v tom, nésti útrapy s mužnou resígnací. V nás žije jiná minulost. Ne, to není cesta pro mne —u pokračoval, odkládaje revolver. „Ale jaká jest ona, a kdo mi ji okáže?

Čím je to, že myslím, cítím, miluji, raduji se, nenávidím? Od mládí učili mne, že je to duše a že jest tato duše nesmrtelná. Ale rázní věkové, rázní národové a jejich náboženství — různý o ní měli a mají pojem. Egypťané, Řekové, filosofie křebtaaská, Indové buddhisté, naši pohanští praotcové -- jaká to stupnice pojmů o ní, a přece je to jedna a táž duše, a možno mluviti jen o rozličném stupni poznání jejích vlastností. Realistická filosofie moderní učí, že není žádné duše v tom smyslu nesmrtelné, jak tomu učí rozličná náboženství — či alespoň, že naše duše najde ukončení svého co jednotka s fysickou smrtí individua. V celku cítí každý myslící člověk asi totéž nejistoto při vyslovení pojmu ,dušec jako já. Kam se poděly duše lidí, které jsem znal a viděl umírat? Nerrohu si o tom žádnou určitou představu utvořiti, duše umírajícího proklouzne mimo diváka, který při něm stojí, nespatřena, nepozorována. Co jest vůbec ta smrt? Jako když mnou někdo o zem praští, někdo obrovský, netělesný, nepřemožitelný, neznámý. Tak mi bylo v Krapinách, když mne náraz trámu srazil k zemi a já pozbyl vědomí.

Z mládí, když je tělo a mysl pružná, odvážná, jako vichr, vanoucí kam chce, všeho nového se člověk chytá, všemu novému se obdivoje, každou odvážnou myšlénku za svou přijímá, kdy nevěří ve smrt ba přímo a s posměchem ji vyzývá: tu úplné bezvěrství zdá se přirozeným a snadným. I já prožil tuto fási a přece si nemohu nikdy představiti, pokud má paměť stačí, nechť ji napínám jakkoli, že jsem před svým zrozením neexistoval. A stejně, naproti tomu, nechť uvádím si na mysl důvody nejdů- myslnějšich skeptiků nebo materialistů-filosofů, nemohu si nikdy představiti, že skončí vše se mnou mou smrtí.

Ale je to správným důvodem nesmrtelnosti dcše? Básníci, intuicí vznešenou jsou snad pravdě nejblíže. Nejkrásnější sloky kaceřovaného pro bezvěrství By- rona bývaly mi v dobách největší ztráty útěchou. To však nedélá nám představu o duši jasnější, přístupnější.

Má snad pravdu přítel Bystrý v tom, když tvrií, že si nedovede posmrtný život jednotky lidské, dcše, monady, představiti jinak než kumulativně, co souhrn splynutí veškerých jednotek duší, s duší veškerenstva v jedinou bytost? Či měli pravdu Skála nebo Kůra ve své naprosté negaci nesmrtelnosti? Kůra si alespoň zůstal důsledným, usmrtiv se sám. Já však? Jáf který zuám modernf pokroky přisných vědeckých pokusů hlubokých myslitelů? Tisícerými příklady, od nejstarších do nejnovějších dob možno dokázati nepochybné duševní působení bytostí na sebe, spojeni jich i v smrti. Je to jako si< nesčíslných telegrafních drátů, které působí však a odpovídají jen tehda tazateli, když je spojení mezi ním a oním, s kým mluviti chceme, otevřeno. Musí tedy předchá- zeti jisté rozpoloženi duševní, vybavení latentních schopností, průprava, jakýsi duševní cvik.

Cítím v sobě nyní tato silo, tuto nám nepo- jatnou moc. Chci však důkaz, jistotu bezprostřednou, bez přičinění nějakého media, které může samo klamáno býti a tím nevinně i jiné klamati svou vlastní snahou, bvou vůlí. Cítím snahu tu po bezprostředním poznání pravdy v sobě růsti, cítím ze sebe vyzařovati tu moc, že se spojuji s duší drahou, daleko ode mne nedávno tělo své opustivší, cítím, že se mně blíží, ba více — já ji s sebou z té dálky přivedl — jest stále kolem mne — slyš!« Cyril vyrušen byl z těchto myšlének, které se mu tísnily v duši zcela logicky, ale jako proud blejkem uhánějící — zapraskáním podlahy v druhém, tmavém pokoji, ku kterému měl dvéře otevřeny a v němž okuo, na dvůr vedoucí, pro panující v tu dobu roční neobyčejné horko, též otevřeno nechal. Zapraskáni to podobalo se, jakoby někdo otevřeným pknem do tohoto vedlejšího, tmavého pokoje byl ▼stoupil a na podlahu u okna se postavil, která pod ním zapraskala. Cyril naslouchal bez bázně těmto zvukfim, ale s jistým mimovolným zachvěním celé své bytosti, jakoby se blížil ten, na koho napjatě poslední dobou myslil a kterého tím přivolal. Po prvním tomto zapraskání podlahy u okna blížil se tento pronikavý v tichu nočním zvuk dlouhým, tmavým vedlejSím pokojem postupně, jakoby ten někdo neznámý, který první krok do pokoje učinil, blíže při- cházel, krok za krokem: praskání podlahy se opakovalo v stejných intervallech blíže a blíže k jeho pokoji, jakoby někdo těžkým krokem a přece bez obuvi, duchovým právě krokem, [ke dveřím druhého pokoje, v kterémž seděl, se blížil a podlaha pod nim praskala, jako pod sochou guvernéra v Don Juanu. Tyto domnělé kroky zastavily se na prahu jeho pokoje o otevřených dokořán dveří — kam až dosahovalo stlumené, bledé polosvětlo jeho noční lampy, zeleným stínítkem pokryté — jakoby někdo na prahu se byl zastavil a dále vejiti váhal, aneb — což Cyrilovi v tu dobu s jakýmsi zachvěním napadlo, jakoby dovnitř na něho otevřeným tmavým otvorem dveří hleděl.

Cyril se mimovolně s dojmem hrůzného vytrženi obrátil a zvolal, patře v temný, zející otvor dveří: „Je zde někdo ?tt Hlas jeho rozlehl se prázdnou místností — ale nikdo mu neodpověděl.

Cyril očekával na jisto téměř, že spatří postavu svého zemřelého bratra. .. Jeho vlastní hlas ho přesvědčil, že bdi a že je úplně normální.

Tepna jeho bila obyčejným tempem.

Tu ucítil, jakoby ho někdo pojal za vlasy — a hned na to, nepřemýšleje déle, aby se trapné nejistoty zbavil, jak si v duchu namlouval, uchopiv hořící lampu se stolu, spěchal do druhého pokoje.

Pokoj byl prázdný a tichý.

Cyril si netroufal definovat zprvu to, co cítil v tomto okamžiku. Ale něco se mu stále v duši ozývalo slovy: „Byl tu! — ne, jest tu někde." Určitě věděl, že při celém tom pozorování bděl, že praskání podlahy nebyla hallucinace sluchová.

Zároveň však cítil a sobě vyčítal, že neměl dosti odvahy vytrvati. Kdyby byl nepodlehl neurčitému dojmu nikdy dříve nepocítěné hrůzy — snad by byl spatřil — ale co? — Duši?!

Snad tam stála na prahu — snad je posud zde. — Ale zda ji neuráží touto mimo volnou nerozhodností? Snad toužila s ním vejiti — jsouc jeho vůlí k tomu přinucena — v bližší kontakt? A on ji zapudil svou slabostí v rozhodné chvíli! Cyril zavřel okno, hledě dříve chvíli do tiché noci. Byl\ jak se na hodinkách přesvědčil, půl jedné s půlnoci. „Právě v tu dobu zemřel můj bratr!" napadlo mu.

* Noc byla hvězduá, vlahá, tichá a teplá. Yeliká, červená, skoro krvavá deska úplného měsíce, s podivnými, tmavými skvrnami, vycházela za dálnými lesy. černé a místy bělavé čmouhy zakrývaly časem hvězdy a táhly se po nebi do nesmírné dálky až ku vzdálenému obzoru, na němž se hory a lesy tměly.

„Tamo, v ta strana někde, ale daleko leží bratr na tichém hřbitůvku horském, zevšad šumnými jedlemi a modříny velikány obklopeném!u myslil, hledě k jihovýchodu, směrem, kde mě9Íc vycházel.

Cyril se aložil, ale nespal. Cítil stále jako přítomnost někoho, který jest s ním v pokoji. Na to ucítil po přestálých, nedávných dojmech jakousi duševní úaavu, reakci a potřebu klidu.

„Podařilo se mi snad pomocí tajůplné sympatie a vůle přivolat ducha bratra mého? Jako se mé vůli podrobilo dosud vše? Zajisté však neměl jsem dosti síly jej zadržet a spatřit. Snad jindy?a 4.

Drahého dae seděl Cyril v besídce květinové zahrádky. Vzduch dýchal vůni nového života, květin, jara. Svit sluneční prodíral se hustým spletením zimo- zele a divokého vína do besídky, tvoře v ní jakési zelenavé pološero.

Venku sálalo takořka slunce s temnomodrého blankytu nebe; z háje a z polí ozýval se zpěv ptactva a šveholení vlaštovek, bzučení poletujících brouků.

Bylo úplné ticho. Zeleň hájů, stromů a květin leskla se nedotknuta, panensky čistá, jakoby nebylo zmaru, jenž se nazývá smrtí.

, Jako v první den stvoření!" pomyslil si Cyril. Byla to táž myšlénka, kterou vyslovil před lety v Krapinách, když pln naděje v budoucnost, pln hrdosti a odvahy mladické započínal své dílo, tam na poli v Rybníčkách, kde dnu nikdo jiný mí titéi práci podniká.

Dnešní příhoda ▼ noci neila mu b mysli. Vlastně jeho krátký, tichý, bezesný Bpánek zdál se býti jen pokračováním nějakého tajemného procesu, který v něm a snad i mimo něj se odbýval. Když pak Be probudil, zdálo se mu bdění býti pokračováním snu.

„Tak to nemfiže se mnou dále jiti, cítím tol* vzpružoval se Cyril. „Z toho labyriutu není výcho- diště^než započetím nového života. Pokračováni v této náladě duševní by mne muselo véati k šílenosti, k rozkladu. Ale nový život? Jaký? Smrt je také východištěm k novému životu. Nový život — a pro koho ? Matka! Ano, tato jediná toho zasluhuje, abych pro ni žil, třeba bych trpěl. Ale síly mé jsou rozrušeny, vyčerpány a doktor mi zapověděl veškeré rozčilování — jakou činnost si tedy zvolím? Jak mám najiti změuy? Či mám ponechati změnu vše- hojícímu času?"

Oko jeho matně zářilo z ubledlé vpadlé tváře, pod začervenalými dlouhým bděním víčky.

„Proč zemřel bratr, který život tak miloval, a proč ne já, pro kterého život nemá půvabu?* Ano, tyto věčné otázky lidstva: „proč?" které nikdy nebyly a nebudou zodpovídány 1 Tisíce let volá je lidstvo v hluchou noc všehomira bez ustání — a nedostává na ně odpovědL Únavou sklonil hlavu do dlaní a opřev ruce o stůl, setrval tak, snaže se sebrati myšlénky a na něčem konečně se ustanoviti. Cestovat? Studie? Pracovat musí — ana práce přivádí zapomenutí — ale pro koho? Vždyť pracuje denně pilně, do únavy, a přece cítí, že jeho duch je rozdělen mezi okamžitými dojmy, které oko donáfií, a mezi dojmy práce v tajemné dílně tam někde uvnitř, na dnd jeho bytosti, té jeho duše, kteroa definovat nenměl, kam zapadá jeho vnitřní zrak v dobách klidn a odpočinku, tak 2e dvojí žije život.

V tom ncítil na svém pravém rameni něčí roce, které se lichotivě položily na jeho vpadlé tváře, snímajíce s nich něžně jeho race, a zároveň se přitiskl nějaký obličej na levou jeho líci. Nepozvednuv očí uchopil tyto rnce a pozoroval je: jedna byla starší, vrásčitá, osmahlá, téměř bez krve, s vyvstávajícími klonby a žilami, upracovaná, stará ženská roka, druhá pak, touto starou rukou prsty držená, byla ruka měkká, jemná, kyprá a bílá, jako ruka mladého děvčete.

Cyril, uchopiv tyto ruce a pohlížeje na ně chvilku, přitisknul je obě ke svým rtům.

A jakoby tímto dotknutím se rtů jeho těchto rukou bylo prolomeno kouzlo, opřádající dosud celou jeho bytost, spadla veškera tíha s jeho duše, drtící ji balvanem; ucítil v očích svých slzy, poprvé od svého dětství — a ulevilo se mu.

Objal na to svýma rukama obě tyto ženské, jej milující bytosti, a přitisknuv hlavy jejich k hlavě své, pravil: .Má drahá matko — má Ireno I" 1 Dle pověsti lidové tamější krajiny nesmí svou žízeň toto ptactvo uhasiti proto, že když Spasitel na kříži pněl, též se nad nim nesmilovalo.